P o u t a   I I


Člověk asi nemá po ničem moc toužit, a když už, tak by si asi neměl přát nic neobvyklého. Na takovéto moudrosti ale asi každý přijde až dodatečně. Až když už je pozdě.

Už jsem tady popsala, jak jsem musela celou noc a ještě pořádný kus následujícího dne přežít se svázanýma rukama i nohama a navíc ještě se zacpanými ústy, takže jsem nemohla nikoho zavolat na pomoc, aby mne osvobodil. Byl to ten nejpříšernější zážitek, jaký jsem v životě poznala. Jenže současně jsem při něm zažila i něco tak úžasně krásného, co jsem také ještě nikdy v životě nepoznala. Byl to tak fantastický pocit, že jsem ho prostě musela zažít ještě někdy znova. Snažila jsem se mnohokrát jak jen to bylo možné, ale už nikdy se mi nepodařilo tu nádheru zopakovat. Snažila jsem se dělat všechno úplně stejně jako tenkrát, ale nešlo to. Jen jediné jsem nemohla udělat stejně: nemohla jsem si sama svázat ruce. Nohy jsem svázala, i do úst jsem si nacpala kus mýdla tak, jak jsem ho měla tehdy, dokonce jsem i strávila celou jednu noc se svázanýma nohama a zacpanými ústy, ale nestačilo to. Postupně mi docházelo, že bez těch svázaných rukou to asi nepůjde.

Časem jsem začala přímo toužit po tom, aby mne zase někdo pořádně svázal. Ani jsem se s tím moc netajila. Znám totiž pár kouzelnických kousků, jak se dostat z pout, a při různých mejdanech a podobných příležitostech je dávám k lepšímu. Jsou to efektní čísla, která budí pozornost, takže se mohu stát středem pozornosti kdykoliv se mi zachce. Skoro pokaždé přitom padne otázka, jestli se opravdu vždycky dokážu dostat z jakýchkoliv pout. Dřív jsem pyšně a provokativně tvrdila, že z každých. Od té doby, co se mi ta příšerná a nádherná věc stala, mám námět na mnohem delší a zajímavější vyprávění. Přiznám, že jednou v životě se mi nepovedlo vykroutit se z pout, a popisuji, co všechno jsem potom musela vydržet a co všechno jsem při tom zažila.

Je až neuvěřitelné, kolik lidí ví naprosto přesně, jaké to je být svázaný a bezmocný. Vždycky se najdou nejméně dva nebo tři, kteří to vědí mnohem lépe než já. Často se dokonce mezi sebou pohádají, co všechno se při tom dá či nedá zažít a co z toho je nejstrašnější. Jen si nejsem jistá, jestli to znají z vlastní zkušenosti jako já anebo zda to jen vyčetli z internetu. Jejich zážitky, o kterých vypravují a o které se obvykle hádají, jsou totiž většinou mnohem pestřejší a barvitější než to, co jsem zažila já.

Dřív nebo později musela padnout otázka, na kterou jsem čekala. Vlastně ani nevím, jestli jsem na ni čekala, ale určitě jsem po ní toužila. Ale vlastně - možná, že jsem na ni opravdu podvědomě čekala.

"A nechtěla bys to zažít ještě někdy znova?" zeptal se mne Zbyněk, když jsem o tom nejstrašnějším a nejúžasnějším zážitku svého života vyprávěla na mejdanu, který Zbyněk pořádal na své chatě v lese u potoka. "Když jsi říkala, jak nádherné pocity jsi při tom měla..."

Asi jsem zůstala stát jako kdyby do mne udeřil blesk. Vždyť to bylo přesně to, po čem jsem celou tu dobu podvědomě toužila! Aby mi to někdo udělal znova! Jenže jsem si o to nemohla nikomu říci! Takové věci se prostě mezi cizími lidmi nedělají! Ale když mi to někdo nabízí... Když to nejsem já, kdo s tím nápadem přišel...

"Nechceš se nechat svázat?" s úsměvem se zeptal Zbyněk.

"To už se dneska nechala, a ne jednou. A dostala se z toho!" připomněla mu Ivanka.

"No jistě!" přikývl Zbyněk. "Ona přece zná nějaké finty. Jenže ty musí použít už při svazování. Když je nepoužije a nechá se svázat bez nich, tak se z toho pak už nedostane. Tak jako tehdy, jak nám to vypravovala."

Až mne překvapilo, jak přesně to Zbyněk zná. Na tom internetu se asi fakt dá najít všechno a lidé jsou pak nechutně chytří.

"A jak to chceš poznat, jestli jsi ji svázal doopravdy nebo jestli ona při tom použila nějakou tu svoji fintu a dostane se z toho?" namítl Lojza.

"Nijak!" pokrčil rameny Zbyněk. "To přece není moje věc. To přece záleží na ní, jestli se nechá svázat doopravdy nebo jestli použije nějakou tu svou fintu. To si přece musí rozhodnout ona sama. Jestli bude chtít znova zažít to, co tenkrát, tak žádnou fintu nepoužije."

"No dobře, ale jak teda to chceš udělat?"

"Tak především chtít musí ona." odpověděl Zbyněk rezolutně. "Když bude chtít, tak ji svážu. A když se potom z toho nedostane, tak to bude znamenat, že to chce zažít znova a proto žádnou fintu nepoužila."

"A co pak?"

"Pak uvidíme, co dál."

Budoucnost jsem tedy měla od Zbyňka narýsovanou docela jasně. Zbývalo se jen rozhodnout, jestli do toho chci jít nebo ne. Přišlo to dost náhle. Když jsem na tenhle mejdan jela, nepomyslela jsem si, že se to stane zrovna teď a zrovna tady. Nebyla jsem na to připravená. Na druhou stranu ale odmítnout jsem také nechtěla. Takovou dobu jsem po tom toužila a tušila jsem, že druhá takováto možnost se mi hned tak nenaskytne. Nevěděla jsem, jak se mám rozhodnout. Času na rozmýšlenou jsem ale moc neměla. Všichni na mne zvědavě hleděli, co udělám. Nedalo se to odložit.

"Klidně!" usmála jsem se, jako kdyby mi o nic nešlo. Moc klidná jsem ale nebyla. Cítila jsem, jak prudce se mi rozbušilo srdce.

"Opravdu to chceš?" ujišťoval se ještě jednou Zbyněk. "Opravdu to vydržíš? Do večera je ještě dost dlouhá doba! A kdybys pak měla zůstat svázaná ještě i přes noc..."

"Vydržela jsem to jednou, vydržím to i podruhé!" prohlásila jsem suverénně, ale tak moc jistá jsem si nebyla. On to tehdy byl opravdu dost drsný zážitek. Vědomí, že mne teď asi čeká to všechno znova, nebylo moc příjemné. Viděla jsem ale kolem sebe, že to ode mne všichni už očekávají, a nechtěla jsem před nimi najednou vypadat jako srab.

"A budeš nám pak taky vypravovat, jaké to bylo?" zajímal se Lojza. "Co jsi při tom zažila?"

"Klidně!" pokrčila jsem rameny. "Když vás to bude zajímat..."

"No dobře!" rozhodl se Zbyněk. "Tak ukaž ruce!"

Zkřížila jsem ruce za zády tak, jak jsem to měla ze svých kouzelnických kousků nacvičené, a automaticky napjala šlachy do jedné z těch kouzelnických fint. Pak jsem si ale připomněla, že tentokrát to chci zažít doopravdy, a svaly jsem opět uvolnila. Cítila jsem, jak mi Zbyněk utahuje provazy kolem zápěstí a uvědomila jsem si, že tentokrát budu mít ty ruce svázané doopravdy a zůstanou mi pak svázané už napořád, protože žádná finta mi tentokrát nepomůže. Dokonce mne na chvilku napadlo, že jsem ty své ruce sprostě zradila, když jsem je nechala takhle napevno svázat, a že ty ruce, které mi až dosud tak věrně sloužily, si takový podraz ode mne nezaslouží.

Už ale bylo pozdě. Zbyněk ode mne odstoupil a mně zůstaly ruce uvězněné za zády. Všichni na mne zvědavě hleděli, co teď udělám.

Zkusila jsem, jak pevně mám ruce svázané. Pochopitelně že se mi provaz přetrhnout nepodařilo. Zkusila jsem ho na zápěstí nahmatat prstem. To se mi podařilo, ale to bylo všechno, co jsem mohla rukama udělat. Až příliš živě mi to připomnělo můj tehdejší zážitek. Tehdy jsem také celou noc jen ohmatávala kousek provazu na jednom zápěstí a ničeho jiného jsem nebyla schopná. Teď mi Zbyněk svázal zápěstí ještě těsněji a já navíc v té chvíli měla všechny šlachy v zápěstích úplně uvolněné, měkké a poddajné. Bylo mi jasné, že mi při svazování všechny šlachy ustoupily tlaku utahovaného Zbyňkova provazu, nechaly se zatlačit dovnitř zápěstí, a když se mi teď při jakémkoliv pohybu rukama šlachy napjaly, ve stažených zápěstích mne pokaždé nepříjemně zabolelo. Poznala jsem, že udělám nejlíp, když se nebudu svázanýma rukama raději vůbec o nic pokoušet, když s nimi vůbec nebudu pohybovat. Prostě jsem své ruce zradila, takže mi teď nepomohou, říkala jsem si.

"Vypadá to, že to asi myslela doopravdy!" konstatoval Lojza.

"Asi jo!" souhlasil Zbyněk. "Minule už za takovou dobu byla dávno vysvobozená!"

"Takže co s ní uděláme teď?" zajímal se Lojza.

"Říkala, že při tom svém tehdejším dobrodružství měla svázané i nohy!" nadhodil Zbyněk.

"Takže jí mám svázat nohy?" zeptal se Lojza až podezřele dychtivě.

"Můžeš!" dovolil mu Zbyněk. "Nemusím tady přece všechnu práci dělat jenom já!"

Lojza se s nesmírnou ochotou vrhl po nejbližším kusu provazu a pak se sklonil k mým nohám. Najednou se ale zarazil.

"Jak je chceš mít svázané?" zeptal se mne překvapivě. "Jak jsi je měla svázané tehdy?" upřesnil svou otázku pak.

Vybavila se mi další část hrůzného zážitku.

"Popisovala nám, jak lezla po zemi s těma svázanýma nohama!" připomněl Zbyněk. "Takže jí je svazovali vleže na zemi!" usoudil.

"Jasně! Tak se polož!" přikázal mi Lojza, jakoby byl mým pánem.

Jasně jsem si pamatovala, že mi je svazovali vestoje, ale Lojzův příkaz byl tak kategorický, že mi ani nenapadlo odporovat nebo dokonce něco vysvětlovat. Poslušně jsem se posadila do trávy na zem. Svázanýma rukama jsem se za zády opřela o zem a nohy natáhla před sebe. Lojza mi pak zručně svázal kotníky dohromady.

"Dobré, ne?" spokojeně pochválil sám sebe a zálibně si prohlížel své dílo. Jenže to jeho dílo bylo na mých nohou.

"Tak co? Líbí se ti to?" zeptal se mne nevinně Zbyněk.

Horečně jsem přemýšlela, co mu mám odpovědět. Sama jsem vlastně nevěděla. Tak velice mi to připomínalo můj největší životní zážitek, až mne to děsilo. Zároveň mne ale jakási touha nutila pokračovat, strpět to. Tušila jsem, že kdybych teď řekla, že se mi to nelíbí, asi by mne rozvázali a byl by konec. To jsem také nechtěla.

"Líbí." přikývla jsem tedy. Pohnula jsem nohama a provazy na kotnících se mi napjaly. Moc volnosti mi tedy neposkytovaly. "Dobré." dodala jsem přesto hrdinně. "Drží to!"

"Je to jako tehdy?" zajímal se Lojza.

"Ale tak snad jí nemusíme dělat všechno přesně stejně jako tehdy." poznamenal Zbyněk. "Změna je život! Třeba by si přála zažít zase něco trochu jiného!"

"Co ty na to?" ochotně se toho chytil Lojza a zadíval se tázavě na mne. Oči mu přímo hořely novým nadšením.

Měla jsem před sebou další dilema. Až dosud jsem snila o tom, že si zopakuji svůj největší zážitek tak, jak mi to udělali tehdy. To ovšem byla jiná parta a na jiném místě. Tady na téhle chatě bych určitě neměla celý pokoj na noc jen sama pro sebe. Stejně to tedy bude muset být všechno jinak. Navíc jsem nechtěla, aby mne tihle noví kamarádi začali považovat za nějakou konzervu, která nemá ráda nové věci.

"Hmm - tak zkusit se má všechno..." řekla jsem neutrálně.

"A co by to jako mělo být?" zeptal se dychtivě Lojza.

Tak to jsem opravdu nevěděla. Kromě toho mi připadalo trochu nepatřičné, abych já jim určovala, co mi mají udělat. Tehdy se mne na to neptal nikdo. Dělali si se mnou, co je samotné napadlo. To byla dost podstatná součást hrůznosti toho zážitku, že jsem nevěděla, co mne čeká, co si na mne vymyslí dalšího. Co mi udělají dál a jak dlouho mne v tom nechají. Že jsem neměla absolutně žádný vliv na to, co se se mnou stane. Pokud to chci zažít znova, asi bych si neměla poroučet.

"To nechám na vás." prohlásila jsem tedy. Snažila jsem se, aby to znělo lhostejně, ale byla ve mně malá dušička.

"Na internetu jsem viděl všelicos." poznamenal Zbyněk.

"Já taky!" rychle se přidal Lojza. "Ale tam byly všechny svlečené!"

"Vy byste ji chtěli svléknout?" nevěřícně se zeptala Ivanka. "Úplně do naha?"

"Ale no tak úplně třeba ne!" rychle bral zpátečku Lojza. "Ale kozy by ukázat mohla, ne?" zkusil smlouvat. "Ty ses nikdy neopalovala nahoře bez?"

"Ale to bylo něco jiného!" namítla Ivanka. "To jsem nebyla svázaná!"

"Protože ty jsi po tom netoužila!" nedal se Lojza. "Ale jí se to líbí! Proto je svázaná!"

"Jistěže to bude něco jiného!" ušklíbl se Zbyněk. "Nebude těma rukama překážet, když je má svázané!"

"A taky nemůže nikam utéct a dělat drahoty, když má svázané nohy!" přidal svůj postřeh Lojza.

"To jí to fakt chcete s těch prsou sundat?" rozhořčovala se Ivanka. "Sami?"

"Jak jinak než sami?" zasmál se Lojza. "Přece snad vidíš, že Katka si to teď sama sundat nemůže!"

"Tvoje prsa jsme už viděli, a stalo se jim něco?" ozval se smířlivě Zbyněk. "Tak proč bychom se nemohli podívat na ty její? Máme přece rovnoprávnost!"

Ivanka se odmlčela. Tohle byl asi hodně silný argument.

"Tak co? Máme ti je rozbalit?" obrátil se Lojza na mne jako na poslední instanci. "Bude se ti to líbit?"

Co jsem měla dělat? Když jsem si to nechtěla všechno pokazit, musela jsem souhlasit!

"To záleží na vás!" odpověděla jsem opatrně a pokusila se o úsměv. "Podle toho, co mi s nimi uděláte!"

"Všechno jen podle návodu!" zasmál se Zbyněk. "Na internetu je už dávno všechno stokrát vyzkoušené! Můžeš být naprosto klidná!"

Což o to. Určitě bych byla klidná, kdyby to nebyly moje prsa. Zbyněk to ještě ani nedořekl a Lojza už se mi po nich sápal. Měla jsem přes ně jen takový pás ze šátku, protože bylo dost teplo. Prostě se mi nechtělo mít na sobě tolik slupek jako cibule. Teď se to docela hodilo. Nevím, jak by mi Lojza stahoval třeba tričko s rukávy, když mám svázané ruce. Určitě by mi ho zničil. Takhle mi pás jen rozepnul a on mi už spadl s těla sám neporušený. Moje prsa ztratila oporu a vypadla mi ven.

"Páni!" vydechl Lojza.

Najednou jsem naplno pocítila, jak jsem bezbranná. Před takovým chtivým chlapem bych si normálně určitě prsa nějak chránila, aspoň holýma rukama. Teď jsem poprvé natvrdo pocítila, jak mám ruce beznadějně uvězněné za zády a nadobro k nepotřebě. Prsa mi vyzývavě trčela vpřed Lojzovi vstříc a neexistoval způsob, jak si je před ním ubránit. Mám prsa dost citlivá, takže nemám ráda, když se mi jich něco nebo někdo dotýká. Lojza ale nevypadal, že by si to dovedl představit nebo že by to dokonce byl ochoten respektovat. Asi ani nemělo smysl mu to říkat. V nouzi nejvyšší jsem aspoň skrčila nohy, abych si zakryla prsa koleny. Moc to sice nešlo, ale lepší, než nic.

"Tak co, dobrý?" zeptal se potutelně Zbyněk. "Líbí se?"

"Jistě, líbí!" přikývla jsem povinnou odpověď. "Aspoň si je opálím!" dodala jsem sebejistě.

Uvnitř jsem ale rozhodně tak sebejistá nebyla. Čekala jsem, co si na mne ti dva vymyslí dál. Přiznávám, že takové čekání na něco neznámého, když má při tom člověk svázané ruce i nohy, není zrovna to pravé ořechové, co bych chtěla prožívat každý den.

"Tak se postav!" naporučil mi Zbyněk. "Na internetu se všechny tyhle hrátky dělají vestoje!" dodal jakoby na vysvětlenou.

"Abychom se k tobě nemuseli shýbat!" ušklíbl se Lojza.

"Abychom k tobě lépe mohli." nabídl jiné vysvětlení Zbyněk. "Ty nohy tady," zaťukal mi prstem na kolena u prsou, "ty tady vyloženě překáží!"

Mně tedy rozhodně nepřekážely, ale musela jsem poslechnout. Ovšem postavit se na svázané nohy s rukama svázanýma za zády není jen tak. O tom jsem se přesvědčila už tehdy v tu neblahou noc.

"Dokážeš se sama postavit na nohy?" projevil Zbyněk tušení, že to, co mi poručil, není jen tak.

Nedokázala jsem. Opřela jsem se vsedě rukama za zády o zem, zvedla jsem zadek se země, prohnula se v zádech co nejvýš, ale nepodařilo se mi přenést váhu celého těla na nohy před sebou. Místo toho jsem se zhroutila na bok zpátky na zem do trávy. Nakonec jsem byla ráda, když se mi podařilo se na zemi zase posadit. Zkusila jsem to ještě několikrát, ale dopadlo to vždycky stejně. Všichni ostatní stáli kolem mne, přihlíželi a viditelně se tím mým hemžením na zemi bavili.

Ilustrační obrázek

Bylo to marné. Sice jsem to slovně nepřiznala, ale z mých neohrabaných pokusů to Zbyněk asi poznal sám. Slouží mu ke cti, že mne nenechal moc dlouho se trápit na zemi marným snažením a pomohl mi. Chytil mi paže za zády a zvedl mi je vzhůru. Moje ramena při tom sice dostala pořádně zabrat, ale mohla jsem se o Zbyňkovy ruce pažemi opřít a s takovou oporou už se mi podařilo dostat nohy pod sebe a postavit se na ně. S úlevou jsem se rychle zvedla, aby mi Zbyněk nevyvracel ramena tak moc. Zbyněk mne ještě chvíli držel za paže, než se přesvědčil, že umím na svázaných nohou udržet rovnováhu. Učila jsem se to tehdy v poutech o samotě déle než půl dne, než mne přišli osvobodit, takže dnes už se umím pohybovat na svázaných nohou naprosto suverénně.

Horší bylo něco jiného. Když mi Lojza svazoval nohy, měla jsem je uvolněné. Když mi utahoval provazy kolem kotníků, uvolněné achilovky se mi měkce poddaly tlaku provazu a uhnuly mu. Jenže teď, ve stoje, už jsem achilovky nemohla nechat uvolněné. Musela jsem je napnout. Jenže provazy na kotnících zůstaly utažené a nedovolily mým achilovkám zaujmout normální napnutou polohu. Výsledkem bylo, že mne utlačované achilovky napínané do nepřirozeného tvaru začaly příšerně bolet. Dokud mne Zbyněk přidržoval, ještě to šlo. Mohla jsem se spolehnout na jeho oporu a nenapínat achilovky tak moc. Jakmile mne ale pustil a já se musela udržet na nohou sama, začalo peklo. Tohle jsem tehdy nezažila. Tehdy mi svazovali nohy vestoje, tedy při napnutých achilovkách. Teď to bylo nesrovnatelně horší. Zhroutit se ale zpět na zem jsem nechtěla, i když na zemi by to bylo učiněné blaho ve srovnání s tím, co jsem zažívala teď vestoje. Musela jsem to vydržet.

Lojzu ovšem nezajímalo, co mi udělal s nohama a co kvůli tomu cítím. Lojzu zajímala jenom moje prsa. Teď už jsem si je nemohla chránit nijak. Kolena zůstala kdesi hluboko dole. Ještě jsem musela prsa vypínat, protože svázané paže za zády mi táhly ramena dozadu. Lojza měl teď moje prsa naservírovaná před sebou jako na tácu.

"Budeš jí umět ty prsa upravit?" zeptal se Zbyněk. Z toho technického výrazu mi přeběhl mráz po zádech. Jak mi, pro všechno na světě, chtějí upravovat prsa?!

"Jasně!" nadšeně přikývl Lojza. "Provazová podprsenka, že? Tak se tomu říká?"

"Přesně tak!" souhlasil Zbyněk. "Takže jí je podvážeš sám?"

"S radostí!" ujistil ho Lojza a už se mi sápal po těle. Musela jsem zapažit, aby mi mohl provléci provazy podpaždím. Omotal mi tělo těsně pod ňadry a utáhl jako šněrovačku. Stáhl mi tím hrudník tak, že jsem na chvíli ztratila dech. Najednou jsem se nemohla nadechnout. Ten utažený provaz mi nedovolil pohnout hrudníkem. V první chvíli jsem si myslela, že se udusím. Ani zaprotestovat jsem nemohla, nedokázala jsem z prázdných plic vymáčknout ani slovo. Až pak jsem zjistila, že můžu dýchat aspoň břichem. Bylo to sice slabší, ale musela jsem si zvyknout.

Lojza ani nezaregistroval, jaké potíže mi způsobil, a už mi omotával hrudník druhým provazem, tentokrát nad prsy.

Učila jsem se, jak dýchat s takto staženým hrudníkem. Na hluboké nadechnutí jsem mohla zapomenout. Musela jsem zrychlit dýchání, protože na jedno nadechnutí jsem dostala do plic jen velice malý doušek vzduchu. Musela jsem se naučit co nejvíc vydechovat, dostat z plic ven úplně všechno, aby se mi tam potom vešlo čerstvého vzduchu co možná nejvíc.

Lojza mi zatím vpředu na hrudníku šmodrchal uzel na horním provazu nad prsy. Moc mu to nešlo. Já bych to svýma rukama uměla líp. Jednu chvíli už jsem měla sto chutí mu říct, aby mi radši uvolnil ruce, že si to uvážu sama snadněji a rychleji, ale měla jsem tolik potíží s dýcháním, že jsem si ani nebyla jistá, jestli dokážu mluvit. Nakonec jsem tedy neřekla nic, moje ruce zůstaly dál uvězněné v poutech a Lojza mi zamotával uzel těma svýma nešikovnýma rukama, které byly k ničemu.

"Musíš jí to pořádně utáhnout!" pobídl ho Zbyněk. "Právě tím horním provazem se jí ty prsa zvednou!"

Úplně jsem se vyděsila. To budu mít ten hrudník stisknutý ještě víc? Připadala jsem si jako kdyby mne dusila anakonda. Lojza mi utáhl provaz až se mi zařízl do kůže. Trochu mne ale překvapilo, že tentokrát už to nebylo tak strašné. Asi proto, že všechno mi udělal už ten spodní provaz. Stáhnout mi hrudník ještě víc už nebylo možné. Když jsem se podívala na svá ňadra, horní provaz mi do nich vytlačil hluboké údolí a skutečně se mi tím ňadra poněkud zdvihla.

Lojza ale ještě nebyl hotov. Ještě mi uprostřed mezi ňadry stáhl oba provazy a svázal je dohromady velikým uzlem. Tím mi těmi dvěma provazy shora a zdola stiskl ňadra naplocho. Měla jsem teď ňadra uvězněná mezi horním a spodním provazem a zdeformovaná jejich tlakem k nepoznání. Skutečně mi ale teď trčely kupředu. Jen mi ten tlak utažených provazů do citlivých ňader byl vrcholně nepříjemný.

"Tak co, líbí se ti to?" zeptal se Lojza, když byl hotov.

V té době už jsem uměla dýchat i tím staženým hrudníkem, takže jsem byla schopná odpovědět. Sice jsem se musela skoro na každé slovo znova nadechnout, ale jinak už jsem si zvykala. Nakonec, vybavilo se mi, že tenkrát tu nepopsatelnou noc jsem se také dost dusila. Tenkrát to bylo proto, že jsem měla zacpaná ústa a musela jsem dýchat přes roubík z mýdla. Teď to tedy bude proto, že budu mít stažený hrudník.

