P o u t a


Byl to docela obyčejný prodloužený mejdan, naplánovaný na dva dny, aby nikdo neměl problém co s načatým víkendem. Všechno bylo jako obvykle. Jedlo se, pilo se, tančilo se, bavili jsme se. Kecalo se. O všem možném, to znamená především o televizních seriálech. Všem byly pro smích, všichni jimi pohrdali a všichni na ně koukali, soudě podle toho, jak je všichni znali do všech podrobností. Chechtali jsme se, jak tam všichni střílí o sto šest a nikdo se nezdržuje nabíjením, jak hlavní hrdinka spadne do vody a vyleze z ní s neporušeným účesem a mejkapem, jak se každý polapený zajatec snadno vyvleče z pout a uprchne.

Tady jsem trošku nesouhlasila. Tohle mi tak nesmyslné nepřipadalo. Když to člověk umí, tak se z pout může dostat. Ovšemže mi nevěřili. Vysmáli se mi a chtěli, abych jim to předvedla. Klidně, neměla jsem námitky. Pár fint znám, s čímž jsem se ovšem nechlubila. A tak Franta sehnal někde kus provazu a ostatní se těšili na novou zábavu.

Nastavila jsem ruce ke spoutání zápěstími naštorc a Franta mi tu fintu sežral i s navijákem. Omotal mi zápěstí provazem, utáhl na uzel a myslel si, že se z toho nikdy nemůžu dostat. Strčila jsem ruce pod stůl, protože jsem nechtěla, aby někdo viděl, jak to dělám, a žádného pomocníka, který by mi ruce zakryl kouzelným šátkem, jsem tam neměla. Pod stolem jsem zápěstí v poutech přetočila na placato a tím se mi pouta uvolnila. Pomalu jsem z nich vytáhla jednu ruku, pak mnohem snadněji i druhou - a pak jsem už jen ukázala volné ruce a na stůl položila neporušená pouta i s originálním uzlem. Dalo by se asi napočítat do hodně vysokého čísla, než se Franta zase pohnul a něco promluvil.

Hned se přihrnul Honza, že teď to zkusí on. Na něj jsem použila zas něco jiného. Kouzelníci neradi opakují stejné triky, protože někdo z diváků se mohl zorientovat, při opakování už by věděl, na co si dávat pozor, a mohl by na to přijít. Takže jsem předložila ruce sice zkřížené, ale opřené pěstmi o sebe. Když mi začal omotávat zápěstí, vzepřela jsem se pěstmi proti sobě a o kousek oddálila zápěstí od sebe. Nevšiml si ničeho, takže historie se opakovala i s těma vykulenýma očima na závěr.

"To jsou jen takové kouzelnické triky." řekl pohrdavě Karel. "Kdybys byla svázaná doopravdy, tak si ani neškrtneš!"

"Myslíš, že to nebylo doopravdy?" zeptala jsem se ironicky. "Myslíš, že mne šetřili?"

"To nevím. To se musíš zeptat jich!"

"Já jsem ji svázal, jak nejlíp jsem uměl!" přihlásil se Honza.

"Tak to toho moc neumíš." zhodnotil ho Karel.

"Tak to zkus líp! Uvidíme."

"Klidně." pokrčil rameny Karel.

"Klidně. Dostanu se ze všeho." přikývla jsem také. "Možná ne tak rychle," dodala jsem pro jistotu, "možná ne na počkání, ale po nějaké době se vyvléknu z čehokoliv."

"A i kdyby ne, tak to zase nic neznamená." trošku ucouvl Franta. "Tady přece o nic nejde, ale kdyby šlo člověku o život, tak dokáže tak neuvěřitelné věci, o jakých by se mu jindy ani nesnilo."

"To ani nemusí jít o život." usmála jsem se.

"Jistě, ony stačí i ty nepříjemnosti, které jsou s tím spojené." přikývl Franta. "Když má člověk nějaké potíže a nemůže se jich zbavit, protože je svázaný, tak to se potom hodně snaží se z těch pout dostat!"

"To taky." přikývla jsem. "Určité potíže asi hodně povzbuzují. Ale především musí člověk něco umět."

"Jo, to jsem si všiml." souhlasil Franta. "Myslím, že tuším, jakou boudu jsi na mne ušila. Myslím, že podruhé už bych nenaletěl."

Ano, to jsem tušila. Ta první finta bylo opravdu hodně primitivní. Ta se dá použít jen na toho, kdo si nedává pozor. Na Karla už budu muset nalíčit to nejlepší, co umím. Karel už ví, že to na něj bude nějaká chatrč, a bude ostražitý jako ostříž.

"Moc si nefandi!" odbyl Karel Frantu. "Ty naletíš na všechno. Ale na mně si Katka nepřijde!"

"Tak ukaž, co umíš!" ozval se Honza. "Zatím jenom kecáš, ale nepředvedls nic! To se to kritizuje, když nehneš ani prstem! Uvidíme, jakto budeš okecávat, až ti Katka vrátí neporušená pouta!"

"To bys rád, co? Ale nedočkáš se! Vsaď se!"

"Vsaď se! Když ne hned, tak do večera ti Katka přinese neporušená pouta na stříbrném podnose!"

"Ani do zítřka! Ty sám ji zítra budeš muset osvobodit, a i tobě to dá zabrat!"

"No no!" ozvala se Renáta. "Vy se tady sázíte jako o nějakou věc, a přitom jde o Katku! To byste ji vážně chtěli nechat svázanou přes celou noc až do zítřka? A ani se jí nezeptáte, co ona na to?"

"To nebude až do zítřka." usmála jsem se na ni. Sice jsem si už nebyla tak docela jistá, jenže teď už jsem nemohla couvnout. "Neboj! Umím i složitější věci, než cos viděla!"

"Tak vidíš, Katka souhlasí!" odbyl Renátu Karel. "Nebraň jí předvést svoje umění!"