"Líbí!" vydechla jsem. "Jde to!" vydechla jsem podruhé.

"Nezdá se vám, že se dusí?" všimla si mého stavu Ivanka.

"Mně ne!" prohlásil Zbyněk. "Mluvit může, takže dýchat může taky. A nic nedělá, takže moc vzduchu nepotřebuje. A kromě toho jsi snad slyšela, že se jí to líbí." vyhodil hned tři argumenty. "Kdyby se jí dělo něco, co by nemohla vydržet, tak by nám to řekla."

Moc se mi nelíbilo, že mi Zbyněk určuje, kolik vzduchu potřebuji a jestli mohu dýchat. To jsem cítila jenom já. Zbyněk o tom nemohl mít představu. Než jsem ale stačila otevřít ústa a nadechnout se, abych mohla něco říci, Zbyněk mne znenadání chytil pod krkem, jako kdyby mne chtěl uškrtit. Rychle jsem napjala krk v očekávání nejhoršího. Ničeho jiného jsem nebyla schopná. Zoufale jsem zacloumala rukama za zády, ale provazy mi je tam držely pevně. Ani nohama jsem se nemohla bránit, nebyla jsem schopná ani jednu zvednout se země. Snažila jsem se vytrhnout nohu z pout, ale bylo to marné. Cítila jsem Zbyňkovu ruku na hrdle a neměla jsem žádnou možnost jak se jí zbavit. Myslím, že jsem sklonila hlavu, abych si chránila hrdlo aspoň bradou, jenže na to už teď bylo pozdě. To jsem měla udělat ještě dřív, než mne Zbyněk chytil za hrdlo. Teď už jsem měla jeho ruku přilepenou pod bradou a už jsem si mohla tu jeho ruku bradou tak nanejvýš přitisknout na hrdlo ještě víc. Ještě nikdy v životě mne nikdo nedržel za krk takovým způsobem. Jen jsem to viděla v televizi v nějakém horroru, ale rozhodně mne nenapadlo, že to někdy potká právě mne, že to zažiji doopravdy, a navíc se svázanýma rukama. Vyděšeně jsem hleděla do klidně se usmívajícího Zbyňkova obličeje - a najednou jsem si uvědomila, že on mne vlastně neškrtí. Jeho ruka mi ležela na hrdle zcela lehce, nic mi v krku netiskla, nic mi v něm nesvírala. Nebránila mi v dýchání, jazyk mi nevylézal z úst, ani nic jiného, o čem jsem četla v knížkách, jsem na sobě nepozorovala. Jako bych tu ruku na hrdle ani neměla. Chvíli jsem napjatě čekala, co mi Zbyněk udělá dál. Nedělo se nic, takže jsem se zase pomalu uklidňovala. Přestala jsem se snažit vyrvat ruce z pout, protože to stejně nemělo cenu, a navíc se mi teď zdálo, že to snad ani nebude zapotřebí. Přestala jsem napínat paže a nechala ruce nehybně ležet na zádech. Nic se nedělo. Nakonec mi přišlo až nepatřičné, že tak šíleně napínám krk, když se mi vůbec nic neděje. Opatrně jsem uvolnila krční svaly a vydala tak své hrdlo zcela všanc Zbyňkovým rukám. Ucítila jsem svůj tep bušící do Zbyňkových prstů. Zbyněk měl skutečně prsty položené přesně na mých krčních tepnách. Nijak toho ale nezneužíval, nechával mi tepny pulzovat pod svými prsty docela volně, nijak mi je neomezoval.

"A taky je celkem klidná." prohlásil pak jako další argument pro Ivanku. "Tep má docela normální. Kdyby cítila, že se s ní děje něco nedobrého, tak by nebyla tak klidná. Tep by se jí zrychlil."

Takže on mi jen zkoušel tep a zjišťoval, jestli jsem v pořádku! pochopila jsem.

"Co když se jen tak tváří, aby ti udělala radost?" namítla Ivanka.

"Tvářit se může jak chce, ale tep ji vždycky prozradí." prohlásil Zbyněk suverénně. "Tep se ovládat nedá!"

Ivanka se sice dál tvářila odmítavě, ale žádná další námitka už ji zjevně nenapadala.

"Můžeš pokračovat!" kývl Zbyněk na Lojzu a krk mi zase pustil.

Trochu jsem se lekla, že to ještě není všechno. Co ještě mi chtějí s ňadry udělat?! Lojza se mi skutečně hned vrhl na prsa a začal mi zase něco uvazovat k těm provazům přímo uprostřed mezi mými ňadry. Jako kdyby toho tam už nebylo dost. Přetáhl mi provaz od prostředku ňader přes jedno rameno na záda a začal mi něco šmodrchat na zádech mezi lopatkami. Tahal mi přitom za provazy, co jsem měla kolem hrudníku, takže jsem každý jeho pohyb cítila v přiskřípnutých prsou jako ránu kladivem. Konečně byl hotov, přetáhl mi provaz i přes druhé rameno a začal mi ho uvazovat zase vpředu mezi ňadry. Přitáhl mi ty provazy tak, že se mi nepříjemně zabořily do ramen a také mi znova citelně nadzvedly ňadra. Skutečně ty dva provazy působily jako nepříliš pohodlná ramínka té šílené provazové podprsenky. Lojza dovázal poslední uzel, ještě trochu zatahal za ten svůj výtvor, aby mi ho na těle nějak upravil k ještě vyšší dokonalosti podle těch svých představ, důkladně mi tím zalomcoval svázanými ňadry, a byl hotov.

"Spokojena?" usmál se na mne Zbyněk. "Pořád ještě se ti to líbí?"

Pohlédla jsem na Ivanku a všimla si, jak kriticky na mne hledí. Už kvůli tomu pohledu jsem jí nemohla dát za pravdu. Vždyť jsem si to přece sama vybrala! Sama jsem se pro to rozhodla, takže teď už nemůžu couvnout! I na to omezené dýchání už jsem si snad zvykla! Nemusím se přece pořád nadechovat z plných plic, když skutečně nic nedělám! V tom má Zbyněk pravdu! Nemůžu ho přece před Ivankou shodit! říkala jsem si. A sebe také ne! Ještě by si všichni pomysleli, že nevím, co chci!

"Líbí!" prohlásila jsem co nejpřesvědčivěji. "Dobrý!" přidala jsem druhým dechem.

Zbyňkovi to ale zřejmě nestačilo. Znovu vzal do dlaně mé hrdlo a prsty neomylně nahmátl mé krční tepny. Tentokrát už jsem věděla, co chce udělat, a už jsem nevzdorovala. Naopak jsem ještě zvedla hlavu, aby měl k mému hrdlu lepší přístup. Přímo jsem mu vtlačila hrdlo do dlaně a nastavila mu své tepny k co nejpohodlnějšímu použití. Zbyněk se spokojeně usmál, chvilku si s mými tepnami pohrával, pak přikývl hlavou a zase mi krk pustil. Jeho ruka mi pomalu sjížděla po krku dolů, ohmatala mi klíční kost, něžně mne pohladila po hrudníku, jemně obkroužila provazy, které mi svíraly ňadra, lehce mi přejela po rameni a pak mi zamířila k levému ňadru. V prvním momentu jsem málem instinktivně ucukla, protože nejsem zvyklá, aby mi někdo jen tak sahal na prsa, ale pak jsem se rozhodla držet čemukoliv, co mi chce s ňadrem udělat. Stejně jsem si ňadro před jeho rukou nijak zachránit nemohla. Ruka se pomalu blížila a pak už se mi ještě pomaleji posouvala přímo po ňadru mezi provazy. Zbyněk mi s lehkým úsměvem a s naprostou převahou upřeně hleděl do očí. Měla jsem pocit, že se mi ten jeho pohled propaluje až do mozku. To už měl můj prs v dlani. Prsty jemně obkroužil moji bradavku, ale ani se jí nedotkl. Zjevně věděl, kde je ženské tělo nejcitlivější. Pohladil mi uvězněné ňadro trčící mezi provazy tak něžně, až se mi z toho celé mé svázané tělíčko zatetelilo blahem.

"Je to nutné jí to takhle vázat?" zeptala se kriticky Ivanka. "K čemu je to dobré?"

"K tomu, že se jí to líbí!" usmál se Zbyněk. "Přece to vidíš a slyšíš sama! Katka chce znova zažít něco mimořádného. Nemusím ti snad vysvětlovat, v čem spočívalo to krásné, co na tom tehdy bylo! O čem nám vypravovala! A nemusím ti snad říkat, že ženská prsa jsou nejcitlivější částí ženského těla! To bys spíš měla říkat ty mně!"

"Já ti to klidně řeknu!" nedala se Ivanka. "To nejkrásnější vzniká v ženském těle někde úplně jinde než v prsou!"

"To už jsem taky někde četl!" zasmál se Zbyněk. "Však taky s tím počítám! Ještě nejsme s Katkou hotoví!" ujistil Ivanku.

Ta poslední věta znova vzbudila mé obavy. Co mne to ještě čeká?! Co všechno ještě mají na mne vymyšlené? Co všechno si ještě budu muset nechat líbit?! Copak toho ještě není dost?!

"Co jí ještě uděláme?" nadšeně se vyptával Lojza.

"Ty už nic!" zchladil ho Zbyněk. "Uklidni se! Teď jsem na řadě já!"

Pohladil mi stejně něžně i druhý prs a pak mi k Lojzovu obrovskému zamotanému uzlu uprostřed mezi mými ňadry zručně uvázal další provaz. Spustil mi ho dolů přes břicho a zastrčil mi ho mezi nohy. Pak se ale zarazil. Po krátkém zaváhání mi rozepjal opasek u šortek, uvolnil mi je a začal mi je stahovat s těla dolů na stehna.

Stáhla jsem kolena k sobě, abych mu v tom zabránila. Nic jiného jsem proti tomu dělat nemohla. Připadalo mi, že tohleto už trochu přehání. S tímhle jsem nepočítala. Tenkrát v ten nezapomenutelný večer a následnou noc mne nesvlékal nikdo. Jen mne svázali. Dnes už mi obnažili prsa a převázali hrudník. To se mi teď bude Zbyněk ještě i dobývat dovnitř do těla?! Co mi tam chce udělat?!

Zjišťovala jsem, že nejsem schopná Zbyňka zastavit. Stahovala jsem nohy k sobě tak silně, jak nejvíc to šlo, ale Zbyňkovi to nijak nevadilo. Stáhl mi šortky až ke kolenům a pak se začal věnovat mým kalhotkám, které jsem pod šortkami měla. To už skutečně celé mé tělo patří jen Zbyňkovi a on si s ním může dělat, co se mu zlíbí?! pomyslela jsem si. A za chvíli mu bude patřit i vnitřek mého těla! Mohla bych sice protestovat, ale se staženým hrudníkem bych nebyla schopná dostat ze sebe víc než dvě slova, a to ještě jen potichu. To by nebyl moc důrazný protest, to mi bylo jasné. Ale především mi cosi v těle bránilo se ozvat a všechno tím naráz ukončit, když už jsem se dostala tak daleko. Cítila jsem, že mé tělo už něco tuší, už začíná reagovat a dožaduje se pokračování. Vlastně se mi nedělo nic, co by se nedalo vydržet, jen kdyby se to vyvíjelo trochu jiným směrem! Zbyněk mi ale stáhl i kalhotky až někam hluboko na stehna a pak už měl před sebou jen ničím nechráněnou bránu do hlubin mého těla. Stála jsem před ním prakticky nahá bezmocně s rukama za zády vydaná zcela všanc jeho choutkám.

A pak mi sáhl rukou přímo na bránu a pomalu mi po ní přejel prstem po celé její délce. Lehounce to zastudilo. Pochopila jsem, že jsem tam dole už nepochybně vlhká a že se mi brána asi začíná otevírat. Zbyněk má před sebou volnou cestu do mého těla!

"A hele!" zasmál se Zbyněk. "Koukej, Ivi, copak to tady má!" ukázal vlhký prst Ivance. "Teď už uvěříš, že se to Katce líbí? Že je ráda svázaná?"

Ivanka nevěřícně sáhla na Zbyňkův prst. Zjevně nevěděla, co na to má říct.

"No tak vidíš!" triumfoval Zbyněk. "Tady máš od ní přímo tělesný důkaz, že to na nás nehraje! Že opravdu potřebuje, aby ji napřed někdo svázal a pořádně potrápil!"

Chopil se zase provazu, který mi visel od prsou, a protáhl mi ho mezi nohama tentokrát přímo po nahém těle. Cítila jsem, že mi ho zachytil za zády na svázaných rukou. Pak mi ho pořádně napjal, takže mi provaz trošku stáhl prsa dolů a zařízl se mi vespod a vzadu mezi nohama hluboko do těla. Pak se Zbyněk vrátil zpět přede mne, přiklekl přede mnou, aby měl k mé bráně pohodlnější přístup, a začal mi srovnávat provaz na těle mezi nohama tak, aby mi procházel přímo prostředkem mé už asi pootevřené brány. Sice jsem to nemohla vidět, ale jasně jsem cítila, jak mi prstem rozhrnuje okraje brány a provaz přes ni vedoucí mi zastrkuje dovnitř. Našel tam i můj poštěváček, chvilku si s ním pohrával a bavil se tím, jak na to já nebo spíše mé tělo reaguje, a pak mi poštěváček zastrčil pod provaz.

"Zapaž!" poručil mi jakoby na zkoušku, když byl hotov.

Poslechla jsem, ale moc zapažit jsem nemohla, protože teď jsem měla paže vlastně připoutané k tělu provazem mezi nohama. Ten provaz se mi tím ovšem posunul mezi nohama a hlavně středem brány dozadu, když jsem ho rukama popotáhla. Především se mi ale posunul přímo po mém už rozcitlivělém poštěváčku. Ten nepopsatelný pocit mi proletěl celým tělem jako blesk. Ten pocit byl tak příšerně silný, že ani nemohl být příjemný, ale současně jsem okamžitě věděla, že to je právě to, po čem moje tělo tak nesmírně touží. Jen kdyby mi ten provaz mezi nohama Zbyněk neutáhl tak šíleně silně, aby mi nedřel poštěváček tak velkým tlakem. Napjala jsem paže za zády a pokusila se natáhnout je co nejvíc do délky, abych si provaz na poštěváčku aspoň trochu uvolnila. Moc se mi to ale nepodařilo.

"Zvedni ramena!" přikázal mi Zbyněk. Zkouška jeho díla zřejmě ještě nebyla u konce.

Pokrčila jsem rameny. Ramínka provazové podprsenky mi o kousek nadzvedly prsa. Spolu s nimi se mi ale nadzvedl i provaz vedoucí mi dolů přes břicho mezi nohy a znova mi plnou silou přejel po poštěváčku. Další žhavý blesk mi proletěl celým tělem, protože současně s prsy se mi pochopitelně nadzvedly i ruce za zády, takže jsem si tím provaz na poštěváčku znova sama napjala. Byla to taková síla, až jsem rameny ucukla zpět a pevně si umínila, že ramena už rozhodně nikdy nebudu zvedat. Alespoň do té doby, než mi tenhle příšerný postroj na těle někdo nerozváže.

Vlastně ten postroj není tak příšerný, uvědomila jsem si hned nato. Vlastně byl docela příjemný, protože se mi dotýkal poštěváčku, a to bylo něco, co mi působilo čím dál krásnější pocity. Poznávala jsem, že mi Zbyněk umístil ten provaz do brány naprosto dokonale, na to nejsprávnější místo. Jen se musím naučit s tím provazem správně zacházet. Zbyňkovy zkušební příkazy mi jasně ukázaly, jakým způsobem mám tím provazem pohybovat i jaké to bude mít pro mne následky.

"Líbí?" zeptal se Zbyněk spokojeně.

"Líbí!" vydechla jsem hlavně proto, aby pokračoval, abych ho nějak neodradila od dalších takových pokusů s mým tělem.

"No výborně!" zasmál se Zbyněk. "Koukám, že už jsi přišla na to, jakým způsobem máš tohle zařízení používat!"

Chopil se mých kalhotek a vytáhl mi je zpátky nahoru. Sice ne do té správné polohy, ale to asi proto, že si ji nepamatoval. Především ji ale necítil. Tu jsem cítila jen já a jen já jsem si mohla kalhotky upravit na těle do té správné polohy, kterou mám ráda. To bych ovšem musela mít volné ruce. Sice bych si uměla kalhotky upravit i svázanýma rukama, mám ruce dost obratné a při svých kouzelnických kouscích dovedu svázanýma rukama udělat ledacos, ale teď jsem měla ruce navíc ještě přivázané k rozkroku, takže jsem s nimi nemohla skoro ani pohnout. Zkusila jsem natáhnout prsty, dokonce jsem se jimi kalhotek i dotkla, ale uchopit jsem je nedokázala. Na to bych musela umět prsty na rukou ohýbat opačným směrem, a to bylo nad moje síly. Taková kouzelnice přece jenom nejsem. S kalhotkami jsem tedy nenadělala nic. Takto svázanýma rukama to nešlo. Musela jsem se smířit s tím, že mne takto nešikovně umístěné kalhotky budou tlačit a přiškrcovat asi tak dlouho, než mi někdo ty ruce rozváže.

"Tak co, takhle už se ti bude Katka líbit?" obrátil se Zbyněk k Ivance. "Takhle už s tím budeš spokojená?"

"Ále, mně je to jedno!" odpověděla Ivanka jaksi znechuceně a mávnula rukou. "Dělejte si s ní, co chcete!" prohlásila a odvrátila se.

"Dobře, rádi!" souhlasil Zbyněk. "Však mám dojem, že tady Katka ještě něco zajímavého má, co by se mohlo hodit!"

Chvilku ohmatával šortky, které jsem pořád ještě měla spuštěné ke kolenům, a pak z nich vytáhl z kapsy moje klíče.

"No vida, to je ono!" komentoval to spokojeně.

"K čemu to bude?" zajímal se Lojza.

"Uvidíš!" zasmál se tajnůstkářsky Zbyněk. "Když si s ní smíme dělat, co chceme, tak já vím naprosto přesně, co bych s ní chtěl udělat! - Podej ještě nějaký provaz!"

"Jasně! Má jich tady ještě dostatek!" ochotně poslechl Lojza. "Koukám, že je dobře vybavená na takovéto představení!"

To byla pravda. Na své kouzelnické produkce si brávám pěknou sbírku provazů. Teprve teď jsem si uvědomila, že to všechno jsou moje vlastní provazy, kterými mi Zbyněk svázal ruce a Lojza hrudník. Všechny jsem si je sem sama donesla a sama opatřila. Oni mi je jen uvázali na tělo. Lojza tedy teď přiklusal s dalším z mých provazů, zatímco Zbyněk mi sundal všechny klíčky z kroužku a nastrkal mi je zpátky do kapsy šortek na mém koleně. Zůstal mu v ruce jen prázdný kroužek od klíčů.

"Co jí s tím chceš udělat?" hořel zvědavostí Lojza.

"Uvidíš!" tvářil se tajemně Zbyněk. "Hoď sem ten špagát!"

Prostrčil provaz nadvakrát kroužkem od klíčů a otočil se ke mně.

"Otevři pusinku!" vybídl mne.

Pochopila jsem, že ten kroužek od svých vlastních klíčů teď dostanu do úst jako roubík. Nemohu říci, že bych právě po tomhle toužila ze všeho nejvíc, ale nebyla jsem to já, kdo rozhodoval o mém těle. Ovšem od samého začátku jsem počítala s tím, že dřív nebo později nějaký roubík v ústech mít budu. Tentokrát to tedy nebude mýdlo, ale kroužek od klíčů. Poslušně jsem tedy otevřela ústa a nechala si zastrčit mezi zuby ocelový kroužek. Zbyněk mi ho tam zastrčil nastojato, takže jsem musela otevřít ústa pořádně, málem až na doraz, aby se mi tam vešel. Přitom ten kroužek nebyl nijak zvlášť velký, ale teď mezi zuby mi připadal víc než obrovský. Zbyněk mi navíc ten kroužek zaklínil mezi zuby tak, že mi zůstal v ústech vzpříčený a já nemohla ústa zavřít. Zůstala mi už napořád tak obrovsky dokořán otevřená. Zbyněk mi pak provaz od kroužku utáhl kolem hlavy tak, že se mi kroužek v ústech už ani nepohnul. Jazykem jsem zkoušela, jestli bych si ho nedokázala nějak uvolnit, aby mi netlačil do zubů a nepáčil mi je, ale už jsem ho měla v zubech jako zabetonovaný. Jediné, co jsem mohla, bylo snažit se otvírat ústa ještě víc. Jedině tím jsem si mohla zuby trošku chránit, jenže o moc víc už jsem ústa otevírat nedokázala.

"Teď už se tě ani nebudeme ptát, jestli se ti to líbí." bavil se Lojza. "Teď už bys nám asi neodpověděla!"

"Ale je potichu, takže se jí to líbí." konstatoval Zbyněk. "Kdyby se jí to nelíbilo, tak nějaké zvuky vydávat může."

Prostrčil prst kroužkem a sáhl mi dovnitř úst. Zaťala jsem zuby do kroužku, ovšem bez jakýchkoliv následků.

"No jo! Ona ti ten prst neukousne!" pochopil Lojza. "Nemůže!" dodal a spokojeně se zasmál své neuvěřitelné bystrosti.

Zbyněk se mi nerušeně přehraboval prstem v ústech, pohrával si s mým jazykem, ohmatával mi zuby, vydouval mi zevnitř tváře, a to vše se sebejistým úsměvem, s naprostým klidem a jistotou, že si vůči mně může beztrestně dovolit naprosto cokoliv. Měl pravdu. Se svázanýma nohama se nedá ani uhýbat či ustupovat před ním. Musela jsem před ním stát na místě, nehybně držet a strpět všechno, co ho napadlo. Prostě moje tělo teď nepatřilo mně, ale jemu.

Zbyněk toho škaredě zneužíval. Zajížděl mi prstem do úst stále hlouběji, že se mi už začínaly bouřit vnitřnosti v těle. Ke starostem, jak udržet rovnováhu na svázaných nohou mi přibyla další starost: jak udržet žaludek v těle v klidu. Možná, že teď už bych mu ten prst opravdu ukousla, kdybych neměla mezi zuby ten kroužek.

"Můžu ti prozradit, že máš ty ruce svázané!" řekl mi medovým hlasem posměšně Lojza jako nějaký převratný objev. Teprve po jeho slovech jsem si uvědomila, že se nevědomky ze všech sil snažím osvobodit si ruce, abych si ten kroužek v ústech nějak upravila.

Soustředěným duševním úsilím jsem se zase uklidnila a nechala ruce za zády dál nehybně spočívat v poutech.

Zbyněk se zase bavil tím, jak mi začíná cukat břicho. Pak asi pochopil, že situace v mém těle už je kritická. Přestal mi ohmatávat mandle v krku a vrátil se zpět ke špičce mého jazyka. Jakmile se mi ale podařilo břicho jakž-takž uklidnit, zajel mi prstem až někam do krku nebo snad až do žaludku znova.

"Já bych jí tam teda strkal něco jiného!" poznamenal Lojza významně.

"Já taky!" ujistil ho Zbyněk. "Však na to taky dojde! Vydrž! Napřed si musíme Katku trochu vycvičit, aby to vydržela, až jí tam vrazíš něco většího a trochu hlouběji! Zatím ještě její tělo reaguje nějak nepřiměřeně. Ale až si zvykne a naučí se snášet můj prst všude, kam jí ho strčím, a zůstat přitom v klidu, tak potom dojde i na to tvé něco jiného!"

"To byste se nestyděli?" rozhořčila se Ivanka, která zřejmě také pochopila, o čem je řeč. "To byste fakt chtěli Katce něco takového udělat, když je svázaná a nemůže se bránit?"

"A proč ne?" ušklíbl se Lojza. "Katka přece chtěla být svázaná, právě proto, aby byla bezmocná a aby se nemohla ničemu bránit! To jsi nepochopila, proč se lidé svazují? A víš, co nám to dalo práce ji takhle svázat? Za to si snad zasloužíme od ní nějakou odměnu! Nemyslíš?"

"Jste hnusní! Já vás nenávidím!" vykřikla Ivanka.

"Proč?" podivil se zase Zbyněk. "Jedno japonské přísloví říká, že osobnost člověka je jen od pasu nahoru!"

"Jak tomu mám rozumět?" nechápala Ivanka. "Co tím myslíš?" durdila se.

"To znamená, že co je pod pasem, to se k člověku nepočítá, to jako kdyby člověk vůbec nedělal!" vysvětloval Zbyněk. "Chceš snad někoho nenávidět jen proto, že několikrát denně čůrá?"

"Nebo dělá něco úplně jiného?" přisadil si Lojza s významným šklebením.

"Tak u toho já nemusím být!" vykřikla Ivanka.

"To máš pravdu." přikývl Zbyněk. "U tohohle jsi úplně zbytečná! Tohle Katka zvládne sama! Vypadá to, že už si umí udržet v těle pořádek!"