Nebylo vyhnutí. Už to došlo příliš daleko. Nastavila jsem ruce.

"Takhle ne!" poručil si Karel. "Otoč se a dej ruce za záda!"

"Proč?" podivil se Honza.

"Protože kdyby měla ruce vpředu, tak by to mohla rozvázat pomocí zubů. To by nebylo žádné umění, kdyby si ten provaz přehryzala. Když něco dělám, tak to dělám pořádně, a řádně svázané ruce jsou jedině ruce svázané za zády."

"Zvládneš to i za zády?" zeptala se mne Renáta.

"Jistě." pokrčila jsem rameny. Začínala jsem ale mít obavy. Karel měl pravdu. Co když o tom také něco ví? Co když mi prokoukne tu fintu, kterou na něj chystám?

Zkřížila jsem ruce za zády tak, aby se mi provaz nemohl ukládat na zápěstí tou nejkratší cestou, až mi ho bude Karel omotávat kolem paží. Když potom srovnám zápěstí do zákrytu, pouta se narovnají a uvolní se. Nemohla jsem vidět, co mi Karel s rukama dělá, jen jsem cítila, jak se mi provaz utahuje kolem zápěstí. Trvalo to dost dlouho, Karel nijak nespěchal. Asi si dával záležet.

"Tak, a teď předveď, co umíš!" řekl Karel, když byl hotov a pustil mi ruce. Zkusila jsem pohnout pažemi, a moje nejčernější obavy se začaly naplňovat. Srovnat zápěstí do zákrytu nebylo možné. Pouta mi v tom bránila. Pokusila jsem se podívat se, co mi Karel s těma rukama udělal. Musela jsem se hodně zkroutit a zprohýbat, abych své ruce zahlédla u boku. Bylo to zlé. Karel mi svázal zápěstí křížem. Na to žádnou rychlou fintu neznám. To bude trvat hodně dlouho. Začala jsem si ohmatávat pouta v těch místech, na které jsem si neviděla.

Ostatní přihlíželi, co dělám, a když se dlouho nedělo nic dramatického, rychle ztráceli zájem.

"Moc jí to nejde." konstatovala Renáta.

"Jen klid, do zítřka je času dost!" odpověděl Karel.

"Snad bysme ji mohli trochu povzbudit, aby jí to šlo lépe." navrhla potměšile Vladěna.

"Jak?"

"No - kdybysme jí zařídili nějaké potíže, jak říkal Franta, tak by se třeba víc snažila a třeba by se z toho dostala rychleji!"

"Co máš na mysli?"

"No - třeba roubík. Kdyby musela přežvykovat něco nestravitelného, třeba by se pak snažila víc. Roubík přece k poutům patří, ne? Když je někdo svázaný, tak má obvykle také zacpaná ústa, nevšimli jste si?"

"To je pravda." uznal Franta. "Tak něco přines!"

Vladěna ochotně odběhla. To snad ne! pomyslela jsem si. Tohleto má být kamarádka? I všichni ostatní vypadali, že se těší na nový zážitek. Pro mne to asi moc příjemný zážitek nebude. Jenže to tak bývá vždycky. Nejlepší zábava je vždycky ta, která se stane někomu jinému. Nevěděla jsem, co mám dělat. Mám protestovat a kazit ostatním zábavu, nebo to mám strpět? Co si o mně pomyslí, když to odmítnu? A co si na mne vymyslí dalšího, když to neodmítnu?

Moc času na rozmyšlenou jsem neměla. Vladěna už byla zpátky a všichni jí velice fandili. V ruce cosi nesla. Nepoznala jsem, co to je, ale hned jsem věděla, že to za chvilku budu mít v ústech. A také ano. Nacpala to do mne jako šišku do husy. Visely z toho nějaké dva provázky. Ty mi dala kolem hlavy a v týle mi je zavázala. Vzalo mi to dech. Doslova. Nevím proč, ale najednou jsem nemohla dýchat ani ústy ani nosem. Otevírala jsem ústa jak nejvíc to šlo, a přesto to nebylo nic platné. Naštěstí se mi brzy podařilo zpracovat si tu věc v ústech jazykem do snesitelnější polohy dřív, než mi došel vzduch v plicích. Ovšem vystrkat to z úst ven nešlo. To asi Vladěnu napadlo, proto mi to k hlavě přivázala. Budu se prostě muset smířit s tím, že to budu mít v ústech asi po celou dobu, dokud budu mít svázané ruce. Nikdo nevypadal na to, že by mi chtěl ten roubík zase vyndat, ani Renáta už nic nenamítala. Taky kamarádka. Všichni se velice dobře bavili, jak lapám po vzduchu. Pěkně děkuju za takové kamarády. Naštěstí se ta hrůza v ústech dala zvládnout. Dýchat se přes to nakonec dalo, a to bylo nejdůležitější. Nepříjemné to bylo dál, a děsně, ovšem proto mi to Vladěna do úst nainstalovala. S tím už nenadělám nic.

"Nějak ji to moc nepovzbudilo!" konstatovala Zuzka.

Měla pravdu. Všechnu svou pozornost jsem musela věnovat roubíku a svému jazyku a svému dechu. Na spoutané ruce jsem si ani nevzpomněla.

"Neměli bysme jí udělat ještě něco dalšího?" uvažovala Vladěna.

"Co takhle zavázat oči?" navrhovala Zuzka. "Aby se nerozptylovala ničím, co kde lítá, a mohla se plně soustředit jenom na ty ruce?"

Nečekala, co na to kdo řekne a už nesla ručník. Ani jsem se nenadála a už jsem byla slepá. Ale to už byl detail. Stejně jsem moc nevnímala, co se kolem mne děje. Stála jsem nehybně na místě a pomalu jsem se sžívala s roubíkem v ústech. Nic jiného mne v té chvíli nezajímalo. Rychle jsem zjistila, že musím mít hlavu skloněnou dolů. Pokud jsem ji zvedla, roubík mi zajel hlouběji do krku a zase mi vzal dech. Musela jsem si celé to namáhavé opracovávání roubíku jazykem zopakovat. Ohledávala jsem ho jazykem a zkoumala, co mi dovolí. Štiplavá chuť na jazyku mi rychle prozradila, čím mne to Vladěna nakrmila. Mýdlem! Přímo jsem se otřásla hnusem. To snad není pravda! To tady mám pro její zábavu přežvykovat mýdlo?! Se svázanýma rukama?! To přece není možné! To se Vladěna musela splést! Musím ji rychle upozornit, co udělala, dřív, než se mi to mýdlo začne v ústech rozpouštět!

Jenže jak ji mám upozornit? Říct nedokážu nic, natožpak vykřiknout. Jen slabé neartikulované zakňučení se mi podařilo vydat, tak tiché, že he v té rušné zábavě nikdo neuslyšel. A že by z něj někdo poznal, co jsem jím chtěla vyjádřit, to už bylo nadobro vyloučené.

"Třeba nechce, abysme viděli, jakým způsobem si ty ruce osvobodí." uslyšela jsem Karla. Znělo to dost ironicky. "Co kdybysme ji nechali být v klidu a bavili se dál sami? Však ona se pochlubí, až bude hotová!"

"Může jít do svého pokoje." navrhla Vladěna. "Tam bude mít klidu dosyta. Tam bude sama, nikdo nic neuvidí."

"Tam přece nedojde, když má zavázané oči!" namítla Renáta.

"Snad nechceš, abych jí to zase sundávala?" vyjela na ni Zuzka.

"To nebude nutné." zaslechla jsem Frantu. "Když ji povedeme, tak tam dojde i poslepu. Nohy svázané nemá, takže chodit může."

Ilustrační obrázek

Najednou jsem ucítila, že mne něčí ruce pevně chytily za ňadra a tlačily mne jako buldozer dozadu do neznáma. Tak teď už bych určitě protestovala - kdybych mohla mluvit. Určitě bych se bránila - kdybych měla volné ruce. Mohla bych také aspoň kopnout toho, kdo mi to udělal - kdybych viděla, kde je. Ale ne, nemohla bych, neměla bych na to čas; tlak těch rukou do prsou byl neúprosný, musela jsem jít, abych neupadla. A nikomu jinému to nevadilo. Ani Renáta už mne nebránila. Naopak, slyšela jsem, že všem to připadalo náramně zábavné. Hlavně chlapům, ti se chechtali nejvíc. Zaslechla jsem něco o tom, že takhle, za prsa, se ženská ovládá nejsnadněji.

Dělala jsem kroky pozpátku a poslepu, ovládána za ňadra těma neznámýma rukama jako nějaká věc. Ty ruce mnou otáčely a směrovaly mne, kam mám jít. Občas mi zatáhly za prsa, abych se zastavila, pak mi odtáhly prsy stranou, abych udělala pár kroků bokem, pak mne jedna ruka pustila, cvakly dveře, pak se druhá ruka zase objevila na mém volném prsu a znova mi do něj pevně a bolestivě zaryla prsty, znovu jsem byla za ňadra odtažena pár kroků bokem do otevřených dveří a zatlačením do prsou pobídnuta, abych do nich pozpátku zacouvala.

Zakopla jsem patou o schod, z čehož jsem pochopila, že už jsem u schodiště k ložnicím v horním patře. Začala jsem naslepo zvedat nohy a stoupala jsem pozpátku po schodech nahoru, kam mne vedly ty ruce za prsa. Po několika schodech mne ty ruce opět za prsy otočily stranou, takže zbytek schodiště jsem musela absolvovat bokem jako krab, pravou nohou napřed. Pro toho, komu ty ruce patřily, to asi bylo pohodlnější. Jestli i pro mne, to ho nezajímalo. Pak cvakly dveře a po několika krocích najednou obě ruce zmizely. Zase jsem měla prsa volná. Asi jsem byla na místě.

"Ještě bysme jí mohli svázat nohy." zaslechla jsem Zuzku. "Ať je kompletní."

"Myslíš?" zapochyboval Honza.

"A proč ne? Při vyvlékání rukou z pout jí přece svázané nohy vadit nebudou. Tak proč bysme jí je nemohli svázat?"

Dalších námitek už jsem se nedočkala, já sama jsem k tomu nic říct nemohla, a pak už jsem jen cítila, že se mi něco ovinulo kolem kotníků, a najednou jsem nebyla schopná udělat ani jediný krok. Svázali mi nohy vestoje přímo tam, kde jsem stála. Vůbec jim nevadilo, že nevím, kde jsem a co mám kolem sebe. Ani sednout si na něco mne nenechali. A pak mne tam nechali v poutech samotnou.

Neodvažovala jsem se ani pohnout. Kdybych ztratila rovnováhu, na svázaných nohou bych se zřítila na zem a kdoví do čeho bych při tom narazila. Byla jsem na tom vlastně hůř než vězeň. Ten může křičet, může bouchat do dveří, může na sebe upozornit, může někoho přivolat, když něco potřebuje. Já nic z toho nemohla. A přitom jsem něco potřebovala nesmírně moc. Potřebovala jsem co nejrychleji vyndat z úst to mýdlo, které mi už začínalo zaplavovat jazyk svou odporně chutnající šťávou.