Ilustrační obrázek

Znovu mi na zkoušku zašťoural prstem do krku. Podařilo se mi vydržet to aniž by mi vnitřnosti vyletěly z těla ven. Pomyslela jsem si, jak je to šíleně nespravedlivé, když Zbyněk si jen tak lehce pohne prstem, zatímco já musím vynakládat tak obrovské úsilí, abych pohyb toho jeho prstu vydržela. Ze všech sil jsem napjala paže za zády až se mi utažené provazy bolestivě zařízly do zápěstí. Pochopitelně se jinak nestalo nic. Pocítila jsem zoufalý pocit bezmocnosti - a z něj se mi začalo šířit po celém těle něco tak příjemného, co jsem si tak dobře pamatovala z oné příšerné noci a co jsem od té doby už podruhé nezažila, ač jsem se o to tolik snažila. Teď jsem to tedy měla zpět. Rychle mne přešly všechny úvahy o tom, jestli bych přece jenom neměla vydat nějaký zvuk na protest a tím ukončit všechno to, co mi ti dva až dosud udělali a ještě chtějí udělat. Vždyť po tomhle jsem celou tu dobu toužila! Roztáhla jsem prsty obou rukou, aby se mi šlachy v zápěstích napjaly a já tak cítila pouta na nich co nejintenzívněji, aby můj pocit bezmocnosti byl ještě silnější, zavřela jsem oči a soustředěně vnímala všechno, co se mi v těle děje - ale ovšem také ten prst, který mi neomaleně rejdil v ústech a prošmejdil mi tam a prohmatal snad všechna zákoutí, která tam mám a do kterých si třeba ani sama jazykem nedosáhnu.

Pak ten prst zmizel. Ani jsem oči neotevřela, jen jsem poslepu čekala, co bude dál.

"Klekni!" zaslechla jsem Zbyňkův příkaz.

Opatrně jsem klesla do kleku, abych si při tom nenarazila kolena o zem víc než bylo nezbytně nutné, protože se svázanýma nohama a bez pomoci rukou jsem musela dopadnout z výšky na obě kolena současně. Naštěstí na kolenou se dá rovnováha udržet snadněji než vestoje na svázaných nohou, takže jsem se nesvalila na zem, jak jsem se v první chvíli obávala.

Ani jsem nemusela dlouho čekat a už jsem v ústech ucítila něco docela jiného než byl Zbyňkův prst. Bylo to obrovské, téměř obludné hladké těleso. Měla jsem ho plná ústa. Nepodívala jsem se, čí je, nechávala jsem oči zavřené. Tušila jsem, že na tom nezáleží, že se mi stejně v ústech postupně vystřídají všichni. Začala jsem to olizovat jazykem ze všech stran, kam až jsem jazykem dosáhla. Kroužek mezi zuby mi v tom sice dost překážel, ale tenhle problém jsem nakonec neřešila já. Majitel té věci, když byl asi nespokojený s mou jazykovou prací, ten problém vyřešil velice jednoduše tím, že mi tu věc zastrčil do úst hlouběji, skoro tak, jako předtím Zbyněk prst. Teď jsem měla té věci skutečně plná ústa, že se mi tam jazyk málem ani nevešel.

Také jsem se pokusila dosáhnout na to rty, což nebylo tak jednoduché při dokořán otevřených ústech a s kroužkem mezi zuby, ale podařilo se. Přesvědčila jsem se, že mi to majitel skutečně prostrčil do úst tím kroužkem a že je to jen o málo menší než otvor v kroužku. Pocítila jsem, že mne majitel vzal za vlasy, takže od té chvíle už jsem to nebyla já, kdo rozhodoval, jak hluboko do úst mi ta věc bude dosahovat. Na mně už pak záleželo jen jediné: jakým způsobem budu tu věc olizovat. Nic jiného jsem ovlivnit nemohla.

Dělala jsem jazykem všechno, čeho jsem byla schopná. Vlastně jsem teď ničím jiným než jazykem nemohla ani pohnout. Myslím, že vím dost přesně, kde je mužské tělo nejcitlivější, takže jsem se jazykem soustředila především na tohle místečko a jinam zajížděla jen občas. Uznalé zvuky přicházející odněkud shora mi potvrzovaly, že to asi dělám dobře. Také vím, že chlapi mají rádi vysávání, a klidně bych tím i posloužila, ale na to bych musela tu věc obejmout rty po celém obvodu, a to s kroužkem mezi zuby nebylo možné. Jistěže jsem se o to pokusila, ale fakt to nešlo. Musela jsem všechno zvládnout jen samotným jazykem.

Živočišné hekání nahoře sílilo. Bylo mi jasné, že se blíží nejobtížnější chvíle celé téhle akce. Teď dostanu do úst plnou dávku až tam úplně dozadu, kde mne předtím prověřoval Zbyňkův prst, a budu se s tím muset nějak vypořádat, tušila jsem. Hlavně aby mi to nenastříkal tam, kde potřebuji mít volný prostor k dýchání, obávala jsem se. Snažila jsem se aspoň jazykem nějak uzavřít přístup z úst do těch dýchacích trubic vzadu. S ústy dokořán otevřenými a zablokovanými kroužkem vzpříčeným mezi zuby to vůbec nebylo jednoduché. Sice se mi to nakonec podařilo, ale jen za cenu toho, že jsem se jazykem přestala věnovat tomu asi nejdůležitějšímu, co jsem právě v ústech měla. Asi jsem tím mnoho vděku nesklidila.

Majitel té věci totiž začal přirážet. Přidržel si mou hlavu pevně za vlasy a ještě i druhou rukou za šíji a zarážel mi ten svůj nadouvák do hloubi úst takovou silou, až mi to cloumalo celým tělem. Takové údery se nedaly jazykem zadržet. Ten obludný nadouvák byl tvrdý jako kámen a dlouhý snad do nekonečna. Nezadržitelně mi prorážel až úplně dozadu, až tam, kde jsem předtím jen s největšími obtížemi snášela Zbyňkův prst. Naštěstí to byly jen okamžiky, takže se mi vnitřnosti nebouřily tak moc, jak jsem se obávala. I dýchat jsem mohla až překvapivě snadno, i když jen nosem, protože celá ústa mi skoro neprodyšně vyplňoval ten obrovský dusající nadouvák. Jen v okamžicích nejhlubšího přiražení mi rytmicky na okamžik zastavoval dech, nějak mi vždycky na okamžik ucpával i tu možnost dýchat nosem.

Pak zazněl příšerný výkřik, jakoby někdo někoho vraždil. Už je to tady! pomyslela jsem si. Rychle jsem zadržela dech, abych si uchránila suché aspoň plíce. Dobře jsem udělala. Následovalo poslední přiražení, nejsilnější ze všech, a pak už jsem jen cítila, jak se do krku tryská záplava horké tekutiny. Nadouvák se mi v ústech zastavil, znehybněl, ale cítila jsem nárazy výstřiků, které z něj vyrážely. Ta záplava se mi šířila úplně všude, do krku, do úst i do nosu. Děsila jsem se, že neudržím dech a že mi ta záplava prorazí až do průdušnice. Ještě víc jsem se vyděsila, když se mi ten nadouvák v ústech pohnul a pak začal dorážet znova, a ještě rychleji. Naštěstí už přestal chrlit další přívaly, ale jeho nárazy jsem cítila v celé hlavě a snad i v celém krku. Cítila jsem, že té záplavy už dál nepřibývá, ale nárazy toho zdivočelého nadouváku mi ji pumpovaly nahoru do nosu i dolů do krku. Vší mocí jsem zadržovala dech, snažila jsem se udržet ten dýchací ventil do plic uzavřený, a rychle jsem tu záplavu polykala jak jen to šlo. S ústy otevřenými až na doraz to sice nešlo moc dobře, ale musela jsem se snažit. Bylo mi jasné, že lepší to nebude, dokud mi někdo nevyndá ten kroužek z úst, a také mi bylo jasné, že se nenadechnu, dokud to všechno nespolykám. Příšerné zvuky zvířecího blaha ozývající se shora mi naznačovaly, že majitel toho nadouváku asi cítí moje polykací pohyby a že se mu asi náramně líbí.

Naštěstí se mi ten nadouvák v ústech už dál nenadouval, ale naopak se citelně zmenšoval. Pak zmizel nadobro, jen ta záplava mi po něm v krku a v ústech a v nose zůstala. Když jsem spolykala co se dalo, vyrazil mi vzduch z plic jako když vybuchne bomba. Déle už jsem čekat nemohla, už mi chyběl kyslík v těle. Zbytek té záplavy už jsem musela ze sebe vykašlat.

Ani to nebylo snadné. Se staženým hrudníkem to bylo jako když kašle kuřátko. Provazová podprsenka mi nedovolovala pořádně se nadechnout k pořádnému zakašlání. Hlavně ale že jsem už zase dostávala do plic čerstvý vzduch a nikoliv čerstvé sperma. To bylo nejdůležitější. Jakmile jsem přestala mít strach, že se udusím nebo utopím, opět se mi po těle rozlil ten vytoužený nádherně příjemný pocit. Pochopitelně: kdy jindy mohu pocítit větší bezmocnost než když se nemůžu nadechnout a nemůžu pro to ani nic udělat! Když to záleží na někom úplně jiném, jestli dostanu nějaký vzduch do plic, a obzvlášť když tomu někomu jinému na tom vůbec nezáleží!

"Tak můžeš nastoupit!" zaslechla jsem Lojzův hlas. "Já už jsem hotový!"

"Díky! Jdu na to!" odpověděl Zbyněk.

Tak ono to ještě nebylo všechno! pomyslela jsem si. Ono mne to čeká celé ještě jednou znova! A možná ne jenom jednou!

No, co nadělám! Protestovat nebudu, rozhodla jsem se. Zvládla jsem to jednou, zvládnu to i podruhé! Třeba už víc zájemců nebude. Ostatní se neúčastnili svazování, tak se třeba nezúčastní ani teď.

Pak se mi objevil v ústech další nadouvák. Hned jsem poznala, že je trochu jiný. Měl trochu jiný tvar i jinou velikost. Po tom, který jsem poznala předtím, byl tenhle jaksi příjemnější. Olízla jsem ho jazykem a připadal mi jaksi chutnější. Prozkoumala jsem ho jazykem i rty ze všech stran jak jen mi to kroužek mezi zuby dovoloval, a zcela zřetelně jsem nahmatala špičkou jazyka i tu dírku, kterou měl na konci. Tu jsem u toho předcházejícího ani nehledala. Nezajímala mne. Tenhle kousek se mi ale líbil jaksi víc. Tenhle jsem olizovala důkladněji a pečlivěji. Nějak mi na něm začalo záležet. Už jsem se nechtěla spokojit jen se samotným olizováním, snažila jsem se vymýšlet ještě i něco dalšího. Ono se toho sice moc vymyslet nedá, když má člověk k dispozici jen samotný jazyk, ale zkoušela jsem to. Tenhle kousek měl to své nejcitlivější místečko na pohmat trochu výraznější, takže jsem zkoušela do něj jazykem zatlačit trochu silněji. Olizovat ho chvilku jemně a pak zase chvilku co největší silou. Zkoušela jsem olizování různými směry. Zkoušela jsem chvilku si s tím místečkem pohrávat jen špičkou jazyka a chvíli jej zase hoblovat celou jeho horní plochou. Samozřejmě že jsem nezapomínala ošetřovat i ostatní místa na povrchu toho parádního kousku, kam až jsem na něm jazykem dosáhla, ale k tomu nejcitlivějšímu místečku jsem se vracela rozhodně častěji než u toho předcházejícího nadouváku. Cítila jsem, že na tohle místečko reaguje Zbyněk nejlépe, a to se mi líbilo.

Zbyňkovi zjevně také. Sice mi také držel hlavu za vlasy, takže si sám určoval, jak hluboko v ústech budu ten jeho kousek mít, na to jsem já neměla ani ten nejmenší vliv, ale nezastrkoval mi ho moc hluboko. Asi věděl nebo tušil, že někde hluboko v ústech bych jazyk neměla moc obratný, že bych tam na konec toho jeho kousku moc dobře nedosáhla, takže bych mu ho nedokázala správně obsloužit. Asi poznal, že nejšikovnější mám jazyk vpředu, že nejlepší věci s ním umím dělat, když mi ten svůj kousek prostrčí kroužkem jen trochu zkraje, abych měla ústa prázdná a můj jazyk měl v nich kolem sebe pro svoji práci dostatek volného prostoru.

Po nějaké době mu ale asi práce mého jazyka přestala stačit. Ač jsem se snažila jak nejlépe jsem uměla, ten jeho kousek se mi začal v ústech rytmicky pohybovat, zpočátku jen mírně, ale pak už mi silou přirážel do úst hloub a hlouběji. To už bylo horší. Musela jsem přestat s obsluhováním toho Zbyňkova nadouváku a musela jsem si zase začít jazykem chránit svoje dýchací prostory. Rychle jsem poznala, že Zbyňkův nadouvák je stejně nekonečně dlouhý a schopný dosáhnout mi v ústech tam vzadu až úplně na doraz a přehradit mi tam dýchací cesty stejně tak, jak mi to uměl udělat Lojza tou svojí obludou. Snažila jsem se jazykem mu přehradit cestu k tomu mému životodárnému vzduchovodu, ale bylo to marné. Takovou sílu jen ve svém jazyku nemám, abych mohla nárazy celého Zbyňkova těla zastavit jen jazykem. Zbyněk bariéru mého jazyka hravě prorážel - a ještě se mu to líbilo, jak jsem z jeho blažených výkřiků pochopila. Čím víc a čím silněji jsem se snažila uzavřít mu jazykem cestu do hlubin mých úst, tím silněji jsem mu potom pochopitelně tlačila jazykem na ten jeho nadouvák, když mou obranou pronikal, a tím nadšenější výkřiky blaha jsem pak od Zbyňka slyšela.

Musím ale přiznat, že se Zbyněk asi snažil se krotit. Sice mi také občas tím svým nekonečnem rytmicky na krátké okamžiky zastavoval dech, ale všiml si toho a pak už se snažil nedorážet mi v ústech až úplně dozadu. Jen se mu to moc nedařilo. Extáze byla zjevně silnější než nějaký dobrý úmysl.

V té chvíli už samozřejmě vůbec nezáleželo na tom, co jazykem umím dělat. Teď už jsem nemohla dělat nic, teď už si Zbyněk všechno dělal sám po svém a mně nezbývalo než jen se starat, abych to nějak vydržela. O nějaké ochraně svých dýchacích cest už jsem si mohla nechat jenom zdát. Všechno už záviselo jenom na Zbyňkovi, nakolik se mu podaří ovládnout svoji extázi a jak dlouho se mu bude chtít se kvůli mně omezovat.

Pak se rytmus Zbyňkova přirážení znenadání prudce změnil. Pochopila jsem, že jde do tuhého. Tedy vlastně do tekutého. Naposledy jsem se ze všech sil svého jazyka vzepřela Zbyňkovu nadouváku, až Zbyněk zařičel rozkoší, a zadržela jsem dech v očekávání nejhoršího.

Nakonec mi Zbyněk přece jen nevrazil to svoje nekonečno až do páteře. Jen prorazil hradbu mého jazyka, nepochybně proto, aby si vychutnal jeho tlak a sevření, ale nezneužil toho a dál do hloubi úst a do mého přívodu vzduchu už mi ho nezarazil. Nakonec to ale vyšlo nastejno, protože síle výtrysku té jeho fontány se nedalo vzdorovat, takže mi stejně Zbyňkovo sperma skončilo v krku. Snažila jsem se kořenem jazyka si ucpat ústa a oddělit je tak od prostor pro vzduch, ale jasně jsem cítila, jak mi Zbyňkovy výstřiky nezadržitelně prorážejí nad jazykem a pronikají mi až tam dozadu, kde už mi jazyk nebyl nic platný. Zato ale moje vnitřnosti tentokrát zůstávaly v klidu. Buď už si zvykly, anebo se Zbyněk přece jen dokázal trochu krotit a vyhýbat se tomu choulostivému citlivému místu, které každý člověk vzadu v hloubi úst má.

Konečně byl Zbyněk hotový. Podle toho, jak mi chyběl vzduch, to trvalo věčnost. Zbyněk odpadl a rozvalil se na zemi přede mnou jako mrtvola, zatímco mne teď čekalo pracné vykašlávání všeho, co mi do dýchacích trubic nastříkal. Kroužek mezi zuby mi ale Zbyněk ponechal dál, i když už to teď nemělo žádný smysl. Kvůli němu jsem stále nemohla zavřít ústa ani vyplivovat nic z toho, co jsem z krku vykašlala. Všechno mi to zůstávalo v ústech a na jazyku. Sklonila jsem hlavu k zemi, aby mi to aspoň vyteklo z úst na zem samo vlastní vahou, jenže jsem jen poznala, jak rychle takové sperma tuhne. Už neteklo, a když jsem si ho jazykem rozmáčkla o horní patro úst, bylo lepkavé a přilepovalo se mi na všechno, čeho se mi v ústech dotklo. Snahou očistit si od něj jazyk jsem si ho naopak rozmazala po celých ústech i tam, kam mi ho Zbyněk ani Lojza sami nenastříkali. Toho lepkavého těsta prostě nebylo možné se zbavit. Tuhlo mi asi dokonce i v krku, protože poslední zbytky z dýchacích cest už se mi nedařilo ani vykašlat. Musela jsem se smířit s tím, že mi tam budou překážet a dráždit mne ke kašli asi už napořád, přinejmenším do té doby, než mi někdo rozváže hrudník, abych se mohla pořádně zhluboka nadechnout k tomu vykašlávání.

"Že je ta Katka perfektní!" ozval se Lojza obdivně. "No napadlo by tě, co tím svým jazykem všechno dokáže?"

"Má ten jazyk parádně šikovný!" souhlasil Zbyněk lenivě. Asi se ještě nevzpamatoval z útlumu. "Takový bych potřeboval každý den!"

"To já i častěji!" zasmál se Lojza, od jehož orgasmu uplynula delší doba, takže už byl čilejší. "Myslíš, že má ruce taky tak šikovné?"

"To nevím. To jsem zatím nezkusil. Ale na svazování a osvobozování je má šikovné opravdu hodně. To jsme přece viděli."

"To vím. Jenže já mám na mysli úplně jinou šikovnost!" namítl Lojza významně. "Neměli bychom to také vyzkoušet?" navrhl.

"Teď ne!" protáhl Zbyněk líně. "Mně to pro dnešek stačilo. Já myslím, že teď bychom se jí měli za to odměnit!"

"Jak odměnit? Za co odměnit?" nechápal Lojza.

"Za to, že nám to udělala!"

"To snad bylo samozřejmé, ne?" namítl Lojza. "Je svázaná, tak snad o tom nerozhoduje ona!"

"To možná ne," souhlasil Zbyněk, "ale nemusela nám to udělat tak perfektně! Copak jsi nezažil žádnou holku, která to neumí, nebo se jí nechce?"

"Že váháš!" zachechtal se Lojza.

"Tak vidíš! A Katka nejen že to perfektně umí, ale ochotně nám to sama předvedla a udělala! Za to si zaslouží odměnu, aby nám to příště udělala zase taky tak! Nemyslíš?"

"A jak se jí za to máme odměnit?" nespokojeně se zajímal Lojza.

"Tak, že ji tady necháme svázanou tak, jak je, a půjdeme pryč, aby tady zůstala sama. - A třeba zítra nebo tak nějak se sem na ni přijdeme podívat, jak si tady to svázání o samotě užívá!"

"A co ty její ruce?" připomněl zase Lojza. "To chceš takové šikovné ruce nechat jen tak ležet ladem?"

"Pro dnešek ano." přikývl Zbyněk. "Můžeme si je vyzkoušet zítra. Však zítra je bude mít Katka stejně šikovné a stejně svázané jako dneska. - Takže zítra si je vyzkoušíme," rozhodl najednou rázně, "a když se nám to bude líbit, tak potom za odměnu jí ty ruce rozvážeme. - Aspoň předpokládám, že zítra už toho bude mít dost a už bude chtít, abysme ji zase rozvázali!" dodal po krátkém rozmyšlení.

"A co když se nám to nebude líbit?" ušklíbl se Lojza. "Co když ty ruce nemá tak šikovné jako jazyk?"

"Tak jí je necháme svázané dál!" pokrčil rameny Zbyněk. "Nešikovné ruce jsou lepší svázané, aby nic nepokazily!"

"No, ale to budeme muset čekat až do zítřka!" pochopil Lojza nepříjemnou pravdu.

"Správně!" přikývl Zbyněk. "A není to tak lepší?"

"Jak - lepší?" nechápal Lojza.

"Protože se na to můžeš až do zítřka těšit! Představovat si, jaké to asi bude!" vysvětloval Zbyněk. "Velké zážitky jsou přece vždycky mnohem větší, když se na ně můžeš předtím nějakou dobu těšit a snít o nich! To sis nevšiml?"

"Zatím ne!" zakroutil hlavou Lojza.

"Tak to poznáš zítra!" ujistil ho Zbyněk.

Tím diskuse skončila. Všichni se zvedli a odešli pryč za svými dalšími zábavami a mne nechali klečet na zemi samotnou, svázanou a bezmocnou. Dívala jsem se za nimi se smíšenými pocity. Měla jsem, co jsem chtěla, po čem jsem tak dlouho toužila. Na druhé straně jsem z vlastní zkušenosti věděla, co mne čeká. Že při tom zažiji něco krásného, ale že to taky bude hodně náročné. Že se budu muset hodně snažit, abych to vydržela. V prvé chvíli jsem i zapochybovala, jestli jsem udělala dobře, když jsem se nechala takhle svázat znova, podruhé, navíc tentokrát zcela dobrovolně. Najednou se mi vybavilo to rčení o tom, kdo jedině udělá tutéž chybu i podruhé.

Znova jsem se pokusila vysoukat si nějak ruce z pout, i když jsem se dnes už několikrát přesvědčila, že to není možné. O všechny šance jsem se přece připravila sama z vlastního rozhodnutí ve chvíli, kdy mi Zbyněk ruce svazoval. To už se teď napravit nedalo. Přesto jsem ještě jednou vyzkoušela všechny kouzelnické triky, které jsem znala. Samozřejmě že to bylo marné. Kdo má ruce svázané doopravdy, tomu žádné triky nepomohou, to vím už dávno. Mám sice ruce hodně pohyblivé a dovedu je protáhnout i hodně úzkou škvírou, ale Zbyněk mi svázal zápěstí tak natěsno, že se mi nedařilo si ty jeho provazy posunout ani po samotném zápěstí jen o kousek dál, natož abych dokázala jimi provléci celou ruku, ať už jakkoliv pohyblivou a přizpůsobivou. Ať jsem dělala co jsem dělala, Zbyňkovy provazy mne tlačily stále do stejného místa zápěstí a toho místa se držely jako nechci-říct-co, jako kdyby byly na tom místě přilepené. Pokud ovšem těmi pouty nebylo možné provléct ani samotná zápěstí, pak veškerá vytrénovaná obratnost a pohyblivost mých rukou zůstala nevyužita.

Čím dál víc jsem se přesvědčovala, že ruce mi zůstanou uvězněné za zády už napořád, že s tím sama nic nenadělám. Ovšemže bez pomoci rukou se neosvobodím, ale především se pořádně nenadechnu, dokud se Zbyněk a ostatní ke mně zase nevrátí. To ovšem bude až zítra, jak Zbyněk rozhodl. Do té doby to všechno budu muset snášet a nějak to vydýchat a přečkat.

Z otevřených úst mi neustále tekly sliny. Kroužek od klíčů mi nechali vzpříčený mezi zuby, nikdo se nenamáhal mi ho z úst vyndat. Ten mi také zůstane v ústech až do zítřka, protože sama se ho nezbavím, to mi bylo jasné. Celou tu dobu až do zítřka ústa nezavřu ani na okamžik. S nuceně naplno otevřenými ústy jsem ale nebyla schopná své sliny polykat, takže se mi hromadily do jezírka pod jazykem, přetékaly mi přes dolní ret jako přes hráz a stékaly mi po bradě na prsa a na kolena. Uvědomovala jsem si, že tím zbytečně ztrácím tělesné tekutiny, které mi zanedlouho budou v těle nesmírně chybět, ale nemohla jsem proti tomu udělat vůbec nic.

Po nějaké době mne začaly nepříjemně bolet otlačená kolena. Ještě nikdy v životě jsem neklečela tak dlouhou dobu nepřetržitě pořád na jednom místě. Jistě, mohla jsem si sednout na zem, ale už dvakrát jsem se přesvědčila, že ze sedu se svázanýma rukama i nohama se nedokážu sama bez cizí pomoci zvednout ani do kleku, natožpak do stoje. Zato z kleku do stoje se zvednout umím, nebo aspoň si to myslím. Sice jsem nevěděla, proč bych se měla zvedat do stoje na svázaných nohou, když bych se na nich stejně neuměla nikam dostat, ale přesto jsem se nechtěla o tuto možnost sama zbytečně připravit. Proto jsem dál zůstávala klečet na kolenou, které mne bolely čím dál víc. Už jsem bolestivě cítila na zemi pod nimi každý kamínek, každou sebemenší nerovnost. Měla jsem sice na kolenou šortky, které mi tam Zbyněk spustil a už mi je pak zpátky nevytáhl, ale ty mne před ostrými kamínky a tvrdými větvičkami nechránily. Pokusila jsem se pokročit po zemi po kolenou o kousek vedle, ale na každém novém místě jsem rozbolavělými koleny cítila zase jiné tvrdé výstupky. Nikdy bych nevěřila, kolik takových odporných nepříjemností v docela normálním přírodním trávníku u lesa je. Byly sice tak nepatrné, že očima bych si jich nikdy ani nevšimla, jenže otlačená kolena jsou něco docela jiného než oči.