Doufala jsem, že Vladěna ví, co mi udělala, a že mi to mýdlo v ústech moc dlouho nenechá. To hnusné mýdlo mělo totiž tak šíleně štiplavou palčivou chuť, jaká se prostě nedala delší dobu vydržet. Čekala jsem na Vladin příchod jako na smilování. Napjatě jsem naslouchala, kdy se na chodbě ozvou její kroky. Tajila jsem dech, abych je nepřeslechla. Teď - teď už se konečně musí ozvat cvaknutí kliky! Ale neozývalo se nic. Vladěna nepřicházela. Zato odporné mýdlové vody v mých ústech přibývalo zběsilou rychlostí.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Škrábalo mne v krku, cítila jsem nutkání ke kašli, trocha toho mýdlového hnusu mi natekla do průdušnice. S osvobozujícím kašlem však byl konec. Všechny mé pokusy o vykašlání obsahu průdušnice tlumil mýdlový roubík tak dokonale, že zůstávaly zcela bez výsledku. Naopak při nadechnutí mi najednou stekl do krku doušek té hnusné mýdlové vody, které jsem už měla plná ústa. Rychle jsem ji spolkla, aby se mi také nedostala do dýchacích cest. Jenže co bude dál?

Co když Vladěna nepřijde? napadlo mne najednou. Co když - ale to snad není možné! Myšlenka, že Vladěna netuší, co mi způsobila, a že mi to mýdlo nechá v ústech po celou noc až do zítřka, byla tak děsivá, že jsem si ji nechtěla vůbec připustit. Tohle mi přece nemůže udělat! Přece musí vědět, že když mám svázané ruce, že si to mýdlo z úst sama vyndat nedokážu!

Hnusná mýdlová voda v ústech už mi začínala znepříjemňovat dýchání. Kostka mýdla mi vzadu v ústech tvrdě tlačila na měkké patro, tím mi uzavírala přístup vzduchu do nosu a nutila mne dýchat pouze ústy. Při nadechování se mi mýdlové bubliny valily do krku a měla jsem co dělat, aby se mi nedostaly až do průdušnice, která se i tak stále ještě dožadovala pročištění. Statečně jsem polykala tu odpornou mýdlovou vodu, ale v ústech mi jí neubývalo. Zato se mi začínal bouřit žaludek. Zatím jsem měla potíže jen s průdušnicí, neodbytné škrábání v ní mi občas zacloumalo hrudníkem, že jsem měla co dělat, abych ho zase uklidnila. Teď se mi navíc ještě začal obracet žaludek. Blížil se čas večeře a on teď místo ní začal dostávat jakousi odpornou mýdlovou vodu. Nebylo divu, že protestoval.

Vladěna nepřicházela. Za dveřmi bylo netečné ticho. Nikoho nezajímalo, co tady v poutech a o samotě prožívám. Naopak. Zdola jsem zaslechla výbuch smíchu. Všichni se nepochybně dobře baví a na mne si už ani nevzpomenou. Pomalu jsem se smiřovala se strašným pomyšlením, že mi to mýdlo z úst nevyndá asi nikdo. Skutečně ho tam budu mít celou noc! Nedovedla jsem si představit, jak to vydržím. A přitom to budu muset nějak vydržet!

Jenže ten mýdlový roztok už dlouho polykat nedokážu! Už teď se mi žaludek houpe jako na vodě. Žádný další doušek už mu poslat nemohu. S roubíkem v ústech se nesmím pozvracet. Snadno jsem si mohla domyslet, kam by se mi obsah žaludku dostal, když ústa i nos mám ucpané roubíkem. Toho mýdlového roztoku v ústech se budu muset zbavovat nějak jinak.

Předklonila jsem se a otevřela ústa co nejvíc. Mýdlo mi z nich samozřejmě nevypadlo, s tím přece Vladěna počítala a mýdlo mi k hlavě přivázala šňůrou přes zátylek. Zato ta odporná tekutina mi docela úspěšně vytékala z úst na zem. S potěšením jsem zjišťovala, že mám ústa zase prázdná - až na tu pevnou kostku mýdla ovšem, ale s tou se asi budu muset smířit a nějak to s ní vydržet. Hlavně, že jsem zase mohla volně dýchat a nevdechovala při tom ty neodbytné mýdlové bubliny.

Nepopsatelné! To musíš vidět!

Ale nebylo to to pravé. Ani mi to moc dlouho netrvalo, než jsem to poznala. Kdybych měla ruce volné, opřela bych se jimi o kolena při takovémto předklonu. Jenže jsem je měla svázané na zádech, nebyly mi k ničemu, a záda mne rychle začala bolet. Takhle to dlouho nepůjde. Musím vymyslet něco jiného. Co takhle lehnout si do postele na břicho a vyklonit hlavu přes okraj?

Napřed jsem ale musela tu postel najít, a pak se k ní nějak dostat. Ve stoje jsem byla nadobro bezmocná, neschopná pohybu. Pomalu, opatrně jsem se proto posadila na zem, abych neupadla. Rukama za zády jsem ohmatala podlahu, ale na nic jsem nedosáhla. Za mnou bylo prázdno. Natáhla jsem svázané nohy dopředu. Taky nic. Zkusila jsem se pomalu vsedě otáčet kolem dokola. Nohama jsem zkoumala podlahu kolem sebe, protože těmi jsem dosáhla dál.

Konečně jsem lýtkem na něco narazila, jen jsem nevěděla, co to je. Vzepřela jsem se na rukou a na nohou a jako píďalka jsem se přemístila o kousek blíž. Zjistila jsem, že je to noha nějakého nábytku. Ani rukama, ani nohama jsem ale nemohla zjistit, jakého. Až když jsem se přisunula ještě blíž, zjistila jsem obličejem, že je to nahoře měkké. Konečně jsem našla postel.

Jenže jak se na ni dostat? Vstát jsem už v poutech nedokázala. Seděla jsem na zemi vedle postele a nevěděla, jak dál. Pak mne napadlo znova se vzepřít do výšky, tentokrát hlavou o postel a nohama o zem. Pomalu, s vypětím všech sil, se mi podařilo posunout si trup na postel. Odrážela jsem se nohama a nakonec jsem byla tak daleko na posteli, že jsem mohla i ty nohy zvednout ze země a převalit se celá na postel. Zato přetočit se do vhodné polohy s hlavou přes okraj se ukázalo složitější, než jsem si představovala. Pouta mi vadila při každém pohybu. Kroutila jsem se na posteli jako had. Po celou dobu mi srdce svíral strach, že s postele spadnu a rozbiju si hlavu o zem, protože rukama si ji nebudu moci chránit.

Nepopsatelné! To musíš vidět!

Konečně jsem ležela ve správné poloze. Tělem na posteli a s hlavou v prázdnu, nechávala jsem zpěněné sliny odkapávat na zem. Sice mne po chvíli začalo bolet za krkem, ale to už se dalo snést. Hlavně že ta příšerná štiplavá tekutina mi mohla volně vytékat z úst dolů do tmy.

Jak dlouho tady budu muset takhle ležet? uvažovala jsem. Dokud se mi bude dělat tolik slin, bude se mi mýdlo v ústech rozpouštět pořád. A slintat budu tak dlouho, dokud budu v ústech něco mít. Přírodní zákony jsou slepé, je jim jedno, jestli mám v ústech chutné jídlo nebo Vladino mýdlo. Můj organismus se teď snažil tohle nestravitelné sousto zpracovat. Produkoval neuvěřitelné množství slin, jakoby to Vladino mýdlo bylo kdovíjakou pochoutkou. Příroda prostě s nějakou Vladěnou a jejími nápady nepočítala. Mám se na co těšit.

Při klidném ležení jsem mnoho vzduchu nepotřebovala, takže roubík mne nedusil, jen mi znepříjemňoval život. Sípala jsem plnými ústy jako nějaké zvíře, jazyk mne bolel od neustálého upravování roubíku, neboť se mi s odpornou vytrvalostí cpal do štěrbiny, kterou jsem si pod ním udržovala pro dýchání, a snažil se mi ji uzavřít.

Také bolest za krkem sílila a stávala se nepříjemnou. Moje krční svaly nebyly trénované na to, aby mi takovou dobu udržovaly hlavu bez jakékoliv opory vodorovně nad prázdným prostorem, a protestovaly čím dál víc. Já přitom ani nevěděla, jak dlouho ještě mi bude vzduch do plic probublávat v ústech rozpuštěným mýdlem jako ve vodní dýmce. Neměla jsem zájem, aby tahle počáteční fáze mého nočního soužití s Vladiným mýdlem trvala déle, než bylo nezbytně nutné, a tak jsem okolo roubíku vyfukovala zpěněné sliny z úst ven navzdory sílící žízni. Teprve až mi ústa vyschnou úplně na troud, přestane se mi v nich mýdlo rozpouštět. Teprve potom si budu moci lehnout nějak jinak, pohodlněji. Do té doby musím vydržet tak, jak jsem, a být ráda, že se mi aspoň žaludek trochu uklidnil.

Pomalu se setmělo. To bylo to jediné, co jsem dokázala očima poznat. Zezdola jsem slyšela hudbu a občasné výbuchy smíchu. Ti, co mi tohle všechno způsobili, se tam teď dobře baví, tančí, užívají si, kdovíco všechno dalšího tam dělají a mne tady nechávají svázanou bez pomoci. Nejspíš si na mne ani nevzpomenou.

Ilustrační obrázek

Ležela jsem na posteli, nejradši bych všechny tyhle nepříjemnosti zaspala a probudila se teprve až mne někdo přijde rozvázat, ale nemohla jsem usnout. Trápila mne nepředstavitelná žízeň. Z úst mi už nevytékalo nic. Mýdlo už se mi dál nerozpouštělo, nic mi nestékalo do krku ani když jsem ležela na zádech. Přesto se mi nedařilo ležet tak pohodlně, jak jsem si představovala, když jsem musela ležet s hlavou trčící do prázdna přes okraj postele. Pouta mi vnucovala nepřirozenou a nepohodlnou polohu, která mne neustále burcovala ze spánku, jakmile se třeba jen náznakem přiblížil. Když jsem ležela na zádech, měla jsem ruce a hlavně zápěstí stisknutá pod tělem tak, že mne stále sílící bolest brzy donutila tuhle polohu opustit.

Zkusila jsem vysunout ruce zpod těla na bok. Bylo to nemožně obtížné, musela jsem se celým tělem vzepnout do oblouku vzhůru, až jsem se opírala o postel pod sebou jen patami a rameny. Jen tak bylo možno získat pod tělem dost volného prostoru k tomu, abych mohla pohnout pažemi a posunout si je do požadované polohy. Bylo to namáhavé, spotřebovala jsem na to spousty vzduchu, který jsem tak těžko protahovala přes roubík, a nebylo to skoro nic platné. Teď jsem si ležela na jednom předloktí a rychle mne do něj chytala křeč. Když jsem se převrátila na břicho, zabořil se mi obličej do polštáře, polštář mi zatlačil roubík hlouběji do úst a do krku a já nemohla dýchat. Když jsem otočila hlavu na bok, začalo mne bolet za krkem. Kromě toho mi lokty paží sklouzly podél těla, pouta na zápěstích se napjaly a začaly mne bolestivě tlačit. Karel mi svázal zápěstí dost těsně, takže jsem musela udržovat paže stále přesně v té poloze, v jaké mi je svázal.

Zkusila jsem se otočit na bok, jenže v téhle poloze mi zase překáželo rameno paže, na níž jsem ležela. Navíc mi hlava nepřirozeně visela dolů, protože polštář byl najednou kdovíkde. Kdybych neměla ústa zacpaná tím Vladiným roubíkem, zkusila bych si polštář přitáhnout do vhodnější polohy třeba pomocí zubů, když jsem nemohla rukama. S roubíkem v ústech mi nebyly zuby k ničemu. Zkusila jsem postrčit polštář hlavou, bylo to ale nesmírně namáhavé a stejně se mi nepodařilo se uložit příliš pohodlně.