Ilustrační obrázek

Čas plynul nekonečně pomalu. Žhavé pálící slunce na obloze se nehýbalo z místa, plynuly jen bílá oblaka po obloze. Jinak se nedělo nic. Zato mne bolela kolena čím dál víc. Nějak se mi předtím ze vzpomínek vytratilo, jak dlouho to tehdy trvalo, než mne přišli zase rozvázat, jak šíleně nekonečné mi to tehdy připadalo. O tom jsem nikdy nevyprávěla, protože to se slovy nedá popsat. Kdo to nezažil na vlastní kůži, ten si to nedovede představit. Spoutanému člověku plyne čas úplně jinak než volnému. Spoutaný člověk nemůže dělat nic, čím by si čas ukrátil. Teprve teď jsem si začala názorně uvědomovat, jak příšerně dlouhou dobu teď tady budu muset strávit v poutech, stále na jednom místě, stále ve stejné poloze, neschopná nic dělat, neschopná se upravit, neschopná se večer najíst, neschopná se ráno nasnídat, neschopná se jakkoliv o sebe postarat, neschopná v noci usnout... Ano, připomněla jsem si, čeká mne mimo jiné i nekonečně dlouhá noc v poutech, kterou si nedokážu zkrátit ani jedinou vteřinou spánku. Se svázanýma rukama a nohama se spát nedá, o tom jsem se přece už jednou přesvědčila na vlastní kůži. Svázané ruce nebo nohy jsou něco tak nepřirozeného a nepohodlného, že to člověka neustále burcuje z usínání. Tělo se s pouty nikdy nesmíří, neustále se všemi způsoby dožaduje osvobození a nedovolí člověku ani pomyslet na spánek.

Pak jsem si vzpomněla, proč to všechno vlastně prožívám. Ano, Zbyněk mi přece uvázal na těle postroj, jehož účinky jsem už na chvilku poznala. Mám teď přece celý den a celou noc, abych ten postroj používala a užívala si ho. Nejdůležitější provaz toho postroje byl sice zcela mimo dosah mých rukou, na ten jsem navzdory obratnosti svých rukou nedosáhla ani konečkem jediného prstu, ale věděla jsem, že ho mám uvázaný k zápěstí. Zkusila jsem tedy zapažit, jak mne to Zbyněk naučil - a málem jsem vyletěla z kůže, jaká síla to byla. Provaz mezi nohama se mi napjal a plným tlakem mi přebrousil poštěváček. Až do této chvíle jsem si neuvědomovala, jak je ten provaz mezi mýma nohama drsný. To jsem poznala až teprve teď, a naplno. Také jsem zjistila, jak už mám poštěváček rozcitlivělý. Moje předchozí pokusy dostat se nějak z pout, všechno to objevování a uvědomování si, co všechno mi pouta způsobují, v čem všem mi brání a co všechno mi nedovolují, ve mně celou tu dobu posilovalo pocit naprosté bezmocnosti, mimochodem zcela pravdivý. Ani jsem si neuvědomovala, co mi ten pocit v těle způsobuje. Zatímco jsem myslela na všechno možné a nebylo to k ničemu, moje tělo se mezitím podvědomě pomalu rozžhavovalo. Najednou jsem cítila, že se mi brána mezi nohama otevírá a dychtivě přijímá mezi své okraje aspoň ten provaz, když už nemůže přijímat nic jiného. Najednou jsem pocítila, že i ten provaz, který mi Zbyněk natáhl po okrajích brány, je pořád lepší než kdybych měla tu bránu prázdnou. A také jsem pocítila, jak nesmírně důležité je, aby to, co v bráně mám, se také pohybovalo. Jen mi to nesmělo opracovávat poštěváček tak strašlivou silou. Přitiskla jsem tedy paže co nejvíc k tělu a natáhla je co nejvíc dolů, abych si provaz mezi nohama trochu uvolnila, a podle Zbyňkova návodu jsem opatrně pomaloučku pokrčila rameny.

Kdybych se mohla pořádně nadechnout, asi bych vykřikla. Provaz se mi po poštěváčku posunul nazpět a ohobloval mi zase jeho opačnou stranu. Sice jsem už tušila, co mne čeká, ale pořád ještě to bylo silnější než já. Ten provaz byl opravdu příliš drsný a Zbyněk mi ho příliš utáhl. Sama jsem si to ovšem opravit nemohla. Musela jsem vymyslet něco jiného. Paže ani ramena, jak mi to určil Zbyněk, používat nešlo. Napadlo mne zkusit normální sexuální pohyby. Opatrně jsem pohnula pánví tak, jak se to dělá při souloži. Cítila jsem, jak se mi provaz v bráně posunul, samozřejmě mi zase pohnul poštěváčkem opačným směrem a přejel mi po něm jako smirkovým papírem, ale protože teď už nebyl tak napjatý jako předtím, dalo se to snést. Pohnula jsem pánví zpět a vnímala každý sebemenší detail, hrbolek a chlup provazu posouvajícího se mi mezi okraji brány a přes ten nesmírně citlivý trčaveček, kterému se říká poštěváček. Začínalo se mi to líbit. Tohle mne Zbyněk neučil. Pomalu jsem pohybovala pánví dopředu a dozadu, soustředěně sledovala odpovídající pohyby provazu a učila se, co všechno je s tímhle postrojem možné dělat a jaké následky mi to v těle způsobuje. Zjišťovala jsem, že je to čím dál hezčí. Když jsem na chvíli přestala, hned jsem pocítila, jak moc se mé tělo dožaduje, abych pokračovala dál.

"A helemese! Copak ty to tady děláš?" ozval se znenadání za mnou Ivančin hlas. Ve svém zaujetí Zbyňkovým vynálezem jsem vůbec neslyšela, že někdo přichází. Rychle jsem se ohlédla. Přicházela Ivanka, a byla sama.

"Tak takhle ty sis to představovala! Tohle jsi tady chtěla celou tu dobu dělat!" vyjela na mne rozhořčeně. "Tak to teda ne! Na to zapomeň! Tohle tady dělat nebudeš!" popadla mne za vlasy a zacloumala mi hlavou, až mi nahromaděné sliny z otevřených úst vychrstly na prsa. "No fuj! Ty jsi ale prase!" pohoršila se Ivanka, když to viděla. Jako bych za to mohla já. "A postav se, když s tebou mluvím!" zahromovala.

Poslušně jsem se zvedla z kleku do stoje. S rovnováhou jsem potíže neměla, protože mne Ivanka stále držela za vlasy a držela mne dost pevně. Tak pevně, že jsem se mohla o její ruku téměř opřít, když jsem cítila, že ztrácím rovnováhu. Zato jsem málem zaúpěla bolestí, když jsem vestoje musela napnout achilovky. Už jsem skoro zapomněla, jak příšerně mi Lojza utáhl pouta na kotnících a jak moc mi stáhl a sešněroval právě achilovky. Ty teď neměly místo pro svou práci a musely se přetlačovat s Lojzovými provazy.

Mnohem horší ale byla Ivanka. Krutě zneužívala toho, že jsem svázaná a nemohu jí v ničem zabránit. Rychle poznala, že se svázanýma nohama nejsem moc stabilní, a rychle vymyslela novou hru, pro ni neobyčejně zábavnou, při které mne vychylovala z rovnováhy. Stále mne držela za vlasy a za ně mi taky popotahovala hlavu dopředu, dozadu, do stran a já musela na svázaných nohou poskakovat daným směrem, abych neztratila rovnováhu a nezřítila se na zem. Tu příšernou bolest těžce namáhaných a přitom pouty utlačovaných achilovek nedovedu ani popsat.

Po chvíli téhle debilní hry a zlomyslného Ivančina smíchu mi začal docházet vzduch v plících. Poskakování sounož je hodně namáhavé, i když člověk nemá svázané nohy, a já měla navíc svázaný i hrudník. Dýchala jsem otevřenými ústy jak nejrychleji to šlo, a přesto to nestačilo.

"Co je s tebou?" křenila se Ivanka, když si všimla, že už pohybům její ruky nestačím. "To teda moc nevydržíš! Ty jsi teda padavka!" zhodnotila mne.

Jí se to mluvilo, když sama klidně stála na místě a jen trošku pohybovala rukou. Ale i já bych normálně vydržela déle. Přes švihadlo vydržím skákat hodně dlouho, jenže to mám při tom možnost se volně a zhluboka nadechovat, a také při tom nemívám svázané achilovky. To ale nemělo smysl Ivance vysvětlovat, i kdybych mohla mluvit.

"Tak co, líbí se ti to?" parodovala Ivanka Zbyňka. "No, já vím, že se ti to líbí!" konstatovala, aniž čekala na nějakou moji odpověď. "Co ti taky jiného zbývá, když jsi svázaná, že? Jo, milá Katko, tohleto sis měla rozmyslet dřív, než jsi se nechala svázat! To tě mohlo napadnout, že když budeš svázaná, tak že se nebudeš moci bránit!"

Z Ivanky začínala jít hrůza. Najednou jsem si opravdu začala až příliš silně uvědomovat, že Ivanka může všechno, může mi udělat, co se jí zlíbí, a já nemohu proti tomu udělat absolutně nic.

"No copak na mne tak valíš bulvy?" chechtala se Ivanka. "Ať ti nevypadnou oči! - Jsi svázaná, tak si s tebou může každý dělat co ho napadne! Zbyňďa s Lojzou už to udělali, a teď zase napadá ledacos mne! Tak se připrav!" přikázala mi posměšně. "Ale napřed bych ti asi měla ty oči přivázat k hlavě, aby ti z ní nevypadly!" rozhodla se po krátkém zamyšlení. "Asi by jich bylo škoda. Co kdybys je pak ještě někdy v životě potřebovala!" ušklíbla se.

Sebrala další z mých provazů, které jsem měla připravené na své kouzelnické kousky, a obtočila mi ho kolem hlavy přes oči. Oči jsem pochopitelně zavřela a provaz mi přilehl na oční víčka dost nepříjemným tlakem. Takže i Ivanka podlehla tomu neblaze rozšířenému místnímu zvyku utahovat mi provazy na těle víc, než je nezbytně nutné! Oči jsem už otevřít nemohla, víčka se mi pod provazem nepohnula ani o milimetr. Neudělala se mi ani ta sebemenší škvírka mezi víčky, takže jsem neviděla skutečně nic.

"Tak co, spokojena?" zeptala se Ivanka, když byla s mýma očima hotová, tónem, který na ni prozrazoval, že se velice dobře baví. Na rozdíl ode mne. "Pořád ještě se ti to líbí? - A jestli neumíš mluvit, tak můžeš odpovědět i nesrozumitelně. Mně to vadit nebude. Tak co, líbí se ti to?"

Což o to, mluvit umím, ale ne s kroužkem mezi zuby. Že by se mi to líbilo, to se sice moc říci nedalo, ale před touhle husou jsem nechtěla projevit nějakou slabost. Odpověděla jsem tedy jak to šlo.

"Á á á!" vymáčkla jsem ze sebe všechno, co mi stažený hrudník a kroužek mezi zuby umožnil.

"No vidíš, jak jsi výřečná!" posmívala se mi Ivanka. "Sice jsem ti nerozuměla ani slovo, ale to nevadí. Mne stejně nezajímá, co jsi chtěla říci!" ujistila mne.

Teď už jsem neviděla, co na mne Ivanka chystá dál. Musela jsem jen čekat, až to ucítím na svém těle. Nemohla jsem se ani připravit na to, kde to bude. Oči jsem měla zavázané opravdu dokonale. Po čem nic, to Ivanka uměla perfektně. Ten tlak provazu do očí byl snad ale zbytečný. Sice jsem rychle přišla na to, jak tomu tlaku uniknout, protože když jsem pod víčky jakoby obrátila oči v sloup, tlak provazu citelně zeslábnul, ale nepříjemný byl dál. Myslím ale, že právě o to Ivance šlo: aby mi způsobila co nejvíc co nejrůznějších zbytečných nepříjemností. Nějak jsem jí asi nepadla do oka. Některé ženské prostě takové jsou. Jen není dobré mít svázané ruce i nohy, když se člověk s takovou ženskou setká.

"Tak, a jdeme!" zavelela Ivanka a znova mne pevně chytila za vlasy. Jak se dalo očekávat, táhla mi hlavu jakýmsi směrem a já musela na svázaných nohách poskakovat za ní. Tentokrát jsem měla ten zážitek vylepšený tím, že jsem neviděla na cestu. Poskakovala jsem poslepu, kam mne Ivanka táhla, a ani náhodou jsem nevěděla, na co asi při každém tom poskoku dopadnu. Navíc mne Ivanka táhla bokem jaksi zešikma a trochu dozadu. Prostě se nijak nenamáhala otočit mne do směru, kterým mne chtěla někam odvést. Vedla či spíše táhla mne tak, jak jsem byla: nejen svázanou, ale i natočenou tak, jak jsem byla předtím. Přitom mi držela hlavu za vlasy tak pevně, že ani já sama jsem se nemohla natočit do správného směru. Ivanka mi to prostě nedovolila. Musela jsem skákat nabok a dozadu.

Ilustrační obrázek

Neměla jsem ani tušení, kam mne Ivanka vede, a už vůbec jsem nevěděla, jak daleko to bude. Ta cesta byla totiž nekonečná. Dnes to chápu: postupovala jsem kupředu jen drobounkými skoky, zato s neskutečnou námahou. Velice rychle mi došly zásoby kyslíku v těle, a dýchání utaženým hrudníkem mi nestačilo. Musela jsem ještě více zpomalit, abych to udýchala. K velké nelibosti Ivanky. Ta mi nadávala jako špaček, škubala mi hlavou, abych šla rychleji, ale já nemohla. Ivanka naštěstí asi pochopila, že by mne povalila na zem, kdyby mne táhla za hlavu rychleji. Zvolnila tedy také. Asi se jí nechtělo táhnout mne po zemi.

Nedovedu ani přibližně říct, jak dlouho to trvalo. Nejmenší časovou jednotkou byla věčnost.

Konečně mi Ivanka dovolila se zastavit. Blahodárná přestávka, při které jsem nespotřebovávala tolik kyslíku. Rychle jsem doplňovala chybějící zásoby. Kdybych neměla ústa zablokovaná kroužkem od klíčů a hrudník neměla uvězněný v provazové podprsence, mohla bych říci, že jsem lapala po vzduchu. Ve skutečnosti jsem oddechovala rychle a krátce jako pes.

Pak jsem najednou, bez varování, ucítila na hrdle další provaz. Rychle jsem napjala krk v tušení nejhoršího - a dobře jsem udělala. Ivanka mi skutečně uvázala provaz kolem krku. Podle očekávání mi ho zase utáhla víc, než mi bylo milé. Naštěstí mám svaly vpředu na krku dost vystouplé, když je pořádně napnu, takže se mi podařilo vybojovat proti tomu svírajícímu a utahujícímu se provazu aspoň nějaké místo pro své tepny a žíly. Kdybych nezareagovala dost rychle nebo kdybych měla krk zakulacenější, kdoví, jak bych dopadla. Takto mne provaz sice nepříjemně tlačil do napjatých svalů, ale žádné jiné následky jsem zatím necítila. Zato jsem se znova přesvědčila, že od Ivanky nemohu čekat nikdy nic dobrého.

"No no! Ty s tím naděláš!" ozvala se Ivanka nespokojeně a rýpala mi prstem do jednoho z napjatých a vystupujících svalů na hrdle. "Nemusíš to tak napínat! Vždyť se ti nic neděje!"

To byla sice pravda, ale nebyla jsem si jistá, jak dlouho to tak zůstane. V mysli se mi vynořovala představa toho snad nejhoršího, co jsem mohla očekávat: že mne Ivanka nepotáhne dál za vlasy, ale za ten utažený provaz na krku. Nějaké pohyby jsem v tom provazu skutečně cítila. Ivanka s ním něco dělala. Ten provaz jsem měla tak utažený a přitisknutý na kůži, že každý sebemenší Ivančin pohyb s tím provazem se mi okamžitě přenášel do celého krku.

Nemohla jsem se podívat, co mi Ivanka s tím provazem dělá, a už vůbec ne, co mi chce udělat dál. Jen jsem ze všech sil napínala krční svaly a soustředěně sledovala každý pohyb, každé zachvění provazu na krku. Nic jiného jsem dělat nemohla. Musela jsem doufat, že až dojde k nejhoršímu, že síla mých krčních svalů bude stačit, abych to zvládla, a že mám ty svaly dostatečně vystouplé, aby mne zachránily.

"Sedni!" poručila mi Ivanka jako nějakému psovi.

Musela jsem poslechnout. Ivanka asi neměla náladu na nějaké žertíky. Přitom kdyby mi za ten provaz na krku zatáhla, kdoví, co by se se mnou dělo. Kvůli tomu kusu provazu měla teď nade mnou nepředstavitelnou moc. Nesměla jsem si ji proto rozvzteklit. Sklesla jsem tedy do dřepu a v první chvíli jsem se pokusila rukama ohmatat zem za sebou. Zapomněla jsem, že je mám přivázané k rozkroku a nedostanu je odtud ani na centimetr. Na zem jsem nedosáhla, zavázanýma očima jsem se podívat nemohla, takže jsem vůbec netušila, do čeho zadkem dopadnu. Věděla jsem, že jakmile se jednou posadím na zem, už se zpátky na nohy sama nezvednu.

"Tak dělej!" pobídla mne netrpělivě Ivanka a prudkým škubnutím za provaz mi trhla hrdlem. Naštěstí jsem pořád ještě napínala krční svaly, takže ty mi to trhnutí utlumily. Zato mne to trhnutí připravilo o rovnováhu a já padla dozadu na zadek a na svázané ruce.

Ivanku to asi uspokojilo. Neříkala už nic, ale na krku jsem cítila, že s tím provazem něco dělá. Jen jsem netušila, co. Podívat jsem se nemohla a z toho, co jsem cítila na kůži krku, se to poznat nedalo.

Ilustrační obrázek

Pak se mi najednou provaz sevřel kolem krku trochu víc. Cítila jsem, že mne za něj Ivanka táhne někam dozadu. To bylo zlé. Na takové sevření už moje krční svaly nestačily. Ivanka asi chtěla, abych o kousek po zemi popolezla. Jenže já byla svázaná! Nemohla jsem se pohybovat!

Jenže tlak toho provazu byl čím dál nesnesitelnější. Pocítila jsem tlak v hlavě, který neustále sílil. Musela jsem něco vymyslet! Zkusila jsem se opřít nohama o zem a tak se po zemi trochu posunout dozadu. Moc mi to nešlo, nohy mi po zemi ujely, ale o kousek jsem se posunula. Tlak provazu polevil, ale po chvilce znova zesílil. Ivance to asi nestačilo. Odkopla jsem se tedy nohama ještě jednou a tentokrát asi úspěšněji, protože tlak provazu opět polevil a podruhé už nezesílil.

"Lehni!" zazněl místo toho další psí rozkaz.

Rychle jsem poslechla. S Ivankou nebyly žerty. Pomocí toho provazu na krku mne mohla ovládat až příliš snadno. Musela jsem se snažit, aby ho nepotřebovala znova použít. Pořád jsem kůží na krku cítila, že s ním něco dělá. Ležela jsem na zemi, svázané ruce zalehlé pod tělem, kamínky na zemi mne bolestivě tlačily do paží a hlavně do loktů, ale jediné, co mne zajímalo a co jsem soustředěně sledovala, byly jemné pohyby provazu na krku. To bylo teď nejdůležitější.

Pak ty pohyby ustaly. Napjatě jsem čekala, co přijde dál.

Nedělo se nic. Neodvažovala jsem se ale uvolnit krk, byla jsem přesvědčená, že právě na to Ivanka čeká. Chvílemi jsem slyšela kolem sebe tiché kroky v trávě a z toho jsem poznávala, že tady Ivanka pořád někde je.

Nebylo to ale možné donekonečna. Po chvíli mne nepřetržitě ze všech sil napjaté krční svaly začaly bolet únavou. Přece jenom je nemám vytrénované tak, jak bych v té chvíli potřebovala. Nikdy předtím mne nenapadlo, že bych si měla trénovat krční svaly. Neodvažovala jsem se ale krk uvolnit. Napínala jsem ho dál jak nejvíc jsem mohla, a snažila jsem se vydržet sílící únavu a bolest co nejdéle.

Pak už to ale dál nešlo. Už se to nedalo vydržet. Musela jsem povolit. Byla to sice nesmírná úleva, když jsem uvolnila svaly a hlava mi klesla na zem, ale zároveň se mi všechno v těle svíralo strachem, co se teď stane. Sice jsem už nějakou dobu žádné kroky kolem sebe nezaslechla, ale v představách jsem stále viděla Ivanku stojící nade mnou a trpělivě čekající, až vysílením polevím a ona se mi pak bez potíží dostane k hrdlu. Nepochybovala jsem, že mi s ním bude zacházet mnohem hůř než Zbyněk.

Nedělo se nic. Už dost odevzdaně, se skutečně vysíleným krkem, jsem očekávala, co mne teď potká. Provaz se ani nepohnul, ani žádnou ruku na hrdle jsem neucítila. Napadlo mne, že tady třeba Ivanka už není. Že už třeba odešla. Bylo to příliš krásné, než aby se tomu dalo uvěřit. Že by to už bylo všechno, co mi chtěla udělat?

Čas plynul a stále byl klid. Sebrala jsem odvahu a zkusila se pohnout. Krční svaly už si trochu odpočinuly a snad už zase byly připravené chránit mi žíly a tepny v krku, kdyby k něčemu došlo. Navíc už jsem měla paže pod tělem pořádně rozmačkané a otlačené od kamínků na zemi. Potřebovala bych se obrátit na bok, abych pažím ulevila. Chvíli jsem ještě čekala, a když ten první nepatrný pohyb nohama neměl žádnou odezvu, Ivanka mi neudělala nic, opatrně jsem se pomalu začala převracet na bok.

Najednou se mi provaz na krku utáhl a přiškrtil mne. Rychle jsem napjala záchranné svaly a snad ještě rychleji se převrátila zpět na záda. Tak přece! zaznělo mi v hlavě. Zákeřná Ivanka čekala právě na tuto chvíli! Co přijde teď?

Nepřicházelo nic. Provaz na krku mne přestal škrtit okamžitě, jakmile jsem zase ležela na zádech. Dokonce jsem měla dojem, že přestal ještě dřív, snad možná hned, jak jsem se začala převracet zpět na záda. Pomalu, opatrně jsem uvolňovala krční svaly, které přece jenom nebyly ještě moc odpočinuté a nepříjemně mi dávaly najevo svou únavu.

Zase se nedělo nic. Po chvíli jsem zkusila obrátit se na bok znova. Tentokrát pomaleji. Provaz se opět napjal, ale tentokrát jsem to čekala. Stačilo vrátit se o nepatrný kousek zpět, a provaz se zase uvolnil.

Napadlo mne, že tohle už nemůže být Ivanka. Nechtělo se mi uvěřit, že by mohla pracovat takhle přesně. To spíš jsem asi tím provazem k něčemu přivázaná. Nejspíš k nějakému stromu. Pokud se posunu po zemi k němu blíž, bude provaz dost dlouhý, abych se mohla obrátit.

Jasně jsem cítila, kterým směrem se provaz napíná. Posunula jsem se tedy po zemi tímto směrem - a narazila jsem ramenem na něco pevného. Asi na ten strom. To mne tedy Ivanka uvázala pěkně nakrátko! pomyslela jsem si. To bylo ovšem také to jediné, co jsem s tím mohla dělat.

Na zádech jsem ale zůstat ležet nemohla. To se prostě nedalo vydržet. Musela jsem se obrátit. Musela jsem něco vymyslet. Jenže co?

Napadlo mne, že se mohu obracet jen směrem od stromu. Tím přece získám místo a mohu se po zemi posunout! Jakmile se mi tedy při obracení provaz na krku napjal, posunula jsem se po zemi blíž ke stromu a mohla jsem se obracet zase o kousek dál. Pak už jsem skoro ležela na levém boku, ale zase jsem si zalehla levé nadloktí. Asi jsem si tam vahou těla přimáčkla nějaký nerv či co, protože to nepříjemně bolelo. Odvalit ze z nadloktí ještě dál ale už nešlo, protože jednak mne provaz zase přiškrtil a kromě toho už se mi levé ňadro dotklo země a to bylo ještě nepříjemnější než rozválcovaná paže. Normálně mi sice nečiní velké potíže ležet na břiše a na ňadrech, ale to je mám vždycky volná, takže se mi mohou bez zábran roztéci do stran a přizpůsobit se tak tomu, na čem ležím. Teď jsem ale měla to ňadro uvězněné v provazové podprsence, takže mi nemohlo nikam uhnout ani se jakkoliv poddat jakémukoliv tlaku země. Měla jsem ňadro podprsenkou vytvarované tak, jak si to přál Lojza, a ne tak, jak bych to teď potřebovala já. Měla jsem ho teď jakoby tvrdší a nepoddajnější, takže když se mi ňadro takto změněné provazovou podprsenkou přitisklo na nerovnou zem, docela jsem ucukla zpět. Měla jsem pocit, že by se mi ňadro na zemi o něco propíchlo jako míč, když dopadne na něco ostrého.