Při tom převracení mi vyklouzl pravý prs z podprsenky. Když mne ty neznámé ruce vedly sem, pravý prs mi poněkud povytáhly z podprsenky ven. Možná neúmyslně, možná si toho ani nevšimly. Zato já od té doby pořád nepříjemně pociťovala, že mám podprsenku v nepořádku. Svázanýma rukama jsem si ji samozřejmě upravit nemohla. Jen jsem od začátku trnula, aby mi nevypadl úplně. Ovšemže se svázanýma rukama jsem si ani podprsenku nemohla na noc sundat. Musela jsem se válet po posteli v ní. Vladěna mi však připravila dost jiných starostí s roubíkem a s pouty a já nemohla pořád jen dávat pozor na svůj povytažený prs, aby se mi v podprsence už dál nepohnul. Dříve nebo později se to proto stát muselo. Najednou byl venku a já neměla čím to napravit. Dostat ho zpátky do podprsenky bylo zcela vyloučené. Teď mne podprsenka svým okrajem do vypadlého prsu řezavě tlačila. Zase jsem se musela obrátit na druhou stranu a složitě se nakrucovat celým trupem, abych si srovnala ňadra do nějaké méně nepříjemné polohy. Vypadlý prs mne tak připravil o možnost ležet na pravém boku. Mimoto mne namáhavé natřásání a upravování prsou zase stálo spoustu kyslíku a ten mi pak ještě dlouho potom v těle chyběl.

Přitom jak jednoduše bych se mohla všech těch potíží zbavit, kdybych neměla svázané ruce! Netrvalo by mi to ani pět vteřin, a všechno to nekonečné trápení by bylo pryč. Jenže to byly zbytečné úvahy. Té šňůry na zápěstích se prostě nezbavím. Na to moje umění nestačí. Karel mně prostě prokoukl. Mohu si sice představovat, jak by to bylo krásné, kdyby mi pouta nepřekážela ve všem, na co pomyslím, ale musím se s nimi smířit. Tahle noc už asi jiná nebude. Musím ji nějak přečkat. I s tím, že s rukama nemohu pohnout, šňůra pout mne tupě tlačí do zápěstí, paže mi dřevění, ruce trnou, záda mne bolí, ramena tlačí, a já už nevím, jak bych si měla lehnout. Měla bych myslet na něco jiného, na něco krásného, abych zapomněla, co se mnou je. Jenže jak mám myslet na něco krásného, když mou mysl mé tělo neustále bombarduje všemi možnými nepříjemnostmi a dožaduje se, abych s tím něco udělala. Kdybych tak mohla něco s tím udělat! Jak pohodlně bych si mohla lehnout, kdybych nemusela mít ruce pořád vzadu za zády! Tahle postel byla měkoučká, hebounká, širokánská, jenže co mi to bylo platné, když ta pitomá šňůra na zápěstích mi nedovolí lehnout si aspoň trochu pohodlně! Tahle noc byla nekonečná. Skutečně jsem ani na chvilku neusnula.

Navíc mne po chvilce začala tlačit kolena, která jsem při ležení na boku se spoutanýma nohama musela mít položené jedno na druhém. Při jakémkoliv jiném položení kolen mne rychle začaly tlačit pouta na kotnících. Srovnat do snesitelné polohy současně hlavu, polštář, ňadra, paže, boky a nohy, to vše s pevně svázanýma rukama i nohama, bylo téměř nemožné. Ať jsem si lehla, jak jsem chtěla, vždycky jsem nakonec byla zkroucená jako paragraf a po několika minutách mne začala některá část těla bolet nebo někde něco tlačit. Při neustálém převracení na posteli se mi šaty postupně vyhrnuly po těle od stehen až někam na břicho. Ani jsem nemohla zjistit, kam přesně, natož abych si je mohla stáhnout zpět. Jen jsem cítila, že mám většinu těla obnaženou. Na přikrytí pokrývkou jsem samozřejmě nemohla ani pomyslet.

Měla jsem ještě jiný problém. Při mém převalování se na posteli se mi nějak posunuly kalhotky a zařízly se mi mezi nohama do oněch choulostivých ženských míst. Musela jsem s nimi něco udělat, a to hned. Jenže jak? Dotknout jsem se jich mohla jen hřbetem jedné ruky.

Pokusila jsem se posunout si kalhotky na těle o kousek dolů jen tlakem a dřením hřbetem ruky, ovšem bez úspěchu. Na to mám příliš široké boky a příliš úzký pas. Pokusila jsem se tedy vytočit spoutané ruce stranou, abych si mohla pomoci prsty. Bohužel v té poloze, v jaké mi Karel včera ruce svázal, se mi prsty ohýbaly přesně na opačnou stranu, než bych teď potřebovala.

Nakonec se mi podařilo zachytit horní okraj kalhotek mezi dva prsty levé ruky. Zatínala jsem zuby, abych neskučela bolestí, protože šňůra na zápěstích se mi při takto nepřirozeně vykroucených rukou krutě zařezávala do kůže. Snažila jsem se posunout si kalhotky trochu níže. Jenže to bylo ještě horší. Nějak se mi pod rukama srolovaly na těle do tvaru provázků a brzy mi bylo jasné, že jedinou možností, jak to napravit, by bylo sundat si je a obléci znova. Jenže na to by mi musel někdo rozvázat ruce.

Nepopsatelné! To musíš vidět!

Vlastně jsem si najednou ani nebyla tak docela jistá, jestli je mi to tak hrozně nepříjemné. Mezi nohama se mi začal šířit jakýsi podivný pocit, jakési zvláštní napětí, a já si najednou už ani nepřála, aby to přestalo. Dál jsem si spoutanýma rukama popotahovala za kalhotky a v rámci možností si je posunovala po těle a zjišťovala jsem, že je to vlastně příjemné. Pak jsem mezi nohama pocítila vlhkost. Ráda bych si tam sáhla rukou, jenže to nebylo možné. Jenom ty kalhotky se mi tam pohybovaly. Tahala jsem za ně stále usilovněji a ten příjemný pocit pomalu sílil.