Jenže na paži jsem také nemohla ležet moc dlouho. Hodně by mi pomohlo, kdybych co nejvíc zapažila. Tím by se mi nadloktí dostalo zpod těla ven. Jenže to bych nesměla mít ruce přivázané k rozkroku tím Zbyňkovým postrojem. Takto jsem nemohla pažemi skoro ani pohnout. Kdybych měla paže o kus delší, šlo by to snadno, ale takto to bylo vyloučené.

Něco jsem ale udělat musela.

Zkusila jsem se prohnout v zádech do oblouku nazad jak nejvíc jsem to dokázala. Tím jsem získala k délce svých paží několik centimetrů navíc. Teď už bylo možné ohnout lokty a zapažit zalehlé nadloktí aspoň natolik, že už jsem si na něm neležela.

Ani teď to ale nebylo tak jednoduché, jak jsem si to představovala. Při zapažování nemám tak velkou sílu, takže se mi nedařilo vytáhnout nadloktí zpod těla. Musela jsem se ještě jednou převalit dál na prsa a snést přiškrcení provazem. Navíc mi ňadro podvázané provazovou podprsenkou připadalo jaksi větší, narazilo mi na zem dřív než obvykle. Byla to další nepříjemnost, se kterou jsem nepočítala a kterou jsem musela vydržet. Utěšovala jsem se, že se snad přece nebudu škrtit dlouho a že ani tomu ňadru se za tu chvilku nemůže nic stát. Vždyť přece jde jen o to vytáhnout nadloktí zpod těla a převrátit se zase zpátky na bok!

Naštěstí už to vyšlo. Po chvíli jsem mohla oslavovat vítězství. Ležela jsem na levém boku! A neuškrtila jsem se! A s tím ňadrem jsem to také vydržela!

Ovšemže na jakoukoliv oslavu jsem nemohla ani pomyslet. Se svázanýma rukama a nohama se toho moc naoslavovat nedá. Místo oslavování jsem raději vnímala své paže, které jsem si teď už nedrtila pod tělem na kamenech. Cítila jsem, jak se mi vzpamatovávají a jak se mi do nich vrací krevní oběh. Jen ty provazy mi držely na zápěstích stejně pevně a neodbytně jako dřív. Všechna ta moje námaha na ně neměla žádný vliv.

Ležení na boku mělo také svoje nevýhody. Až mne překvapilo, jak moc mi trčí levé rameno na bok daleko od těla, když mám ruce svázané za zády. Normálně v posteli mi ležení na boku samozřejmě nedělá žádné problémy. To mám ovšem ruku pod hlavou. Teď jsem měla tu ruku za zády a připadalo mi, že snad plná váha celého mého těla mi spočívá pouze a jenom na tom jediném ramenním kloubu. Zkoušela jsem sice pohybovat rameny a hledat nějakou polohu, při které bych si mohla ten ramenní kloub někam uklidit, třeba před tělo jako když ležím s rukou pod hlavou, ale nešlo to. To rameno mne pořád příšerně tlačilo a nedalo se ním dělat nadobro nic. To by mi musel někdo rozvázat ruce.

Ve srovnání s tím byly ostatní potíže skoro zanedbatelné. Hlava mi nepříjemně visela dolů k rameni a k zemi. Potřebovala bych si dát něco pod hlavu, abych mohla ležet pohodlněji. Jenže jak? Rukama to nešlo. Dokázala jsem samotnou hlavou ohmatat zem okolo kam až jsem hlavou dosáhla, ale nenašla jsem tam nic. Kdybych nebyla uvázaná, mohla bych se po zemi posunovat na nová místa a třeba bych tam někde něco vhodného našla. Nemohla jsem se ale z tohoto místa odsunout ani o kousek. O tom jsem se přesvědčila už při obracení na bok.

Ještě jsem zkusila natáhnout nohy dopředu a aspoň jimi ohmatat zem kolem sebe. Svázanýma nohama se sice neprozkoumává okolí moc dobře, ale nic jiného jsem dělat nemohla. Na nic zajímavého jsem nohama nenarazila. Pak už mne nenapadalo nic, co bych mohla dělat. Nic dalšího už mi pouta nedovolovaly.

Vidět jsem nemohla nic, tak jsem aspoň poslouchala, co se kolem mne děje. Neslyšela jsem ale nic. Ivanka tady už asi opravdu nebyla. Slyšela jsem jen šumění lesa, bublání potůčku a zpěv ptáků. A ovšem také vzdálené hlasy kamarádů od Zbyňkovy chaty. Sice nebylo rozumět, co tam vykřikují, protože jejich hlasy utlumené vzdáleností přehlušovali ptáci, ale bylo poznat, že se tam bujaře baví. Mejdan byl zjevně v plném proudu - jen já jsem na něm nebyla. Jen já jsem trčela svázaná někde u stromu v lese. Zjevně jsem tam nikomu nechyběla.

Čas plynul. Vnímat jsem mohla vlastně jen pocity svého těla. Nepohodlnou polohu paží, sevřená zápěstí, prázdné ruce, kterými nic nenahmatám a mohu jimi tak nanejvýš chňapat pouhý vzduch, vytrvalý tlak provazů do kotníků, tupou bolest v nepřirozeně namáhaném levém rameni, provaz na krku, který mi Ivanka uvázala trochu víc natěsno než bylo zdravé, takže mne přece jenom mírně přiškrcoval, i když jsem ležela v té nejlepší poloze, jaké jsem byla schopná. Především jsem ale pociťovala totální bezmocnost, protože proti žádné z těch nepříjemností jsem nebyla schopná nic udělat, přestože by to bylo velice jednoduché - jen kdybych měla volné ruce.

Právě ta bezmocnost mi nakonec připomněla, proč tady vlastně jsem. Po čem jsem celou tu dlouhou spoustu měsíců tak moc toužila. Vlastně spíš moje tělo se tou bezmocností tak roztoužilo jako nikdy předtím. Musela jsem mu vyhovět. Bylo to ostatně to jediné, co jsem mohla pro své tělo udělat.

Opatrně jsem udělala pár sexuálních pohybů pánví, které se mi ve Zbyňkově postroji nejlépe osvědčily. Provaz mi drsně přejel po intimních místech až mi poštěváček zaprotestoval. Nebyl asi ještě připravený podávat plný výkon. Musela jsem dávky pro něj zmírnit. Narovnala jsem a natáhla paže za zády. Moje nadloktí sice zaprotestovalo, ale provaz mezi nohama se trochu uvolnil. Teď už mi rašploval poštěváček trochu jemněji. Měla jsem od Zbyňka oblečené kalhotky v téměř normální poloze, ale kupodivu to nebylo na závadu. Provaz postroje se mi posouval po těle a intimních místech i uvnitř kalhotek. Mé tělo na něj reagovalo stejně dobře jako kdyby bylo naprosto nahé. Jasně jsem cítila, že se mi brána úspěšně otevírá a poštěváček se rychle dostává do formy. Po nějaké době už mu jemné opracovávání provazem přestávalo stačit. Na to byl ovšem jednoduchý recept: Trochu jsem ohnula lokty, popotáhla rukama, provaz mezi nohama se mi napjal a jeho účinky zesílily. Rychle jsem se naučila ordinovat si i těma svázanýma rukama tu správnou sílu, jakou má brána a můj poštěváček vyžadovaly. Nakonec jsem ještě ocenila dokonalou promyšlenost a ovladatelnost Zbyňkova postroje. Mohla jsem si ho přesně přizpůsobit požadavkům svých intimních míst. Tak dokonalou rajcovací pomůcku jsem nikdy předtím ani nikdy potom nepoznala.

Ovládání Zbyňkova postroje bylo ovšem to jediné, co jsem rukama mohla dělat. Musím ale přiznat, že brzy mi to naprosto stačilo. Po těle se mi rozléval nádherný pocit, který jsem zažila jen tehdy v tu nepopsatelnou noc a potom už nikdy. Až teď. Pracovala jsem pánví dopředu a dozadu jak nejvíc to šlo, rukama jsem si jemně regulovala účinnost a moje tělo uvnitř jásalo. Cítila jsem, že se mi poštěváček pod provazem zvětšuje. Nikdy předtím mne nenapadlo, že je něco takového možné. Provaz mi převracel pod sebou poštěváček dopředu a dozadu a obrušoval mi ho tak z obou stran. Byl to tak úžasný pocit, že něco takového jsem nezažila ani během té dávné noci. Zbyněk měl asi pravdu, že mám zkusit zase něco jiného než tehdy. Teď jsem poznávala, jak dobře jsem udělala, když jsem ho poslechla a souhlasila. Takovou krásu jsem opravdu nečekala.

Provaz mi protahoval i bránu po celé její délce. Jasně jsem cítila, že jsem tam dole už úplně otevřená. Cítila jsem i vlhkost, která mi smáčela provaz mezi nohama. Moje brána byla prostě plně připravená přijmout do svých hlubin to, co tam podle všech přírodních zákonů patří - a místo toho se jí tam pořád jen posouval po povrchu provaz a nepronikal dovnitř. Ani nedovedu popsat, jak moc mi najednou začalo vadit, že tam uvnitř v bráně a pod ní v těle stále nic nemám. Dalo by se říct, že celé mé tělo začalo toužit, aby mělo v sobě něco zastrčené. Něco hodně velkého a dlouhého, co by bylo hodně pohyblivé a důkladně mi prohrabalo všechno uvnitř těla. Myslím, že snad všechny moje vnitřnosti toužily, aby s nimi něco pořádně zapohybovalo.

To byla ale jediná věc, kterou jsem svému tělu sama nemohla dopřát. Zbyňkův postroj nic takového neumožňoval. Mohla jsem jen pokračovat dál v práci pánví. Nebylo to sice to pravé, po čem moje tělo nejvíc toužilo, ale i tak to bylo krásné. Dokonce to bylo čím dál krásnější. Ten nádherný pocit pomalu sílil a rozléval se mi v těle stále dál a dál. Měla jsem pocit, že tu nádheru cítím už i v pažích a v nohách. Jakoby i moje svázané ruce už věděly a cítily, že tam někde daleko v mém těle se děje něco úžasného.

A pak naráz se mi stalo v těle něco nepopsatelného. Něco, co jsem zažila jen tehdy v té neuvěřitelné noci a pak už nikdy. Už jsem ani nevěřila, že bych to mohla zažít ještě někdy jindy podruhé. Teď to bylo tady zas. Bylo to tak fantasticky nádherné, že kvůli tomu stálo za to absolvovat všechny ty nepříjemnosti i od Ivanky. Bylo to tak úžasné, že kvůli tomu bych byla ochotná vydržet cokoliv. Lomcovala jsem pánví jak nejrychleji jsem dovedla a doufala jsem, že mi ten rajský pocit vydrží co možná nejdéle. Byla jsem ochotná udělat pro to všechno. Všechno, co mi pouta dovolí.

V tom víru rozkoše jsem ani nevnímala, že se dost silně škrtím. Asi jsem se na zemi nějak nevhodně pohnula z místa a provaz na krku se mi napjal. Normálně by mi to bylo nepříjemné a bojovala bych s tím provazem, který mi přiškrcoval hrdlo, ale teď jsem zjišťovala, že tohle sevření krku k té rozkoši jaksi patří. Když jsem instinktivně napjala krční svaly, abych si chránila krk, ty nádherné pocity všude v těle mi trochu zeslábly. To jsem tedy rozhodně nechtěla. Uvolnila jsem proto krk a nechala si od provazu přiskřípnout krční žíly pod uvolněnými svaly. Opravdu mi všechny ty pocity v těle zase zkrásněly. Cítila jsem, že mi v hlavě narůstá tlak, ale vůbec mi to nevadilo. Naopak. Uvědomovala jsem si, co se mi s hlavou teď děje, ale možná právě proto mi extáze v těle zesílila možná o několik tříd. Teď už mi bylo naprosto jedno, co mi Ivančin provaz na krku udělá s hlavou. Hlavně že mi působí v těle tak fantastickou nádheru.

Škoda, že nic krásného nemůže trvat věčně. Ač jsem se snažila seč jsem mohla, ta krása začala slábnout, až nakonec zmizela docela. Znova se prosadily ty nepříjemnější pocity. Přiškrcování Ivančiným provazem už teď nebylo tak neodolatelně nádherné. Raději jsem se posunula po zemi tak, aby jeho tlak polevil.

Musela jsem také změnit polohu. Ležet pořád jenom na levém rameni nebylo možné donekonečna. Obracet se po malých kouscích už jsem uměla docela dobře. Po chvilce už jsem uměla i odhadnout, jak daleko mne při obracení Ivančin provaz na krku pustí. Už se mi nestávalo moc často, že by mne náhle přiškrtil. Už jsem se uměla posunout po zemi o kousek ještě dřív, než mi bez varování sevřel krk. Na tom provaze bylo nejhorší to, že jsem ho měla uvázaný někde po straně krku, takže když se mezi stromem a mým krkem napjal, neutáhl se mi kolem krku jen tak obyčejně, ale ještě mi celým krkem trochu pootočil. Kdybych chtěla přehánět, tak bych řekla, že mi zakroutil krkem. Nevím, kde přesně mi Ivanka ten uzel na krku uvázala, ale vystihla naprosto přesně to nejnevhodnější místo. Jakmile jsem si nedala pozor a dopustila, aby se mi provaz napjal, zacloumal mi hrdlem a posunul mi ho v krku stranou tak, že jsem se v první chvíli až vyděsila. Když se mi to stalo poprvé, tak jsem si skutečně myslela, že mi ten provaz něco v krku pochroumal. Vpředu v krku mne něco zabolelo, jako kdyby mi v hrdle něco zlomil nebo rozmačkal. Nejhorší na tom bylo, že to bolelo dál, i když jsem se posunula po zemi a provaz na krku se mi zase uvolnil. Potřebovala jsem si hrdlo ohmatat a zjistit, co se mi s ním stalo, ale svázanýma rukama to nešlo. Naštěstí po chvíli ta bolest zeslábla a pak se docela ztratila. Usoudila jsem tedy, že se mi tam v krku snad nic tak moc zlého nestalo a že to snad nějak vydržím i bez ošetření, než mne přijdou rozvázat. Když se mi to stalo podruhé, už jsem se tolik neděsila. Sice to zase zabolelo a měla jsem pak při polykání pocit, že mi hrtan v krku snad teď vede jinudy, ale to už jsem znala. Když se mi nic nestalo poprvé, věřila jsem, že se s tím můj krk nějak vypořádá i tentokrát. Mnohem raději bych si sice srovnala ty trubice v krku do správné polohy rukama, jenže ruce mi bez užitku vězely v provazech za zády. Nemohla jsem si sama pomoci.

Nakonec se mi podařilo převrátit se na záda a myslím, že mi při tom v krku zůstalo ještě dost svalů a trubic v původním stavu a v původní poloze. I když jsem si teď znova zalehla paže tělem a znova jsem si drtila zkřížená svázaná zápěstí plnou vahou zadku, přesto to byla úleva po tom dlouhém ležení na boku a na levém rameni. Paže jsem totiž už měla odpočinuté a zregenerované, takže mi mohly zase nějakou dobu pod tělem vydržet. Sice jsem nebyla zrovna nadšená, že si je zase znova musím pod tělem rozválet, ale neměla jsem na výběr. Nikam jsem si je odklidit nemohla, musela jsem ležet na nich. Kdyby mi to aspoň nějak pomohlo! Vědomí, že za chvíli budu mít paže zase znova rozválcované a rozbolavělé a přitom dál stále stejně svázané jako teď, mne příliš nepovzbuzovalo.

Když už jsem tak ležela na zádech s hlavou zvrácenou dolů týlem k zemi, napadlo mne, jestli bych se nemohla nějak zbavit aspoň toho provazu kolem hlavy, který mi zakrýval oči. Ne že by mi právě převázané oči vadily ze všeho nejvíc, ale potřebovala jsem dosáhnout aspoň nějakého úspěchu. Osvobození očí by sice na mé situaci nezměnilo vůbec nic, ale připadalo mi, že to je jediné, co se mi snad může podařit. Když budu týlem hlavy dřít o zem nějakým vhodným způsobem, třeba se mi podaří ten provaz omotaný přes oči kolem hlavy nějak s týlu hlavy svléci. Prohnula jsem celé tělo do oblouku vzhůru jako most, abych lépe dosáhla týlem hlavy na zem, a snažila jsem se pohybovat hlavou do stran a dřít jí o zem. Pak mi došlo, že tohle není moc vhodný směr. Víc by bylo potřeba dřít hlavou ve směru nahoru a dolů. Jenže to bych musela umět natahovat do délky a zase zkracovat krk. Tohle mi moc nešlo. Navíc jsem cítila, že se mi místo uvolňování provazu v týle spíš zaplétají vlasy do všeho, co se na zemi pod mou hlavou válelo. Za chvíli se mi do něčeho zapletly tak, že jsem si je málem vytrhla, když jsem se snažila ve svých pokusech pokračovat. Poznávala jsem, že tímto způsobem nedosáhnu ničeho. Musela jsem toho nechat.

Nic jiného mne ale nenapadalo. Smiřovala jsem se s tím, že ani ty oči si nedokážu osvobodit. Nedokážu nic. Jsem naprosto bezmocná, zcela odkázaná na ty, kteří snad jednou pro mne přijdou a rozvážou mne. Kteří si teď užívají zábavy na mejdanu v chatě a na mne si ani nevzpomenou. I kdybych je chtěla zavolat na pomoc už teď, nemohla jsem. Se svázaným hrudníkem bych nedokázala vydat tak silný zvuk, aby ho uslyšeli až ve Zbyňkově chatě. Sice jsem už zjistila, že i hrudníkem dokážu mírně pohybovat, protože jsem ho neměla úplně vydechnutý ve chvíli, kdy mi Lojza utahoval kolem něj tu svou provazovou podprsenku, ale příliš mnoho nového prostoru pro dýchání jsem tím nezískala. Nicméně to bylo poučení pro příště. Až mi zase někdo bude uvazovat kolem prsou nějaké provazy, musím se co nejvíc nadechnout a zadržet dech na celou tu dobu, po kterou mi bude cokoliv kolem hrudi utahovat a zavazovat. Ano, po bitvě je každý generálem, ušklíbla bych se, kdyby mi kroužek mezi zuby dovolil pohybovat ústy. Teď jsem byla chytrá, ale teď už bylo pozdě.

Ležela jsem na zádech a přemýšlela, co dál. Ne, že bych mohla něco dělat, ale myslet na to jsem mohla. Čas se totiž nekonečně vlekl. Neměla jsem ani potuchy, kolik je hodin, jak dlouho už jsem tady přivázaná. Přes oční víčka mi pronikalo do očí trochu světla, takže pořád ještě byl den. To bylo to jediné, co jsem věděla: že noc, která mne tady čeká a která bude ještě nepředstavitelně nekonečnější, ještě ani nezačala.

Vtom mi někdo sáhl na levé ňadro. Asi jsem vykřikla, protože jsem něco takového rozhodně nečekala. S prázdnými spoutanými plícemi se ovšem moc hlasitě vykřikovat nedá. Určitě to nikdo v chatě neslyšel. To mohl slyšet jen ten, kdo mi na to ňadro sáhl. Trochu mne překvapilo, že na můj výkřik nijak nereagoval. Neodpověděl, neucukl, nepřitvrdil, jen mne lehounce šimral po ňadru. Přemýšlela jsem, kdo to může být. Zbyněk určitě ne. Ten už mi ňadra osahával, ten jeho způsob bych poznala. Tohle bylo něco jiného. Tohle bylo mnohem jemnější. Proto to nemohl být ani Lojza. Ten mi sahal na prsa mnohem tvrději. Je sice pravda, že mi na ně sahal proto, aby mi je svázal dohromady do podprsenky, nepohrával si s nimi, ale takové týpky jako on já znám a dovedu odhadnout, co od nich mohu čekat. Lojza by mi prsa pořádně smáčknul a důkladně propasíroval, jakmile by se přesvědčil, že mu v tom nemohu nijak zabránit. Ivanka také nepřicházela v úvahu. Ta by se určitě nespokojila jen s takovým lehounkým šimráním. Ta by mi zacházela s ňadrem rozhodně mnohem nešetrnějšími způsoby. Jako žena musela vědět nejlíp, kde je ženské ňadro nejcitlivější a jak se dá na něm způsobit největší bolest a nejvíc nepříjemností. Tohle šimrání bylo sice také dost nepříjemné, ale na Ivanku to bylo málo. Možná nějaký chlap by se mohl takto vyžívat, ale Ivanka by věděla, co při tom cítím, a určitě by jí to nestačilo. Tak kdo to tedy je? Někdo z těch ostatních? Ty jsem ještě nepoznala natolik, abych měla vyzkoušené, jakým způsobem zacházejí ženě s prsy, když k tomu dostanou příležitost. Také mne mátlo, že byl naprosto potichu. Ani jsem neslyšela nikoho přicházet. Čekala jsem, kdy mi to ňadro pořádně stiskne nebo co mi s ním chce udělat, ale nedočkala jsem se. Cítila jsem pořád jen to lehounké šimrání, které se mi zvolna posouvalo po ňadru dolů.

Anebo to není někdo z těch ostatních? napadlo mne najednou. Co když je to nějaký brouk?! Co když mne kousne?! Neodvažovala jsem se ani pohnout a jen jsem s hrůzou sledovala, co bude dál. Šimralo to k nevydržení, ale nic se proti tomu nedalo dělat - se svázanýma rukama jsem to nemohla ani setřást, ani odehnat. Ovšemže jsem se o to v první chvíli instinktivně pokusila, ale pouta mi držela ruce za zády naprosto spolehlivě. A tak jsem mohla jen sledovat, jak mi ta potvora přelezla provaz podprsenky a v klidu se mi producíruje po břiše. Napjatě jsem čekala, kdy mně kousne či bodne.

Ale dlouho jsem se na ni soustředit nemohla, protože druhá taková bestie mi sedla na druhé ňadro, tentokrát přímo na prsní bradavku. Uvědomila jsem si, že mouchy přece vždycky sedají na nejvyšší bod v širém okolí. Cítila jsem, že prsa v provazové podprsence mi trčí do výšky, a bradavky na nich byly docela určitě nejvyšším bodem mého ležícího těla. Cítila jsem, jak se mi ta potvora producíruje na bradavce. Šimralo to k nesnesení. Musela jsem napnout všechny svaly v těle, abych to vydržela. Ta bestie mi snad na bradavce tančila čardáš.

Dalšího hmyzáka jsem ucítila na stehně. Dosedl mi tam nahoře a rychle mi zamířil dolů mezi nohy. Pak se vydal na pouť přímo mně do rozkroku. Doufala jsem, že ho přestanu cítit, až mi přeleze na kalhotky. On se mi ale nějak dostal dovnitř a naráz jsem ho cítila přímo na bráně. Bylo to příšerné. Šimralo to úplně šíleně. Navíc jsem si uvědomila, že mám bránu otevřenou tím Zbyňkovým provazem. Vyděsila jsem se, že mi ta potvora veze dovnitř do těla. Tiskla jsem nohy k sobě a zatínala pánevní svalstvo, abych měla tu cestu do těla co nejvíc sevřenou, aby mi tam ta potvora neprolezla. Jasně jsem ale cítila, jak mi v tom ten provaz mezi nohama brání. Ten jsem měla zabořený v bráně a žádným napínáním pánevního svalstva ani žádným jiným způsobem jsem se ho nemohla zbavit.

Ale dlouho jsem se na tu bestii soustředit nemohla, protože další taková mi sedla na nos. Oblezla mi obličej kolem dokola, že jsem při tom šimrání div nevyletěla z kůže, a pak mi neomylně zamířila do otevřených úst. Ani v tom jsem jí nemohla nijak zabránit. V jednu chvíli jsem se těšila, že aspoň tuhle potvoru rozmáčknu jazykem, až mi vleze v ústech pod jazyk, ale pak jsem se zarazila. Nevěděla jsem, co to je. Co když je to vosa a do toho jazyka mi bodne žihadlo, až ji přimáčknu? Četla jsem o velice neblahých následcích pro člověka, který dostal žihadlo do jazyka, a to ani nemusel mít svázané ruce a mohl si jimi pomáhat jak potřeboval. Raději jsem tedy nechala tu potvoru, ať si dělá v mých ústech, co se jí zlíbí, ať se mi tam producíruje podle libosti. Jen jsem doufala, že mi nevleze až do plic.

Pak už jsem to ani nesledovala. Brzy jsem měla dojem, že mám na holém těle celé mraveniště. Šimraly mne ty bestie po celém těle, že se to nedalo vydržet, ale já jsem to vydržet musela. Nic jiného mi nezbývalo.