Už jsem nevnímala všechny ty potíže, které mi pouta působily. Cítila jsem jen tu krásu, která se mi rozlévala po celém těle. Kdybych mohla, asi bych řvala rozkoší, ovšem mýdlová zátka v ústech všechny moje hlasité projevy spolehlivě tlumila. To už jsem se na posteli zmítala blahem, jak jen to se svázanýma rukama a nohama bylo možné. Byla jsem prostě v ráji a všechno ostatní kromě toho nádherného pocitu zůstalo kdesi daleko. Ze všech sil jsem škubala kalhotkami, aby ta krása pokračovala dál.

Bohužel nic z toho, co je krásné, nikdy netrvá věčně. Po nějaké době se mi ten ráj vzdálil a já byla zase zpátky ve tmě na posteli. Stále pevně svázaná. Nic se nezměnilo.

Ale něco se přece jen změnilo. Ten fantastický zážitek mi už nikdo nevezme. Samozřejmě jsem tušila, co to bylo, jen jsem to ještě nikdy nepoznala na vlastním těle. Nejsem zrovna královna krásy, takže o mne nikdy moc velký zájem nebyl, a o ty, co zájem měli, jsem zase nestála já. Prostě dosud nikdy se nenaskytla příležitost. Až teď. Ale teď to tedy stálo za to. Netušila jsem, že to může být taková nádhera.

Ležela jsem bezvládně na posteli a všechny hrůzy mé situace se vracely. Už jsem vyzkoušela snad všechny způsoby, jak se dá ležet. Na břiše, na zádech, na boku, natažená, skrčená... Ani v jediné z těch poloh jsem nevydržela delší dobu. Ta prokletá šňůra na zápěstích mi dávala do těla jak se patří. S rukama za zády není možné žádným snesitelným způsobem si lehnout.

Ze zoufalství už mne napadlo i to, že bych mohla celou noc strávit vsedě. S rukama za zády se ale sedí dost špatně i v tom nejpohodlnějším křesle. Na posteli to jde ještě hůře. Mimoto uvolněný prs spolu s neupravitelnou podprsenkou mi znepříjemňoval jak ležení, tak i sezení. Poznala jsem to okamžitě, jakmile jsem se ve tmě na posteli posadila. Vydržet se s ním dalo jedině vleže na levém boku.

Přitom jsem stále musela myslet na tu nádheru, kterou jsem zažila. Místo abych přemýšlela, jak se z téhle děsné situace dostat, myslela jsem jen na jediné: jak tu krásu zažít ještě jednou. Kalhotky mne pořád bolestivě tlačily do rozkroku. Co kdybych to zkusila ještě jednou?

Teprve když jsem to zkusila, zjistila jsem, jak moc mne bolí ruce. Byla to pro ně hodně nepřirozená námaha. Se svázanými zápěstími jsem nemohla chytit kalhotky tak, jak by bylo potřeba. Musela jsem všelijak podivně překrucovat prsty a dlaně, pouta se mi napínala a bolestivě mne tlačila do zápěstí. Ani jsem netušila, že se mi ruce tak rychle unavily a teď už jen bolí a bolí při každém sebemenším pohybu. Jenže toho nádherného pocitu jsem se nechtěla vzdát, zvlášť když jsem cítila, že to půjde zopakovat. Ta návštěva v ráji za to stála. A tak jsem zase tahala za kalhotky bez ohledu na bolest, kterou mé unavené ruce protestovaly proti další dávce šílené námahy.

Prožila jsem další výlet do ráje. Bylo to tak nádherné, že se to ani nedá popsat. Ani nevím, co jsem při tom vyváděla, ale muselo to stát za to, protože jsem se přitom zbavila toho hadru, který mi zakrýval oči, a ani jsem nevěděla, jak. Sice jsem tím nic nezískala, protože v té tmě okolo stejně nebylo nic vidět, nicméně byl to nevyvratitelný důkaz síly zážitku. Škoda že nebylo možné takovým způsobem se zbavit i pout. Ty mi držely na zápěstích i na kotnících stejně pevně jako předtím, a působily mi potíže ještě větší. Zápěstí mne teď v místě svázání přímo řezavě bolela. Došlo mi, že jsem si je asi od těch pout odřela a ten provaz mi teď leží v otevřené krvácející ráně.

Ovšemže mi napadlo i to, že bych si mohla ty prokletá pouta o něco předřít. Dokonce jsem se na posteli posadila a spustila spoutané nohy na zem. Kde bych tak mohla něco vhodného najít? Také jsem si nedovedla představit, jak bych tady potmě, v neznámé místnosti, se zavázanýma očima a v poutech něco hledala. Určitě bych pořád do něčeho vrážela. Také bych v té tmě musela hledat jen po hmatu jako slepec, a to jsem nemohla, ruce jsem měla za zády.

Pod nohama jsem cítila na zemi vlhko a kluzko. Byla to mýdlová voda, které jsem předtím měla plná ústa. Teď bych po ní mohla ještě ke všemu uklouznout a rozbít si o něco hlavu. Skutečně už by mi chybělo jenom to. Ne. Nemohu se odvážit sestoupit s postele, přinejmenším do té doby, než ta mýdlová voda na zemi uschne. To několik hodin potrvá. Do té doby nemůžu postel opustit. Vlastně jsem tady na ní uvězněná. Musím to v těch poutech vydržet do rána. Byla to sice příšerná představa, ale nic jiného dělat nemůžu.

Vlastně mohla jsem. Mohla jsem si ještě jednou zopakovat ten rajský zážitek. Zataháním za kalhotky jsem se rychle přesvědčila, že to pořád ještě funguje. Zápěstí mne sice při tom krutě bolela, ale moje touha dostat se zase znova do ráje byla silnější. Tušila jsem, že se mi provazy na zápěstích zadírají do živého krvavého masa, ale nezajímalo mne to. Musela jsem zpět do ráje, děj se co děj.