Jistě že mne napadlo, abych se na zemi obrátila na břicho a tím všechny ty breberky zahnala, když už ne rovnou rozmačkala. To bych ale nesměla mít přivázaný krk. Nějak se mi nechtělo k tomu nesnesitelnému šimrání se ještě navíc škrtit.

Přemýšlela jsem o své bezmocnosti a nepochybně to mne začalo znova rajcovat. Najednou jsem znova pocítila svá intimní místa a jejich touhu, abych se jim zase věnovala. Pohnula jsem pánví, provaz mi převrátil poštěváček a projel se mi po něm. Slastně jsem vydechla touhou. To bylo to jediné správné, co se tady dalo a mělo dělat. Začala jsem pracovat pánví vleže na zádech a především vleže na svých svázaných rukou. Stisknutá a sevřená zápěstí mi zoufale protestovala při každém pohybu pánve, ale na tom mi už teď nezáleželo. Začaly mne zajímat zcela jiné pocity. Brána mi znova začala vlhnout a otvírat se v marné touze a naději, že tentokrát snad přece jen mi bude moci něco do těla propustit. Cítila jsem tu neodolatelnou touhu, ovšem věděla jsem, že ani tentokrát mi tam dovnitř nikdo nic nezastrčí. Jen Zbyňkův provaz se mi posouval po okrajích brány a vzbuzoval v mém těle marná očekávání. Snažila jsem se aspoň pánví využívat všechny možnosti, které mi provaz mezi nohama mohl poskytnout. Tělo mi reagovalo nádherně, naprosto dokonale, jako kdyby ani nebylo svázané. Vlastně - musím se opravit: V mém případě - jako když bylo dobře a pevně svázané. Tak nádherné a dokonalé pocity a reakce svého těla jsem nikdy nezažila, když jsem měla tělo volné. Názorně jsem se teď znova a znova přesvědčovala, že musím cítit tlak utažených pout na zápěstích a na kotnících, musím mít ruce i nohy uvázané tak, abych s nimi nemohla ani pohnout, musím si uvědomovat naprostou bezmocnost, aby se mi tělo v poutech vzepjalo k tak úžasné kráse a k tak úžasnému výkonu, abych naplno pocítila všechnu tu nádheru, kterou mi mé tělo umí poskytnout jen když je pevně svázané a znehybněné.

Makala jsem pánví jako dělník v továrně. Ani jsem si neuvědomovala, jak je to vleže na zádech a s pažemi pod tělem namáhavé. Normálně by mi to nevadilo, ale stažený hrudník mi nestačil dodávat dostatek vzduchu na tak náročnou práci. Začala jsem pociťovat nedostatek kyslíku. Vůbec mi to ale nevadilo. Naopak - čím méně kyslíku jsem v těle měla, tím nádhernější věci jsem v těle cítila. Ta povodeň neuvěřitelné nádhery se mi v těle šířila a sílila mnohem víc a mnohem silněji, jakoby se samo mé tělo ze všech sil snažilo dosáhnout vrcholu dřív, než mu kyslík dojde. Nedopřávala jsem mu oddechu, pohybovala jsem pánví čím dál rychleji, čím dál více, protože to bylo čím dál fantastičtější.

Ze Zbyňkovy chaty kdesi v dáli se ozval řev a jásot. Vyrušilo mne to z mého úsilí. Všechny krásné pocity se rázem ztratily. Znechuceně jsem poslouchala, co se děje. Mnohohlasý jásot neustával. Ivanku asi trefil šlak! pomyslela jsem si. Ale ne, to by oni nedovedli ocenit tak jako já! opravila jsem se pak. Tam se muselo stát něco docela jiného! Ale co, na to mi fantazie nestačila.

A pak jsem zaslechla výrazný zvuk startéru auta. A pak ještě druhého. Motory naskočily a jejich zvuk i hromadný jásot se začaly vzdalovat. Oni snad odjíždějí! vyděsila jsem se. A co já?! Oni mne tady nechají samotnou?! Vždyť ten mejdan měl trvat ještě i zítra! Proto jsem se přece nechala svázat! Proto jsem se nechala přivázat tady v lese! No - teda Ivanka se mne moc neptala, jestli se nechám přivázat! opravila jsem se. Nedala mi moc možností na výběr! Ale v každém případě jsem předpokládala, že tady poblíž mne zůstanou a zítra mne osvobodí! Rozhodně jsem nepočítala s tím, že se seberou a odjedou! A na mne si ani nevzpomenou!

Zvuky aut se ztratily v dáli. Rozhostilo se přírodní ticho rušené jen běžnými zvuky lesa a okořeněné vědomím, že jsem tady sama, neschopná se pohnout z místa, neschopná se osvobodit, neschopná se o sebe jakkoliv postarat, neschopná se před čímkoliv chránit, neschopná cokoliv udělat. Neschopná dokonce i volat o pomoc. I kdyby tady někdo šel a i kdybych ho mohla uvidět, nedokázala bych ze sebe vydat srozumitelný zvuk, a už vůbec ne tak silný, aby ho někdo na větší vzdálenost zaslechl.

Vlastně jsem si nemohla být tak úplně jistá, že jsem tady zůstala sama. Co když v chatě někdo zůstal? Ale nedávalo mi to smysl. Přijeli jsme sem společně a byli jsme domluvení, že odjedeme také všichni společně. Kdyby na mne nezapomněli, určitě by sem za mnou někdo přišel, přinejmenším se jen zeptat, jestli nechci jet s nimi.

Napjatě jsem poslouchala, jestli někdo nepřichází. Co bych za to dala, kdybych se mohla podívat! Nedařilo se mi ale otevřít ani tu nejužší štěrbinku mezi převázanými víčky. Ani žádné kroky v trávě či lesním podrostu jsem neslyšela. Ještě chvíli jsem se utěšovala nadějí, že se třeba ke mně někdo přibližuje naprosto neslyšně, abych o něm nevěděla. Až po delší době mně došlo, jaký je to nesmysl. Proč by mne chtěl někdo osvobodit tak, abych o tom nevěděla? Jenže v té situaci, v jaké jsem byla, mne napadaly naprosté nesmysly, a všechny byly lepší než pomyšlení, že jsem tam zůstala úplně sama a úplně bez pomoci.

Zase jednou jsem se pokusila ze všech sil vyrvat ruce z pout. Samozřejmě, že marně. Musela jsem zůstat tam, kde jsem byla, a tak, jak jsem byla. Nebylo v mých silách cokoliv změnit na svém osudu.

Pocítila jsem přitom, jak moc mám už zase rozmačkané paže pod tělem. Rvát se s pouty a ještě i s vahou svého vlastního těla tak poničenými pažemi prostě nebylo možné. Sice jsem se vzepřela nohama o zem a prohnula se tělem do oblouku co nejvýš, abych svým pažím udělala pod tělem místo k jejich zápasu s provazem, ale nebylo to nic platné. Navíc jsem takto prohnutá v zádech jako nějaký most přes řeku nevydržela tak dlouho, jak bych si přála a jak bych potřebovala. Bylo mi jasné, že se zase budu muset obrátit na bok i navzdory tomu, že při tom můj krk znova dostane pořádně zabrat.

Tentokrát jsem se obracela jen pomaloučku a velice opatrně. Už jsem tušila, že nemám kam spěchat, že tady zůstanu ležet asi ještě velice dlouho. Nejdůležitější tedy bylo hlídat provaz kolem krku, aby mi neudělal něco s hrdlem. Nemohla bych si ho nijak napravit a musela bych to tak vydržet až do - vlastně jsem si ani netroufala pomyslet, jak dlouho ještě.

Ani nevím, jak dlouho mi to trvalo. Konečně jsem ležela na pravém boku, na pravém rameni - a to bylo všechno, čeho jsem veškerou svou snahou a námahou dosáhla. Ale aspoň už jsem si neležela na pažích. Zase se mi paže mohly za zády trošku vzpamatovat. Potřebovala bych si je promasírovat po tom všem, co se mi s nimi už stalo, jenže to bych je nesměla mít svázané. Pouta mi ovšem držela zápěstí stále stejně pevně a neúnavně. Ty se vzpamatovávat nepotřebovaly.

Ležela jsem nehybně na boku a horečně přemýšlela, co mám dělat. Jako kdybych měla na výběr. Až moc dobře jsem cítila každým coulem svého těla, že nemohu dělat nic. Absolutně nic. Ovšem v hlavě mi to šrotovalo na plné obrátky. Mé podvědomí se nechtělo smířit s faktem, že mi není pomoci. Že musím jen čekat, až se někomu jinému uráčí přijít sem a osvobodit mne. A co horšího, že jsem zcela závislá na tom, jestli mne tady náhodou někdo najde. Že by mne sem přišla osvobodit Ivanka, na to jsem nemohla pomyslet ani ve snu, a nikdo jiný o mně nevěděl, kde jsem a v jakém jsem stavu.

Pak jsem najednou myslela na to, jak mé tělo věrně a trpělivě čeká, až něco vymyslím. Jak mi pilně zásobuje mozek živinami a samo se snaží nějak vydržet všechno to nepohodlí a potíže, které mu pouta působí, než něco vymyslím a osvobodím ho a dopřeji mu úlevu. To jsem někde četla, že v kritické situaci tělo zásobuje především mozek, zatímco všechny ostatní orgány v těle strádají jen proto, aby mozek měl všechno potřebné a mohl tu kritickou situaci vyřešit. Jasně jsem cítila, jak moje tělo strádá, pod provazem utaženým kolem krku jsem jasně cítila jeho tep, jak se mi snažilo posílat do mozku všechno potřebné, jen já jsem nebyla schopná vymyslet žádné řešení této situace.

Ani nevím, jak dlouho jsem tam takhle ležela. Pak jsem si náhle uvědomila, že už nevidím ani tu trošku denního světla, která mi přes zavřená víčka do očí pronikala. Pochopila jsem, že den už asi končí a že dnes už mne tady neosvobodí nikdo. Čeká mne noc nesrovnatelně delší než to všechno, co jsem tady prožila až dosud. Tu noc budu muset přežít tak, jak jsem. V noci mne určitě nikdo osvobodit nepřijde. Při tom pomyšlení jsem na krku ucítila, jak se mi zrychluje tep. Moje tělo asi pochopilo, že ho čeká něco hodně obtížného, a začalo se na to připravovat.

Pocítila jsem, jak strašlivou mám žízeň. Už dávno mi z otevřených zablokovaných úst netekly sliny. Už dávno jsem tím vyplýtvala všechny zásoby tělesných tekutin, které jsem v sobě měla. Teď mi ty tekutiny chyběly a mé tělo se razantně dožadovalo doplnění. Ústa jsem měla uvnitř vyschlá na troud. Vůbec nic jsem v nich necítila, protože jsem měla všechno tam uvnitř pokryté souvislou vrstvou zaschlého a ztvrdlého Zbyňkova a Lojzova spermatu. Jazyk jsem měla obalený pevným tuhým krunýřem, takže jsem jím nic necítila. Když jsem jím v ústech pohybovala, cítila jsem jen, že mi tam do něčeho tvrdě naráží, ale nebyla jsem schopná poznat, do čeho. Jako bych měla v ústech nějaký cizí předmět. Zbyněk s Lojzou si užili svou chvilku rozkoše a teď už si na mne ani nevzpomenou, zatímco já tady budu muset snášet v ústech pozůstatky té jejich chvilky ještě kdovíjak dlouho.

Ilustrační obrázek

Od nepohodlné a stále stejné polohy vleže na zemi s rukama za zády a s nohama staženýma těsně k sobě už mne bolelo celé tělo. V tak nepřirozené poloze není možné se uvolnit, a už vůbec ne na tak tvrdé a hrbolaté zemi, na jaké jsem ležela. Pořád jsem musela některé svaly v těle napínat, abych nenalehla plnou vahou na ty nejšpičatější kameny, které jsem pod tělem měla a před kterým jsem neměla kam uniknout, pokud jsem se nechtěla uškrtit provazem na hrdle. Poznávala jsem, kde všude v těle mám svaly, které kvůli tomu kousku provazu na zápěstí nemohu nechat odpočívat, a jak neuvěřitelné množství těch svalů v těle mám. Také svázané paže za zády jsem nikdy nedokázala úplně dostat zpod těla ven, vždycky jsem si na jednom nadloktí aspoň trochu ležela a jasně cítila, jak moc si tím v té paži omezuji krevní oběh. Myslím, že mám tepny v pažích přesně v těch místech, na kterých jsem si musela ležet, abych si uchránila prsa uvězněná v provazové podprsence před rozmačkáním o zem. V té spodní paži jsem vždycky po nějaké době ztratila cit. Musela jsem se pokaždé na chvíli celým tělem nadzvednout, aby se mi v paži obnovil krevní oběh a cit se mi do rukou vrátil. Řekne se to snadno, ale nadzvednout se vleže jen kroucením a prohýbáním těla bez pomoci rukou ani nohou a navíc tak, aby mi krk při tom zůstal na zemi, kde mi ho držel Ivančin provaz, nebylo vůbec jednoduché. Kdo nevěří, jak obtížné a namáhavé to je, ať si to zkusí.

Všimla jsem si, že se všechny zvuky v mém okolí nějak ztišily. Ptáci už nezpívali, les zvolna přestal šumět, jen bublání potůčku se ozývalo dál nezmenšenou silou. Potvrdilo se mi, že den už asi opravdu skončil a les se ponořil do večerního klidu. Tak tedy teď teprve začíná ta nekonečně dlouhá noc, říkala jsem si, na kterou jsem připravená tím, že už teď mne bolí celé tělo, jsem vysušená jako kdybych přešla pěšky celou Saharu, zápěstí i kotníky mám už teď bolestivě otlačené od utažených provazů, o ramenech a bocích otlačených od země a špičatých kamenů a větviček ani nemluvě.

Nic z toho jsem nemohla změnit. Nemělo smysl nad tím přemýšlet. Neměla jsem na výběr. Měla jsem jen jedinou možnost: nějak to vydržet a přečkat. Mohla jsem dělat jen jednu jedinou věc: Vzrušovat se tím postrojem mezi nohama. Nic jiného mi pouta nedovolovaly.

Znovu jsem zapracovala pánví. Tělo mi zareagovalo tak překrásně, že jsem byla až překvapená. Ani jsem si neuvědomila, jak mi ten pocit naprosté bezmocnosti a beznaděje tělo připravil a rozrajcoval. Teď stačilo jen jedno lehké přejetí provazu přes bránu a poštěváček, a tělo se mi přímo křečovitě prohnulo rozkoší. Předehru jsem prostě měla už za sebou, ani jsem si jí nevšimla. Najednou se mi celý svět převrátil vzhůru nohama a já si mohla začít užívat. Rozkmitala jsem pánev nejvyšší rychlostí, zapažením svázaných rukou jsem si utáhla provaz mezi nohama tak, aby mi zpracovával poštěváček větším tlakem a blaženě vnímala, co všechno mi ten provaz v těle působí. Mám dojem, že mi tělo reaguje tím fantastičtěji, čím víc ho mám potrápené pobytem v poutech. Cítila jsem, jak dychtivě má brána přijímá pohybující se provaz, jak se můj poštěváček dožaduje čím dál větších a silnějších pohybů. Cítila jsem zase znova tu nádheru rozlévající se mi po celém těle od rozkroku postupně až do konečků prstů. Byla to teď ještě větší nádhera než jakou jsem zažila předtím. Najednou už mne nic nebolelo, tělo už mi proti žádným pohybům neprotestovalo, naopak dožadovalo se dalších a dalších pohybů. Snažila jsem se co jen mi pouta dovolovala. V extázi jsem se na zemi poněkud posunula a provaz na krku mne přiškrtil. Nebránila jsem se, schválně jsem nenapjala krční svaly, chtěla jsem si to vychutnat, protože už jsem ze zkušenosti věděla, že s přiškrceným krkem bude extáze ještě úžasnější. V rytmu mých pohybů pánví mi provaz škubal hrdlem a já se rozplývala blahem. Bylo mi v té chvíli naprosto jedno, co mi provaz s hrdlem udělá. Věřila jsem, že moje tělo se s tím pak už nějak vypořádá. Blížila jsem se k branám ráje a nic jiného mne nezajímalo. Pracovala jsem pánví ze všech sil a byla rozhodnutá do toho ráje se dopracovat za každou cenu.

A pak to naráz přišlo. Bylo to jako když vybuchne ohňostroj. Nevím, co jsem dělala, a bylo mi to jedno. Prožívala jsem tak neskutečnou krásu, že se to ani nedá popsat. To bylo ono! Po tomhle jsem toužila! Kvůli tomuhle jsem to všechno absolvovala! A stálo to za to! Lomcovala jsem pánví dopředu a dozadu jako šílená, abych se udržela v tom ráji co nejdéle.

Bylo to fantasticky úžasné. Netuším, jak dlouho to trvalo. Nakonec jsem ale přece jen pocítila, že ten ráj opouštím. Už jsem věděla, že není cesta zpět, že se v tom ráji déle neudržím ani kdybych se přetrhla. Přesto jsem se snažila ze všech sil. Každý okamžik navíc byl k nezaplacení. Nebylo ale vyhnutí. Čekal mne návrat zpátky na zem.

Ležela jsem na boku na zemi a vychutnávala si poslední zbytky prožité nádhery. V krku mi tepny bušily do utaženého provazu, v hlavě jsem cítila tupý pulzující tlak, oči mi pod víčky nepříjemně tlačily do provazu, kterým jsem měla víčka převázaná, ale nic z toho mi nevadilo. Naopak, věřila jsem, že to všechno mi ještě zesiluje a prodlužuje tu krásu, která se mi z těla nezadržitelně vytrácela. Nenapjala jsem krční svaly, nechala jsem se škrtit a doufala jsem, že tím odchod té krásy zpomalím. Nestarala jsem se, co bude potom, spoléhala jsem se, že moje tělo tu chvíli škrcení zvládne.

Teprve až když jsem cítila, že všechno už definitivně skončilo a ze záplavy blaha mi v těle nezůstala ani kapička, jsem napjala krk a zazmítala se na zemi, abych se posunula blíž k tomu stromu, ke kterému jsem byla přivázaná. Sevření provazu kolem krku povolilo, zřetelně jsem pocítila odliv krve z hlavy a přetlak v hlavě mi polevil. I ty oči se mi jaksi zmenšily a už zase se mi vešly pod provaz, kterým jsem je měla zavázané. Ještě jsem si několikerým napnutím a uvolněním krčních svalů a několika pohyby hlavou provaz na krku upravila do snesitelnější polohy, a byla jsem zase schopná dalšího čekání, až mne přijdou osvobodit. Samozřejmě že bych potřebovala upravit si ten provaz na hrdle rukama, ale na to jsem musela zapomenout.

Pak jsem poprvé uslyšela to odporné pištění komára. Nejraději bych ho odehnala anebo ještě lépe rozplácla dlaní, ale jak? Se svázanýma rukama jsem se nemohla bránit nijak. Zato jsem si uvědomila, jak málo jsem oblečená. Když mi Zbyněk svazoval ruce, byla jsem oblečená jen velice nalehko, protože bylo příšerné vedro. Pak mi Lojza ještě odkryl prsa a nechal mi je tak. Byla jsem tedy nahoře bez, protože provazová podprsenka mi určitě žádnou ochranu proti komárům neposkytne. Dole jsem měla jen kalhotky, které mi Zbyněk milostivě zase vytáhl do normální polohy. Zato šortky jsem měla až někde dole u kotníků. Jasně jsem cítila, že se mi tam sesunuly při tom poskakování, když mne Ivanka vedla sem do lesa. Z celého těla jsem tak měla proti komárům chráněný jedině rozkrok a pak možná chodidla. Jinak mé tělo v celé délce představovalo pro komáry bohatě prostřený stůl bez jakékoliv zábrany, bez jakéhokoliv nebezpečí. Komáři a svázané ruce, to je prostě smrtelná kombinace.

Pištění utichlo a pak jsem ucítila bodnutí. Naprosto přesně jsem věděla, kam bych potřebovala plácnout, snadno bych si tam dosáhla, jenže ruce jsem měla nehybně upevněné za zády bez užitku trčící do prázdna. Také mne napadlo, že bych se měla na zemi převalit a toho komára tak rozmáčknout pod tělem o zem. To bych ale nesměla být přivázaná za krk. Ani jsem se nepokusila. Už jsem ze zkušenosti věděla, že bych se nedokázala obrátit tak rychle, aby ten komár nestačil uletět a já přitom nepřišla o hrdlo. Nezbývalo mi než trpělivě snášet toho komára, dokud ze mne nevysaje všechno, co se mu zlíbí, a neodletí sám.

Brzy jsem poznala, že nezůstane jen u toho jediného. Pořád ještě jsem cítila jeho bodanec a už se ozvalo pištění dalšího. Oni se snad navzájem svolávali k hostině. Toho odporného pištění jsem slyšela čím dál víc. Bodanců pochopitelně přibývalo. Nemohla jsem dělat vůbec nic. Ti upíři měli zcela volné pole působnosti. Mohli si na mém nekrytém a nebráněném těle vybírat, kde jim to bude chutnat nejvíc a kam se budou moci posadit nejpohodlněji. Zpočátku jsem ty jejich bodance počítala, ale pak jsem nechala i toho. Nemělo to cenu.

Asi opravdu už začala noc, protože z lesa se začaly ozývat různé podivné zvuky, šelesty, praskoty a zaječení. Najednou jsem dostala strach, co všechno tam asi žije a jestli mne něco v noci nesežere. S hrůzou jsem si uvědomila, že jsem zde v těch poutech uvázaná jako návnada v pasti všem dravcům napospas. Kdyby sem teď na mne něco přišlo, vůbec bych se tomu nemohla nijak bránit, když mám ruce bez možnosti použití svázané za zády. Ani utéci bych nemohla, když jsem tady přivázaná. Ani křikem bych to nemohla vyplašit, když mám hrudník svázaný tak, že sotva dýchám.

Samozřejmě, rozumově jsem si připomínala, že u nás žádní nebezpeční dravci nežijí. Vykládejte to ale člověku, který je svázaný a nemůže se ani bránit ani utéci! Opravdu u nás žádní dravci nežijí? vracelo se mi stále do hlavy zpět. Já vím, že vlci nebo medvědi žijí stovky kilometrů odtud. Opravdu žádný z nich nemůže přiběhnout až sem a právě teď, když tady ležím naservírovaná jako v bufetu? A co rysi? Ti přece u nás žijí! Byli tu vysazeni! Sice jsem četla, že rysi na člověka neútočí, ale četli to i ti rysi?! Řekl jim to někdo?!

A co krysy? napadlo mne pak. Nebo potkani?! Ti přece dovedou ohlodat člověka až na kost! Je to pravda, že žijí jen v kanálech ve městě? Co když žijí i v lese! V lese přece žije všechno! Kdy přijde nějaký potkan ochutnat, jakou večeři mu tady naservírovali? Dokázala bych se nějak bránit, kdyby se mi zakousl do těla? Rukama rozhodně ne. Jedině nohy mám poměrně volné. Mám je svázané jen za kotníky, to je jako kdybych měla jen jednu nohu. I tou by se dalo kopat. Dokázala bych odkopnout potkana, který by se mi zakousl třeba do lýtka?

Asi ne. Nebyla bych schopná se bránit. Každý potkan by mohl na mém těle hodovat naprosto bez zábran. Bylo to šílené pomyšlení. Cítila jsem, jak mi tep prudce bije do provazu na hrdle. Celé mé tělo se připravovalo na smrtelný zápas a netušilo, že mu to není nic platné. S pouty na rukou a na nohou byla veškerá jeho síla a připravená energie nepoužitelná. Nic z toho mi nemohlo pomoci. Musela jsem se smířit s tím, že můj osud teď vůbec nezávisí na mně. O mém životě teď rozhodují potkani. Já na to nemám ani ten nejmenší vliv.

Já jsem teď měla na starosti úplně jiné věci. Pravé rameno, na kterém jsem si ležela, jsem měla už otlačené do necitelnosti. Musela jsem se zase obrátit na záda. Zase to byla nekonečně dlouhá operace, při které dostalo nejvíc zabrat mé hrdlo vždycky, když jsem zapomněla, že mám provaz kolem krku. Znovu jsem si zalehla svázané ruce a musela jsem doufat, že to má zápěstí nějakou dobu vydrží.

Skrčila jsem svázané nohy na prsa a vykopla jimi naslepo do vzduchu nad sebou. To bylo to jediné, co jsem byla schopná v poutech udělat. Jako obrana před něčím neznámým by to asi nebylo moc účinné. Kdyby se mi nějaké zvíře zahryzlo do krku, takovýmto kopáním nohama bych ho asi nezahnala. Zato provaz na krku mi při tom prudkém pohybu stiskl hrdlo tak, až se mi před očima zablesklo. Tak takhle bych to asi neměla dělat, pomyslela jsem si. Zkusila jsem to ještě jednou a opatrněji. Dosáhla jsem sice toho, že mé hrdlo tentokrát nedošlo žádné újmy, ale výslednému kopanci nohama by se asi vysmál i slimák. Zato provaz mezi nohama mi při tom důkladně přejel přes bránu a přes poštěváček a připomněl mi tak, proč vlastně tady takhle ležím svázaná jako nějaký balík. Položila jsem nohy zpět na zem a zacvičila tentokrát pánví. To mi sice jako obrana nemohlo posloužit ani náhodou, ale zato to bylo mnohem příjemnější. Tělo se mi až překvapivě rychle přeorientovalo z připravenosti na smrtelný zápas na připravenost k další extázi. Nakonec, ta energie připravená v mém těle pro boj o život se musela nějak použít, a já neznám žádné lepší využití pohybové energie než to, do kterého jsem se právě pustila.

Prohýbat tělo a cvičit pánví je namáhavější, než by se zdálo, pokud má při tom člověk páteř podloženou zkříženýma svázanýma rukama. Musela jsem se při tom vzpírat nohama o zem a trochu se jakoby nadnášet, abych si při těch pohybech nárazy těla nepolámala zápěstí, která mi už tak dost dostávala zabrat od utažených pout. Musela jsem pod sebou napínat paže, na kterých jsem si ležela, aby se mi utažení provazů na zápěstích aspoň trochu zmírnilo. Kvůli poutům jsem prostě musela do těch sexuálních pohybů pánví zapojit snad všechny svaly v těle. Jak se dalo čekat při takové námaze, rychle mi došly zásoby kyslíku v těle a dýchání svázaným hrudníkem mi nestačilo. Musela jsem zvolnit, ale to jsem nemohla. Už jsem cítila tu krásu, která se mi šířila z poštěváčku do těla, a naprosto jistě jsem věděla, že ji ztratím, když teď zvolním. Bojovala jsem proto za svoji dávku rozkoše ze všech sil dál bez ohledu na to, co se mi v těle s plícemi dělo. Bylo to příšerné a bylo to nádherné. Ten pocit se prostě nedá popsat. Pociťovala jsem, že musím napínat celé tělo stále víc a víc a stále silněji, protože čím víc jsem napínala svaly, tím silnější ta nádhera byla a tím víc a rychleji se mi šířila od rozkroku do těla - a samozřejmě tím víc jsem se dusila, tím víc mi chyběl v těle kyslík. Přesto jsem nemohla přestat. Ten úžasně fantastický pocit mi přebíjel všechny nepříjemnosti, které jsem v těle také cítila. Holt to moje tělíčko musí taky něco vydržet, když si chce něco užít, znělo mi v hlavě.

Bylo si co užívat. Dodatečně jsem pak musela zase znova konstatovat, že něco tak nepředstavitelně nádherného jsem ještě nikdy předtím nezažila. Ovšem také jsem ještě nikdy předtím nebyla takhle důkladně svázaná v noci v lese. Normálně bych se sama v noci do lesa neodvážila ani na krok. Teď jsem tu byla, navíc svázaná a neschopná utéci. Nikdy by mne nenapadlo, že ta hrůza z nočního lesa, ta bezmocnost v poutech, ten neustávající tlak utažených provazů, ten nedostatek kyslíku a ta nepohodlná poloha těla na tvrdé hrbolaté zemi mne budou tak obrovsky rajcovat. To, co mi tady ti dva a hlavně potom Ivanka udělali, bylo tak příšerné, že se to nedalo vydržet. Ta extáze, kterou mi Zbyněk tím postrojem zařídil, byla ale tak neuvěřitelně fantastická, že jsem ji chtěla prožívat stále dál a dál a vůbec mne nezajímalo, jestli se něco dá nebo nedá vydržet. Jestli je nějaké nepříjemné svázání nutnou počáteční podmínkou, abych zažila tak nádherné věci, pak se ochotně nechám svázat jakýmkoliv způsobem si kdo zamane, ochotně se budu dusit se svázanými plícemi jak dlouho si kdo bude přát, ochotně se nechám škrtit provazem na krku jak se komu zlíbí, jen když se znova na chvilku dostanu do toho ráje, který jsem vlastně až tady v tom lese poznala. Až dosud jsem snila, že třeba ještě někdy znova zažiji to, co tehdy tu nezapomenutelnou noc. Nikdy by mne nenapadlo, že je možné zažít něco ještě úžasnějšího. Teprve teď jsem poznávala, jak nepopsatelné krásy je moje tělo schopné, pokud je pevně svázané a patřičně zhuntované dlouhodobým nepohodlím v poutech. Dokonce jsem zjišťovala, že čím déle jsem svázaná a čím víc mám tělo otlačenější od provazů a zničenější od neustálého zápasu s omezeními, které mu pouta způsobují, tím úžasnější zážitky a silnější extázi mi to tělo může poskytnout. Kdyby mne nikdy nikdo nesvázal, nikdy bych na to sama nepřišla. Možná, že bych se nikdy ani nedozvěděla, co všechno mi může život nabídnout.

To všechno jsem teď prožívala. Celé tělo vzepjaté v poutech do oblouku mi pracovalo ze všech sil jako stroj na výrobu neskutečného blaha. Už mi nezáleželo na tom, co se mi stane s uvězněnými zápěstími, ale zjistila jsem, že když napínám celé tělo a prohýbám si ho v zádech do výšky jako most, je to výsledné blaho silnější. Lapala jsem po vzduchu zběsile jako uštvaný pes, div mi provazová podprsenka nepraskla. Ta ale držela pevně a ani jedinkrát mi nedovolila se pořádně nadechnout. Ten nedostatek vzduchu, kterým jsem trpěla, byl šílený - a byla to taková nádhera, že bych nejraději snad ještě zadržela dech, aby to blaho bylo ještě úžasnější. Jenže jsem nemohla. Mé tělo se už tak rezolutně dožadovalo vzduchu, že jsem nebyla schopná svůj dech ovládnout. Provaz na krku mne opět přiškrtil, cítila jsem, jak se mi krev valí do hlavy - a o to to bylo úžasnější. V sevření provazu jsem na hrdle cítila svůj zběsile zrychlený tep - a o to víc té nádherné záplavy se mi po těle rozlévalo. Ze všech sil jsem napínala pod tělem svázané paže, napínala jsem nohy v poutech jak nejvíc to šlo - nevěděla jsem, proč, ale moji rozkoš to ještě víc zesilovalo. Zatínala jsem pěsti, abych se v té kráse udržela co nejdéle.

Jednou ale musela přijít ta chvíle, kdy jsem pocítila první náznak návratu z ráje zpět na zem. Mé úsilí a práce s pánví dosáhly vrcholu, ale už mi nebylo pomoci. Ten sestup byl nezadržitelný, ač jsem se snažila jak jen mi mé utrápené tělo ještě umožňovalo.

Nakonec jsem to musela vzdát. Nebylo to možné. Znova jsem ležela zpátky na tvrdé zemi, lapala po dechu a zcela uvolněná si alespoň v hlavě připomínala ten ráj, ze kterého jsem právě byla vyhozená. Provaz na krku mne vytrvale škrtil, ale neměla jsem sílu ani vůli se po zemi posunout, aby se mi uvolnil. Ve stisknutém hrdle mi bušil můj tep, pomalu se zklidňoval a připomínal mi svými údery ty nepopsatelně nádherné chvíle, které právě skončily. Druhý takový tep jsem cítila ve svých spoutaných zápěstích, na kterých jsem si teď plnou vahou ležela a bylo mi to úplně jedno.

Pomalu jsem se duševně přeorientovávala z ráje na ty hrůzy, které jsem tady na zemi v poutech na celém těle cítila. Pořád po mně něco lezlo. Komáři na mém téměř nahém těle téměř neschopném pohybu měli tu noc takové lukulské hody, na jaké určitě vzpomínají dodnes. Jestliže jsem o všechnu zásobu tělesných tekutin přišla už předtím slintáním z otevřených úst, pak tahle armáda upírů ze mne vysála všechny zbytky do poslední kapky. Za celý svůj život jsem nepoznala tak strašlivou žízeň jako tuhle noc. Připadala jsem si vysušená jako květinka v herbáři. V otevřených ústech jsem měla absolutní sucho jako uprostřed Sahary. Něco takového jsem ještě nikdy nezažila. Normálně má člověk i při největší žízni aspoň trochu vlhko v ústech. Já ale nemohla ústa zavřít, takže mi vyschly docela na troud. Když jsem pohnula jazykem, slyšela jsem šelestění jako když se sype písek. Jazyk jsem měla pokrytý teď už zcela tuhou krustou ze Zbyňkova a Lojzova spermatu, takže jsem jím vůbec nic necítila. Podobnou krustou jsem měla uvnitř pokrytá asi celá ústa, protože když jsem jazykem v ústech narazila do čehokoliv, necítila jsem nikde v ústech nic a kromě toho jsem zřetelně slyšela ťuknutí nárazu dvou tvrdých věcí. Jak já bych potřebovala se aspoň trošku napít! Jak já bych potřebovala si aspoň vypláchnout ústa od toho spermatu! Jak já jsem toužila po jediné kapce vody! A abych tu žízeň a vyprahlost prožívala ještě silněji, kousek ode mne nepřetržitě bublal potůček. Určitě bych ho našla i potmě, se zavázanýma očima, jen podle zvuku. Určitě bych se uměla k němu dostat i se svázanýma nohama. Určitě bych dokázala svlažit si v něm rty i bez pomoci rukou. To bych ovšem nesměla mít krk přivázaný ke stromu.

Provaz na krk se mi stále připomínal přetlakem krve v hlavě a bušením tepu v hrdle. Bylo na čase už se konečně posunout po zemi tak, aby mne neškrtil. Současně jsem se musela zase převalit nabok, protože paže uvězněné pod tělem už mne krutě bolely a ruce jsem naopak necítila vůbec, jak mi váha těla spolu s utaženými pouty zablokovaly krevní oběh v zápěstích. Musela jsem si ruce zase na nějakou dobu uvolnit. Alespoň tak, že si na nich nebudu ležet, když už si nemohu uvolnit i provazy na zápěstích. Navzdory veškeré námaze, kterou jsem musela vynakládat, mi tedy ruce zůstávaly dál za zády svázané, ale aspoň se mi tam zase trochu vzpamatují.

Budu je totiž asi ještě potřebovat! připomněla jsem si, co Zbyněk říkal, když jsem ho viděla naposledy. Vypadalo to, že až ke mně ráno přijdou - jestli vůbec přijdou! - a najdou mne tady, tak mi ty ruce nerozvážou hned, ale budou si chtít napřed se mnou něco užít. Do úst už mi nic strkat nebudou, v tak ztuhlé suché díře by se jim to asi nelíbilo. Zbyněk asi dost přesně odhadl, co mne tady dnes v noci čeká po tom, co mi s ústy udělal, a jak proto budu zítra vypadat a v jakém stavu má ústa budou. Proto asi říkal, že je budu muset uspokojit rukama. Svázanýma rukama! Jasně přece řekl, že když to nedokážu nebo když se jim to nebude líbit, tak že mi ty ruce nerozvážou!

Což o to, rukama dovedu ledacos. Při svých kouzelnických předváděčkách dovedu ledacos i svázanýma rukama. Toho bych se nebála. Ovšem když jsou ruce svázané delší dobu, řadu hodin zůstanou bez pohybu stále ve stejné poloze, a když se navíc ještě po nich válím plnou vahou těla, tak takové ruce v poutech časem docela nepříjemně zdřevění. Mně se sice cit do rukou teď vracel docela rychle, když se mi v nich obnovil krevní oběh, ale o jejich šikovnosti a obratnosti v tomto stavu jsem si nedělala žádné iluze. Takovýmato rukama bych asi teď nikoho uspokojit nedokázala. Jestli chci, aby mi je ráno osvobodili, musím s nimi něco udělat, abych je měla zase plně pohyblivé a akceschopné!

Začala jsem si tedy ruce za zády rozcvičovat. Ono se sice svázanýma rukama moc dělat nedá, ale zatínat pěsti a roztahovat prsty možné je. Je možné jimi i různě kroutit dopředu, dozadu, do stran. Člověk si je tím sice neosvobodí, ale tu ztuhlost po dlouhodobém svázání z nich vyžene. Cvičila jsem usilovně jako kdyby mi šlo o život. Cítila jsem, jak se mi ve stažených zápěstích napínají a uvolňují šlachy, a přemýšlela jsem, jaké ještě další cviky je možné rukama se svázanými zápěstími provozovat. Když jsem po chvíli pocítila únavu v předloktích, měla jsem ruce už zase fit a v plné připravenosti. Kdybych je neměla svázané, mohla bych jimi dělat naprosto cokoliv. Teď už chyběla jen jediná maličkost: aby sem někdo přišel.

Neměla jsem ani přibližnou představu o čase. Ta noc byla nekonečná. Nebyla jsem schopná odhadnout, zda od setmění uplynulo půl hodiny nebo deset hodin. Tahle nekonečnost času v temnotách mne ničila snad ještě více než neústupná pevnost provazu, který mi stále držel zápěstí u sebe navzdory mému cvičení i navzdory všemu, o co jsem se celou tu noc snažila.

Noc byla dusná, to, co jsem dělala, bylo pěkně namáhavé, takže kdybych nebyla vysušená jako treska, asi bych se potila jako zvíře. Možná právě tohle bylo důvodem, proč se na mne slétal a lezl po mně snad všechen hmyz z celého lesa. Už jsem ani nedokázala sledovat, kde všude po mně něco lezlo. Jak já bych potřebovala mít volné ruce! Ale i svázanýma rukama bych si uměla ochránit aspoň část zad, jen kdybych je neměla přivázané k rozkroku. Takto jsem si mohla chránit tak nanejvýš dlaně. Třeba už po ničím nechráněných předloktích se mi ty bestie mohly procházet docela bez obav. V zoufalství už jsem se pokoušela odhánět ty breberky nohama. Bohužel svázanýma nohama se dá tak nanejvýš hrabat po zemi. Vleže na boku jsem si dokázala chránit nohama snad jen břicho. Ostatní části mého těla mi zůstávaly nedosažitelné, zato mým trapičům byly dosažitelné až příliš snadno. Kdybych neměla ty nohy svázané, uměla bych si dát třeba i nohu za krk, klouby mám pěkně pružné, ale svázanýma nohama se nedá dělat nic.

To lehounké šimrání na nejrůznějších částech těla mne přivádělo k šílenství, nemluvě o napjatém očekávání, kdy ucítím první kousnutí. Nejvíc mi jich lezlo po obličeji, snad proto, že tam mi to vadilo nejvíc. Ovšemže jsem neměla ani tu nejmenší možnost je odehnat či jakkoliv jinak se jich zbavit. Určitě mi lezli i do otevřených úst, ale tam jsem to necítila, protože ústa a jazyk jsem měla důkladně opancéřované zaschlou krustou Zbyňkova a Lojzova spermatu. Uši jsem ovšem opancéřované neměla, a tak jsem s hrůzou očekávala, kdy mi některá z těch potvor vleze do ucha. Naštěstí se to nestalo, zato jsem najednou zřetelně ucítila, že mi něco šimravého leze do nosu. Přirozeně jsem se pokusila to vyfrknout - protože nic jiného mi nezbývalo. Moc mi to nešlo, protože s prázdnými plícemi, do nichž nelze nic pořádně nadechnout, se moc dobře nefrká. Ale aspoň se ten hmyzák polekal a pak už mi lezl po obličeji jinam.

Daleko nejhorší byly ale komáří štípance. Komáři sice už byli dávno přežraní a uletěli pryč, ale štípance po nich mi zůstaly a teď začaly pekelně svědit. To se nedá vydržet ani když se člověk může poškrábat, ale já měla ruce svázané! Jak já jsem se teď potřebovala podrbat! Svrbělo mne celé tělo, komáři při své hostině nevynechali skutečně ani jedinou jeho část. Rvala jsem ruce z pout ze všech sil, protože to svědění bylo skutečně nesnesitelné. Nejraději bych vyletěla z kůže a posadila se vedle, kdybych to uměla. Bylo to k nevydržení, a já nemohla dělat absolutně nic. Ruce mi stále za zády vězely v poutech. Nebyla jsem schopná udělat s nimi naprosto nic. A tělo mne svědilo a svrbělo čím dál víc. Bylo to k zešílení.

Jediné, co mne mohlo zachránit před naprostým zblázněním se, byla země, na níž jsem ležela. Poznala jsem, že chladná vlhká lesní hlína působí na moji rozbodanou kůži jako balzám. Jen jsem se musela pořád obracet jako na rožni, protože hlína pochopitelně působila jen na ty části těla, na nichž jsem ležela. Obracela jsem se tedy a převalovala na zemi tak rychle a nedočkavě jako dnes ještě nikdy. Nechtějte vědět, co na to říkal můj krk. Mně to ale bylo jedno. I to nejhorší škrcení bylo pořád lepší než to šílené svědění. Provaz na krku jsem měla skoro pořád utažený. V těch nejhorších okamžicích jsem si pomáhala napínáním krčních svalů a blahořečila osudu, že mám svaly po stranách hrdla tak výrazné a vystouplé. Jinak jsem spoléhala na své tělo, že to nějak zvládne. Je přece mladé a zdatné, tak musí něco vydržet. Kvůli tomu nekonečnému svrbění a převracení se jsem postupně ztratila přehled nejen o čase, ale i o tom, kolikrát už jsem se obracela a co všechno se se mnou dělo mezitím. Nebyla jsem prostě schopná myslet na nic jiného než na to šílené svrbění a na to, jak mu uniknout.

Vlastně ještě na něco jsem myslela. To neustálé přiškrcování a převracení, při němž jsem každou vteřinu a při každém pohybu pociťovala všechny provazy na těle a všechno to, co mi ty provazy způsobovaly a v čem mi bránily, a asi i to šílené svědění a šimrání všech hnusných hmyzáků z celého lesa, mne rajcovalo už skoro nepřetržitě. Moje tělo při chvatném převalování v poutech dostávalo zabrat nejvíc za celý dnešek a dožadovalo se proto svých práv na extázi. V těch krátkých přestávkách mezi převracením se jsem proto pracovala pánví jak jen to šlo. Provazem mezi nohama jsem si masírovala poštěváček při každé sebemenší příležitosti, která se mi naskytla. Utýrané a vyčerpané tělo mi poskytovalo ty krásné pocity tak snadno, že jsem se až divila. Ukázalo se, že jedině ty nádherné pocity, které se mi rozlévaly po těle z brány rozkoše mezi nohama, jsou silnější než to příšerné svědění. Jedině cesta do ráje mi dovolila zapomenout na to, co moje tělo prožívá v poutech tady dole na zemi. Nedokážu spočítat, kolikrát jsem se během té nekonečné noci pokusila o cestu do ráje, ani kolikrát se mi to podařilo. Nedělala jsem to už pro své potěšení. Dělala jsem to jako léčbu toho šíleného svrbění. Byl to jediný lék, který jsem byla schopná užívat, abych tu hrůzu v poutech vydržela.

Uslyšela jsem podivné šustění. Zpočátku jsem netušila, co to znamená, ve zvucích nočního lesa se moc nevyznám. Pak na mne padlo několik chladných kapek a bylo jasno. Prší. Musím se rychle schovat pod střechu! bylo to první, co mne napadlo. Dokonce jsem se snad v prvním momentě skutečně pokusila vstát. Provaz na krku, který se mi okamžitě zaryl do hrdla, mi jako první připomenul, v jaké situaci tady jsem. Musela jsem zůstat nehybně ležet na zemi a nechat na sebe pršet. Na jakýkoliv úkryt jsem musela zapomenout.

Byl to teplý letní déšť, mírný, ale dlouhý. Asi jsem opravdu byla přivázaná k nějakému stromu, protože zpočátku mne něco před deštěm chránilo. Slyšela jsem kolem sebe šustění, ale trvalo dost dlouho, než začalo naplno pršet i na mne.

Voda na těle mi znova připomněla tu strašlivou žízeň, kterou jsem trpěla vlastně už od včerejška. Napadlo mne, že tenhle déšť by pro mne mohl znamenat vysvobození, aspoň od té nepředstavitelné žízně, když už ne od pout na rukou. Co nejrychleji jsem se přetočila na záda, nic jsem nedbala na to, jak mi při tom provaz na krku cloumá hrdlem, a doufala jsem, že mi déšť aspoň trochu svlaží vyprahlá ústa.

S dokořán otevřenými ústy jsem netrpělivě čekala, kdy už konečně budu moci spolknout první doušek dešťové vody. Měla jsem totiž už i krk uvnitř tak dokonale vysušený, že jsem ani nemohla polykat. Bylo to, jako kdybych měla krk uvnitř vyložený smirkovým papírem. Navíc rozbolavělým smirkovým papírem. Každý pokus o polknutí mne nepříjemně zabolel. Už mi to začínalo vadit i při dýchání. Vždycky jsem si myslela, že průdušnice musí být uvnitř suchá. Dnes už vím, že to není tak docela pravda. Asi jsem měla i průdušnici vysušenou víc, než je zdrávo, protože mne tam uvnitř pořád něco škrábalo a nutilo ke kašli. K suchému kašli, při kterém jsem nikdy nic nevykašlala. Nevím, jestli to bylo proto, že jsem tam uvnitř skutečně nic neměla, anebo proto, že s prázdnými plícemi se nic pořádně vykašlat nedá. V každém případě jsem čekala, až mi déšť naplní ústa, jako na smilování.

Déšť mi padal na celé tělo, ale v ústech jsem neucítila ani kapičku. Nechápu, jak je to možné. Je sice pravda, že jsem měla ústa jako oplechovaná vyschlým spermatem, takže jsem v nich necítila vůbec nic, ale kdybych v nich měla nějakou vodu, určitě bych to poznala. Přinejmenším bych to ucítila při dýchání. Už delší dobu jsem totiž dýchala jen ústy. S dokořán otevřenými ústy je to tak jednodušší. Zpočátku jsem sice uměla docela dobře jazykem si uzavřít přístup z úst do svých dýchacích cest, i když mi to proti síle Zbyňkova vystříknutí nebylo moc platné. To jsem ovšem ještě nebyla tak vysušená jako teď, ale především jsem ještě neměla ústa zkamenělá vyschlým spermatem a kořen jazyka rozbolavělý suchem. Teď už jsem si nemohla vybírat, jestli chci dýchat nosem nebo ústy. Už jsem to nedokázala tam uvnitř hlavy přepínat. Už mi to tam nefungovalo. Přesto jsem věřila, že vodu v ústech nebo v krku bych ucítila a dokázala spolknout dřív, než by mi natekla do plic. Necítila jsem ale nic, ani v ústech, ani v průdušnici. To příšerné sucho přetrvávalo i navzdory dešti. Zvenku jsem měla tělo už nadobro mokré, jako kdyby mne právě vytáhli z rybníka, ale uvnitř toho těla jsem měla Saharu. I s těmi písečnými dunami v průdušnici, které jsem za nic na světě nemohla vykašlat.

Ilustrační obrázek

Musím ale uznat, že na ty komáří štípance byla dešťová sprcha požehnáním. Déšť mi rozbodanou kůži ochladil a svědění znatelně zesláblo. Aspoň v něčem mi ten déšť pomohl. Horší bylo, že v noci už nebývá takové vedro jako odpoledne, na které jsem byla oblečená. V nočním chladu a s mokrým a téměř nahým tělem mne roztřásla zima. V normální situaci by byla odpomoc jednoduchá: zahřát se rychlým pohybem. Se svázanýma rukama a nohama se ale člověk moc pohybovat nemůže, zvlášť, když je ještě navíc přivázaný ke stromu. Vlastně jediný pohyb, kterého jsem v poutech byla schopná, byl ten už známý sexuální pohyb pánví. Jenže právě tohohle pohybu jsem si tuto noc užila už natolik, že mne příslušné svaly pořádně bolely únavou. Vůbec už jsem na to neměla chuť, ale nějak zahřát jsem se musela. Znova jsem tedy přinutila vyčerpané a utýrané tělo, aby ze zase začalo rytmicky prohýbat v páteři a kmitat pánví. Mnohem raději bych sice dělala něco, čím bych se mohla zbavit toho nenáviděného provazu na zápěstích, ale neměla jsem na výběr. Musela jsem dělat to, co jsem mohla, i s vědomím, že mi to nijak nepomůže, že mi provaz na zápěstích zůstane uvázaný dál bez ohledu na veškerou námahu, kterou na to vynaložím.

Aspoň to ale byla krásně vynaložená námaha. Pořád ještě platilo, že čím zmučenější tělo mám, tím nádhernější pocity mi může poskytnout. Teď už bylo moje tělo opravdu důkladně zhuntované, vysušené, vyhladovělé, vyčerpané, rozbolavělé, ohlodané, unavené, prochladlé. Je to naprosto šílené, co všechno musí člověk snést a vydržet jen kvůli kusu provazu na zápěstích. Ovšem ta rozkoš, která se dá tímto způsobem vyvolat, se nedá ničím nahradit. Je to až neuvěřitelné, jak snadno a rychle pominou všechny hrůzy a nepříjemnosti a celé to zmučené tělo zaplaví nádherné blaho. Stačí chvíli si provazem mezi nohama honit poštěváček, správně si ten provaz zapažováním napnout a přitlačit, aby se mi tím optimálním způsobem zařízl do brány rozkoše a otevřel mi ji, a samozřejmě mít patřičně utažená pouta na zápěstích, abych dostatečně cítila jejich tlak a jejich nemilosrdné sevření, a celým tělem se mi po chvíli začne šířit tak fantastická rozkoš, jaká se žádným jiným způsobem vyvolat ani prožít nedá.

Proto ovšem nejsem schopná udělat si takovou krásu sama, uvědomila jsem si. Pokud nejsem svázaná, nejde to. O tom jsem se přesvědčila už mnohokrát. A sama se nedokážu svázat tak, abych byla tak naprosto bezmocná, jak je potřeba. To mám také vyzkoušené z příprav na své kouzelnické produkce. Jestliže vím, jak se z těch pout dostat, nerajcuje mne to. Nejsem tak strašně bezmocná. Jakmile mne ale sváže někdo jiný, jako třeba teď Zbyněk, pak ta rozkoš přichází skoro sama. Tím snadněji, čím déle mne nechají svázanou.

Jenže ráno mne Zbyněk přijde rozvázat. To bude konec rozkoše, to jsem už tušila. Tuhletu nádheru teď zažívám možná naposledy v životě, napadlo mne. Už nikdy mne nikdo takhle doopravdy nesváže. Už nikdy v životě se mi nepodaří udělat si takovéto blaho jako teď. Kouzelnické produkce jsou na houby. Při těch se nic tak úžasného zažít nedá. To bych musela vždycky zajít za Zbyňkem, aby mne zase svázal doopravdy a aby mne nechal tak - a aby mne přišel osvobodit až za hodně dlouhou dobu. Je to reálné? Mohla bych po něm něco takového chtít? Byl by ochoten mi něco takového udělat? A ne jednou, ale pravidelně každých pár dní! To není možné, říkala jsem si. Musím se smířit s tím, že tuhle extázi zažívám dnes naposledy, a musím si jí proto co nejvíc užít, dokud to jen jde!

Dělala jsem, co jsem mohla, všechno, nač moje utahané tělo ještě mělo sílu. Bylo to fantastické, jen kdybych do toho pohybování pánví a prohýbání páteře mohla použít zase nějaké jiné svaly než pořád jenom ty samé unavené a bolavé. I navzdory protestujícím svalům to pořád bylo takové blaho, že jsem vybičovávala ty vyčerpané svaly ke stále dalšímu a většímu výkonu a spoléhala se, že ony to nějak vydrží.

Jestliže se někdy mluví o žhavé vášni, tak teď už vím, že je to pravda. Extáze mne tak rozpálila, že už mi nebylo zima, i když jsem pořád byla celá mokrá od deště a noc byla stále chladnější.

Asi se už blížilo ráno. Rozezpívali se ptáci, a to bylo neklamné znamení. Spousta lidí si myslí, že ptáci zpívají jen zjara. Není to pravda. Ptáci zpívají i v létě, ale jen před rozedněním. Těšila jsem se na přicházející den, protože pro mne měl znamenat vysvobození, ale zároveň jsem se ho obávala, protože pro mne měl znamenat konec té nádhery. Litovala jsem každé chvíle, kdy jsem nemohla být v ráji.

Pak jsem si najednou uvědomila, že přes zavřená víčka mi proniká k očím nějaké světlo. Rozednívalo se. Ta nekonečná noc byla za mnou! Vydržela jsem to!

Ovšem na mé situaci se s příchodem nového dne nezměnilo nic. Ruce mi dál beznadějně vězely v poutech, provaz na krku mne dál škrtil, šílená žízeň nepolevovala. A nikdo nepřicházel. Kolem mne bylo stále ticho, nic se nedělo. Pilně jsem si procvičovala ruce, abych je měla připravené, až někdo přijde, abych ho mohla obsloužit. Převalovala jsem se na zemi jak jen mi to přivázaný krk dovoloval, protože od neustálého ležení už jsem měla tělo otlačené ze všech stran. Už jsem se nevyhýbala ani občasnému ležení na břiše. Moje prsa uvězněná v provazové podprsence a zdeformovaná podle Lojzova vkusu při tom sice dostávala pořádně na frak, ale už mi to bylo jedno. Úleva, kterou při tom pociťovaly moje svázané paže, byla nesrovnatelná.

Déšť pomalu ustával. Šumění ustalo. Ty kapky, které na mne stále padaly, už asi pocházely jen z toho stromu, k němuž jsem byla přivázaná. Cítila jsem, že moje tělo zvolna osychá. Ovšem pode mnou na zemi stále zůstávalo chladné mokro, a když jsem se převalovala do jiné polohy, cítila jsem, že mi chladivě ulpívá na těle. Sice jsem se nemohla podívat, co to je, ale tušila jsem to. Ležím v blátě, a jak se v něm převaluji z boku na bok a z břicha na záda a zase zpět, obaluji si tělo blátem ze všech stran. Jinam jsem si ovšem lehnout nemohla, to mi přivázaný krk nedovolil, a převalovat jsem se na zemi musela, protože ležet takovou dobu pořád v jedné poloze jsem prostě nevydržela. Nebylo vyhnutí. Jinak to nešlo. Jen jsem si raději ani nepředstavovala, jak asi vypadám. Pak mne ale až zamrazilo, když jsem si uvědomila, že to, co si nechci ani představit, uvidí na vlastní oči a ve skutečnosti každý, kdo sem za mnou přijde. Teď jsem najednou nevěděla, jestli si mám přát, aby už konečně někdo přišel mne vysvobodit, anebo aby raději nepřišel nikdo, aby mne tady neuviděl v tomhle stavu.

Cítila jsem, že se otepluje. Asi už vyšlo slunce. Asi bude zase krásný den, ale pro mne tedy ne. Bylo mi jako druhý den po divokém flámu. Připadala jsem si jako rozlámaná. Příšerná únava mi tížila celé tělo při každém sebemenším pohybu. Ze všeho nejraději bych se teď stulila do klubíčka, báječně se uvolnila a spala a spala a spala. Jenže to bych nesměla být svázaná. K usnutí si musím dát jednu ruku pod hlavu. Usnout s rukama uvězněnýma za zády neumím. Dokud mi někdo ty ruce nerozváže, odpočinku a úlevy se nedočkám, to mi bylo naprosto jasné. A aby mi ty ruce někdo rozvázal, budu ho muset napřed uspokojit, to mi bylo jasné taky. Přitom ruce mi v poutech nepříjemně dřevěněly, mnohem víc a mnohem rychleji než dřív. Místo odpočinku jsem si je musela neustále rozcvičovat, aby se mi v nich neztrácel cit a ohebnost prstů. Měla jsem dojem, že mi po té noci pouta svírají zápěstí a omezují krevní oběh do rukou víc než dřív. Vím ovšem, jak si v takovém případě pomoci: Je potřeba napnout paže v loktech, aby se zápěstí křížila pod menším úhlem. Tím se pouta na zápěstích většinou uvolní aspoň natolik, aby žíly pod nimi měly více místa a mohly zase normálně fungovat. To jsem musela čas od času udělat po celou tu dobu, co jsem tam ležela. Teď zrána to ale najednou začalo být horší. Musela jsem napínat paže v poutech skoro nepřetržitě.

Také s provazem na krku to bylo od rána horší. Buď se mi po tom nočním dešti srazil, anebo mi krk nějak nabobtnal, ale provaz mne teď přiškrcoval podstatně víc než předtím v noci. Zpočátku jsem si myslela, že třeba ležím nějak blbě, takže si ho sama utahuji. Zkoušela jsem se na zemi všelijak posunovat, abych si ho uvolnila, ale nebylo to nic platné. Pak jsem toho nechala, když jsem pochopila, že žádné správné místo na zemi, na kterém by mne provaz neškrtil, už nenajdu. Sice jsem se mu pořád mohla bránit napínáním krku, ale žádný člověk nevydrží napínat krční svaly nepřetržitě donekonečna bez jediné přestávky. Po nějaké době jsem musela povolit, a pak mi neunavitelný provaz zase znova nepříjemně přiskřípnul krční žíly. Sice to nebylo nic tak strašného, aby se to nedalo vydržet, ale působilo mi to nepříjemný tlak v hlavě, a hlavně obavy, co bude dál. Co když se mi ten provaz srazí ještě víc a přiškrtí mne tak, že už to nepůjde vydržet?! Co budu dělat pak?! Vždyť nic dělat nemohu! Jedinou mojí nadějí, která mne mohla aspoň trochu chránit, byly moje krční svaly. Sice už také unavené, ale to teď nemohlo hrát roli. Musím si je šetřit na horší časy, to mi bylo jasné. S těžkým srdcem jsem je tedy uvolnila, nechala je odpočívat a raději se škrtila, dokud to ještě bylo snesitelné. Jen občas jsem svaly napjala, aby se mi v hlavě trochu ulevilo, a hned zase jsem je uvolnila, aby mi vydržely co nejdéle. Žádné jiné už mít nebudu, připomínala jsem si pokaždé, když se mi po takovém uvolnění začala znova valit krev do hlavy. Kdoví, jak dlouho tady ještě budu muset zůstat!

Ruce jsem měla už plně připravené, rozcvičené, pohyblivé tak, jak jen to v poutech bylo možné, paže napjaté, a nikdo nepřicházel.

Přetlak v hlavě, kterému jsem se nepokoušela bránit, mne přiváděl na jiné myšlenky. Proč tady tohle všechno musím snášet? Proč jsem si to všechno nechala udělat? Přece abych si něco užila! Tak proč si to neužívám? Vždyť je to už nejmíň půl hodiny, co jsem nebyla v ráji! Tak proč se o to nesnažím znova?! Kdoví, kdy se tam zase znova dostanu, a kdoví, jestli vůbec ještě někdy! Když už tady musím všechny ty hrůzy snášet, tak ať z toho aspoň taky něco mám!

S veškerou vervou jsem znova začala provozovat ty blahodárné sexuální pohyby. Jen jsem se přitom trochu víc kroutila a snažila se zapojovat do práce i jiné svaly než jen pořád ty samé jako dřív, které už toho měly dost. Také bránu rozkoše jsem měla neskutečně rozcitlivělou, možná už odřenou od provazu, ale spíš opotřebovanou celonočním téměř nepřetržitým provozem. Zatím mi ale pořád ještě fungovala a brzy se mi z ní začaly vylévat do těla další záplavy krásy. Pak už to bylo dobré, ta rozkoš přebila všechny nepříjemnosti a o to byla silnější. To už jsem znala: čím horší věci zažiji a vydržím předtím, tím úžasnější extázi si potom užívám. Rozhodně to stojí za to pořádně si předtím v poutech potrápit tělo. Ta odměna potom se vždycky vyplatí.

Zaslechla jsem v dáli zvuky nějakého auta. V jiné situaci bych se asi zaradovala, že mé trápení už brzy skončí. Teď jsem se ale blížila k branám ráje a představa brzkého konce mne spíš děsila. Zrychlila jsem své úsilí, pokud jen k tomu mé vyčerpané tělo ještě mělo síly, abych to stihla dřív, než sem někdo přijde. S obavami jsem přitom sledovala zvuky blížícího se auta, pak ztichnutí motoru a prásknutí dveří. Bylo to jasné. K chatě někdo přijel.

"Kátkóóó!" zaslechla jsem zvolání. Poznala jsem Zbyňkův hlas.

Asi bych se mu měla ozvat, pomyslela jsem si. I těmi spoutanými plícemi bych snad dokázala vydat dost silný zvuk, aby ho Zbyněk u chaty uslyšel. Já ale cítila, že se už-už udělám a to bylo pro mne důležitější. Zůstala jsem proto zticha jako pěna a jen dál ještě horlivěji pracovala na svém blahu.

Přišlo to jako blesk. To bylo silnější než já. Napjalo mi to celé tělo a zalomcovalo mi jím, jakoby to tělo ani nebylo mé, ale patřilo někomu docela jinému. Do mozku se mi zaryl takový příval rozkoše, jaký jsem ani nečekala. Asi jsem ječela blahem, ale vůbec si to neuvědomuji.

"Á - tady jsi!" zaslechla jsem radostný Zbyňkův hlas.

Zmítala jsem se v poutech jako divá. Tedy - alespoň to usuzuji podle toho, jak strašně se mi provazy na zápěstích a na kotnících zadíraly do kůže. Jinak skutečně nevím, co jsem v té extázi dělala a co Zbyněk uviděl, když mne tam našel. Byla jsem v ráji a nic jiného mne nezajímalo, a už vůbec ne nějaká rozbolavělá zápěstí. Bojovala jsem celým tělem jako lvice o každou chvilku navíc, o kterou jsem tam mohla zůstat déle. Bylo mi úplně jedno, že nade mnou stojí Zbyněk a s úžasem pozoruje mé řádění. Ani nevím, jak moc mne škrtil provaz na hrdle a co všechno mi to působilo v hlavě, vím jen, že to bylo to nejkrásnější, co jsem kdy v životě zažila.

A pak to najednou začalo slábnout - a byl konec. Byla jsem z ráje venku a ležela jsem svázaná na zemi u Zbyňkových nohou. Tedy - to jsem zavázanýma očima neviděla, ale tušila jsem, že to tak je.

"Teda - to bylo něco! To se hned tak na světě nevidí!" uslyšela jsem uznalý Zbyňkův hlas. "Tak tohleto bych do tebe, Katko, nikdy neřekl!" dodal Zbyněk obdivně. "Jak ty si to umíš užívat!"

Pak jsem ucítila, že mne vzal za předloktí a zvedl mi je se země vzhůru. Tak, už je to tady, pomyslela jsem si. Teď mi jde o všechno!

Rychle jsem se převalila na zemi na břicho, aby mi mohl pohodlně zvednout svázané paže tak vysoko, jak bude potřebovat. Provaz na krku mi sice při tom hrdlo postrčil v krku snad až někam za ucho a tak příšerně mi přiškrtil žíly kolem něj, až mi z toho před očima naskákala barevná kola, ale to musím tu chvíli vydržet, říkala jsem si. Teď musím dělat důležitější věci než se starat o své hrdlo. Rychle jsem si ještě naposledy rozcvičila ruce, několikrát jsem je obě střídavě zaťala v pěst a zase roztáhla prsty, pak jsem ještě napjala paže, aby se mi pouta na zápěstích tak moc nestahovala a mačkala mi žíly a šlachy trochu méně, a byla jsem připravená. Čekala jsem, co a jak mi Zbyněk do těch svázaných rukou strčí, co ucítím v dlaních.

Místo toho znenadání tlak provazů do zápěstí povolil a já měla najednou ruce volné! Ani uvěřit jsem tomu v první chvíli nemohla! Za tu dobu od včerejška jsem už nadobro odvykla tomu, že mohu pohybovat rukama, že si jimi mohu sáhnout na tělo, že je mohu mít i jinde než jen stále na zádech, že jimi mohu dělat všechno možné, co mne jen napadne.

Ze všeho nejdřív jsem se chytila rukama za prsa. Ještě poslepu, ještě se zavázanýma očima, ale moje prsa nemohly počkat už ani vteřinu navíc. Uvězněny v Lojzově provazové podprsence dostaly příšerně "do těla" při mém převracení se na zemi, když jsem nepočítaněkrát musela ležet na břiše. Ono se to pěkně řekne "ležet na břiše", a když se člověk může opřít lokty o zem a když má prsa volná, tak skutečně o nic nejde. Jenže já měla celou tu dobu ruce svázané na zádech, takže já jsem ve skutečnosti musela ležet především na svých prsou. Navíc na prsou podvázaných a zdeformovaných tou provazovou podprsenkou. Co nejdříve jsem teď proto musela zjistit, třeba jen pohmatu rukama, co s těmi prsy mám, co mi z nich zbylo, a něco si s nimi udělat. A samozřejmě především se zbavit té provazové podprsenky, abych si prsa uvolnila a také ovšem abych mohla zase normálně dýchat. Vlastně mi ta podprsenka svazovala plíce celou tu dobu úplně zbytečně. Lojza mi ji přece uvázal jen proto, aby moje prsa vypadaly estetičtěji. Ovšem já tomu jeho pojetí estetiky pořád nějak neumím přijít na chuť, zvlášť, když jde o moje prsa. Ovšem byla jsem to já, kdo musel mít celou tu nekonečně dlouhou dobu svázaná prsa a spolu s nimi i celý hrudník, takže jsem nemohla pořádně dýchat. Zato Lojza byl už dávno kdovíkde a na moje prsa a na to, co mi s nimi udělal, si určitě už ani nevzpomněl.

Ukázalo se ale, že ruce nemám zatím ještě ani zdaleka tak šikovné a obratné, jak jsem si myslela. Moje rozcvičování v poutech jim tedy moc nepomohlo. Výsledek rozhodně neodpovídal úsilí, které jsem tomu rozcvičování celou noc věnovala. Ruce se mi chvěly únavou a vyčerpáním, a možná také vzrušením. Měla jsem ruce sice už volné, ale i nadále naprosto nepoužitelné. Nebyla jsem schopná rozvázat ani jediný uzel. Musel mne kompletně celou rozvázat Zbyněk.

"Víš, Lojza se večer dozvěděl, že vyhrál nějakou sázku." vysvětloval mi při rozvazování. "Nějaké tisíce korun, snad možná desetitisíce. Tak jsme to jeli oslavovat, a tebe jsme tam na tom místě už nenašli. Tak jsme to jeli oslavovat sami."

A na mne jste se vybodli! pomyslela jsem si, ale říct to nehlas jsem ještě nemohla. Ještě pořád jsem měla ústa zablokovaná kroužkem od klíčů.

"To víš, sejde s očí sejde s mysli, jak se říká! Když jsi už nebyla na tom místě, kde jsme tě nechali, tak jsme si mysleli, že jsi se nějak z těch pout dostala sama a že už nás nepotřebuješ!" vysvětloval Zbyněk provinilým hlasem jakoby slyšel moje myšlenky. "Až teprve k ránu z Ivanky vylezlo, že jsi jí tam nějak vadila, takže tě odlifrovala někam stranou, aby se na tebe nemusela pořád koukat! Takže - až teprve potom mne napadlo, že tady možná ještě pořád někde jsi! - A možná v ještě daleko horším stavu, než v jakém jsme tě tady nechali my!"

Tak to je od tebe jasnozřivost přímo zázračná! pomyslela jsem si. Kroužek z úst mi Zbyněk sice už mezitím vyndal, takže jsem si myslela, že to dokážu říci i nahlas, ale nešlo to. Měla jsem ústa tak vyschlá a ztuhlá vrstvou sušeného spermatu, že jsem sice byla schopná vydávat nějaké zvuky, ale lidského na nich nebylo nic, a o nějaké srozumitelnosti nemohlo být ani řeči. Po prvním zachrčení a zavřeštění už jsem se o žádná další slova raději ani nepokoušela.

"Víš, ona Ivanka je taková - no prostě..." pokoušel se Zbyněk kajícně zahladit to, co se stalo. "To víš, ona prostě nesnáší, když je středem pozornosti někdo jiný než ona!"

Prostě je normální! pomyslela jsem si. Neznám žádnou ženskou, o které by se nedalo říci totéž.

Zbyněk mi musel donést láhev vody, abych si mohla propláchnout a vyčistit ústa od toho jeho životodárného produktu, a hlavně abych konečně zahnala tu šílenou žízeň. Ta žízeň byla tak příšerná, že jsem pak vypila Zbyňkovi úplně všechno, co v chatě měl. Pak teprve jsem mohla zase začít mluvit aspoň trochu srozumitelně.

"Nekoukej se na mne pořád tak vykuleně! Já vím, že vypadám děsně!" byla první slova, která jsem ze sebe vypravila.

Když jsem se na sebe podívala, vypadala jsem ještě hůř, než jsem si v noci představovala. Celá obalená blátem, na němž světle svítily pouze stopy pout. Jen tam, kde jsem měla na zápěstích či jinde na těle provazy, mi teď zůstávaly na kůži čisté pruhy. Všude jinde po celém těle jsem měla souvislou vrstvu bláta, které zvolna zasychalo. Na něco tak obludného neměl Zbyněk chajdu zařízenou. Musela jsem se naložit do potoka a čekat, až všechnu tu hrůzu ze mne voda odplaví.

Ráchala jsem se v potoce, Zbyněk mi nosil jídlo a všechno, oč jsem si řekla, a obskakoval mne a obsluhoval, jak nejlépe uměl. Svět byl najednou zase nádherný.

"A víš, že to bylo nakonec docela fajn?" libovala jsem si. Hrůzy noci už byly zapomenuty, ve vzpomínkách jsem si vybavovala především ty nepopsatelné pobyty v ráji, které už asi nikdy znova nezažiji.

"Věřím! Viděl jsem to!" přikyvoval Zbyněk chápavě. "Ale to já asi nedovedu správně posoudit. To by pro mne nebylo. Víš -" zarazil se na chvilku. "- pro mne bylo fajn, -" pokračoval váhavě, "- když jsem ti svazoval ruce. Víš, to se mi moc líbilo, - ty tvoje ruce. Víš, ty máš takové moc pěkné ruce, takové šikovné, které se moc dobře svazují!" spustil najednou jako o překot, jako kdyby se naráz k něčemu rozhodl. "Víš, to bylo moc fajn, svazovat dohromady takové parádní ruce, které jsou pro to jako stvořené! To se moc dobře dělalo!"

Tak moje ruce jsou stvořené pro svazování! pomyslela jsem si. Tak to teda za takové ruce Matce Přírodě pěkně děkuji! - Ale vlastně, proč ne? opravila jsem se pak. Vždyť to přece nebylo tak strašné! Dalo se to vydržet! A do ráje bych se jinak nedostala, kdybych neměla pořádně svázané ruce! Naopak! To, co teď tady ze Zbyňka vylezlo, zní docela nadějně! Že by Zbyněk byl tím pravým mužem pro mne? Pečovat o mne umí pěkně, to jsem musela tam v tom potoce uznat. A jestli mu působí potěšení mne svazovat... To bych se ho pak ani nemusela o to doprošovat! Nakonec, celá tahle věc přece původně byla jeho nápad! Že by opravdu...?

"Však jsi mi je taky svázal dobře!" usmála jsem se na něj. "Netlačilo to, netísnilo," zalhala jsem, "a přitom to drželo jako helvetská víra! Nedostala bych z toho ruce ven ani za sto let! - Víš, jak to bylo fajn, mít ruce svázané takovým dokonalým způsobem?" usmála jsem se na něj jakoby zasněně.

"To nic nebylo!" mávl rukou Zbyněk. "To ty máš dokonalé ruce, a dokonalá zápěstí! Ty se svazují samy! Žádná jiná holka tak dokonale svazovací ruce nemá! - Víš, jak to bylo fajn si tak pohrávat s takovýma perfektníma rukama, které se dají tak snadno a lehce svázat?"

"A víš, jak to bylo fajn cítit na zápěstích takové mistrovské svazování?" snažila jsem se mu lichotit. "Nechat si pouta uvázat tak jemně, že jsem je skoro ani necítila? - Teda pokud jsem je nechtěla cítit!" dodala jsem rychle, aby nedošlo k nějakému omylu.

"Víš, jak to bylo fajn, mít v rukou tak perfektní ženskou, jako jsi ty, naprosto bezmocnou a neschopnou zabránit mi v čemkoliv, co uznám za vhodné jí udělat?" přiznal Zbyněk.

"Víš, jak je to fajn, když o všem, co se má se mnou stát, rozhoduje někdo, kdo to umí tak dobře jako ty?" odpověděla jsem já.

"Víš, jak je to fajn, když taková úspěšná a obdivovaná ženská jako ty se mi musí poddat a je naprosto odkázaná jen na mne a na to, co se mi právě zachce s ní podniknout?" lichotil mi Zbyněk.

"Víš, jak je to fajn být podřízená takovému dobrému vládci a pánu, který všechno ví a umí se mnou tak suverénně zacházet?" oplatila jsem mu já.

"Víš, jak je to fajn pohrávat si s takovým zdatným a odolným ženským tělem, které vydrží všechno, co s ním udělám, a ještě se to té ženské líbí?"

"Víš, jak je to fajn být v rukou takového perfektního chlapa, o kterém jsem si jistá, že se mi při těch jeho hrátkách nic špatného nestane, ať už mi bude dělat cokoliv?"

"Víš, jak je to fajn svazovat ruce tak šikovné ženské, o které vím, co všechno umí těma rukama dělat, a teď bude naprosto v mé moci a bude dělat jen to, co jí poručím já a co jí dovolím já?"

"Víš, jak to bylo fajn nechat se od tebe svázat, když jsem věděla, jak nádherný zážitek mne čeká a že jedině ty víš, jak mi ho udělat?"

"Víš, jak to bylo fajn dělat někomu takové věci, jaké by žádná jiná ženská nevydržela?"

"Víš, jak to bylo fajn pokaždé potom, když jsem vydržela něco, co jsi mi udělal a co bylo na samé hranici všeho, co se vůbec dá vydržet?"

Co bylo dál?

To už nemusíte vědět! To je vojenské tajemství.

Ale příští týden je další mejdan na Zbynďově chajdě. Asi tam budu zase svázaná. Přece když jsou moje ruce tak ideální na svazování, tak se na to také musejí používat, ne?

Už se na to těším.

K o n e c