Pořád to bylo krásné, pořád to stálo za to, nicméně měla jsem pocit, že tentokrát to nebyla taková síla. No - nevadí, však noc ještě není u konce. Moji "přátelé" mne tady určitě nechají svázanou až do rána, a do té doby si to budu moci zopakovat ještě mnohokrát. Za chvíli si to zase zkusím. Teď bohužel musím zase chvíli prožívat peklo.

Dnes jsem nevečeřela, což jsem pociťovala čím dál víc. Můj žaludek se dožadoval něčeho do úst - a opravdu tam něco dostal, jenže to bylo mýdlo. Dnes mne Vladěna nakrmila tímto způsobem. Můj nešťastný žaludek se už s mýdlovou vodou, kterou jsem byla nucena spolykat, nějak vypořádal, a znovu byl prázdný, a nepřetržitě mi to dával najevo. To by mi samo o sobě ještě tak moc nevadilo. Horší bylo, že kostka mýdla už nebyla tak tvrdá jako ze začátku. Pevná byla jen uvnitř, na povrchu změkla, stala se tvárnou jako plastelína a zdařile se vymodelovala podle vnitřního tvaru mých úst tak, aby se mi tam dostalo úplně všude. Měknulo mi v ústech na hrozně plastickou kaši, která se mi tam pak rozlézala i do těch nejskrytějších zákoutí, o kterých jsem snad ani netušila, že je v ústech mám. Cpala se mi do zubů, pod jazyk, za tváře a především dozadu do krku tak neodbytně a při každé sebemenší příležitosti, která se jí naskytla. Už mi to bylo jedno, už jsem se tomu nebránila, smířila jsem se s tím, že celá má ústa do posledního koutku beze zbytku patří tomu příšernému Vladinu mýdlu. Horší bylo, že mi ta nezadržitelná záplava mýdlové kaše překážela při dýchání. Nedal se v ní natrvalo protlačit dýchací průduch. Ta hmota byla pohyblivá, neměla stálý tvar, pomalu se mi v ústech přelévala jako plazící se láva, a pochopitelně se mi tlačila nejvíc tam, kde jsem měla udělaný kanálek pro dýchání. Musela jsem si své dýchací průduchy v té hnusné hmotě neustále jazykem obnovovat, udržovat. Připadala jsem si jako Sisyfos, a to jsem ještě musela být ráda, že se mi daří udržet tu hrůzu v ústech, že mi nelezla do krku. Jenže co jsem mohla dělat? Přestat s tou vyčerpávající, nikdy nekončící prací jazyka, jejíž výsledky se neustále ztrácely, prostě nešlo. Dýchat se musí.

Stále jsem se snažila co možná nejvíc otevírat ústa. Získávala jsem tím trošku volného prostoru kolem toho mýdla. Alespoň část vnitřku mé ubohé ústní dutiny je uchráněna dotyku s tím hnusným mýdlem. Alespoň jsem to mýdlo nemusela objímat svými sliznicemi úplně ze všech stran.

Bylo to hrozné. Zejména když jsem si představila, že ostatní teď spokojeně spí, příjemně rozvalení, nemají ani hlad, ani žízeň, ruce i nohy mají volné, pohodlně rozhozené jak se jim zlíbí, nic je netlačí do zápěstí ani do kotníků, ústa mají prázdná, mohou volně dýchat, nic je nedusí, jejich jazyk nemusí s ničím zápasit, mohou klidně odpočívat. A hlavně jak rychle a příjemně jim uplyne celý ten nekonečný noční čas, po který já se tady budu trápit jen proto, že mám ruce svázané za zády a v důsledku toho prožívám tolik nejrůznějších nepříjemností, že prostě nemůžu usnout, ač po tom toužím jako ještě nikdy v celém svém životě. Karel se zabýval mýma rukama jen necelou minutu, a tím to pro něj skončilo. Já jsem to ale musela, a ještě budu muset snášet tak příšerně dlouhou nekončící dobu, že se to ani popsat nedá.

Ještě že jsem objevila tu cestu do ráje. Bylo to sice krutě bolestivé, ale já si nemohla pomoci. Tušila jsem, že ta zápěstí by potřebovala nějaké ošetření, jenže to jsem stejně nemohla udělat. Jen konečky prstů jsem dokázala pouta ohmatat. Zjistila jsem, že mám na nich a kolem nich něco lepkavého. Nepochybně krev. Ani to mne nezastavilo. Věděla jsem, že si to poranění ještě víc zhoršuji, jenže já do toho ráje prostě musela. Bolelo to jako čert, ale nebylo vyhnutí. Ta nádhera potom stála za všechno utrpení.

Konečně se začalo rozednívat. Na světlo jsem čekala celou noc jako na smilování. Neusnula jsem ani na okamžik. Po té nekonečné příšerné noci jsem byla rozlámaná jako po nejtěžší dřině, nenacházela jsem nikde na svém těle ani jediné místečko, které by mne nebolelo. Přímo živelně jsem toužila se postavit, protože to byla asi jediná poloha, která se s rukama za zády dá jakž-takž snést. V noci to nešlo. Neměla jsem odvahu potmě slézt z postele a postavit se na zem. Jakkoliv byl pobyt na posteli nepohodlný, tahle postel pro mne představovala alespoň bezpečí oproti té černočerné tmě kolem. Rozsvítit jsem si v pokoji nedokázala. Vypínač byl na stěně hned vedle dveří, ale byl poněkud výš než jejich klika. Na ten bych svázanýma rukama za zády nedosáhla, ani kdybych se předklonila. A navíc bych se tam musela napřed nějak dostat.

Nepopsatelné! To musíš vidět!

Teď jsem konečně začala v šeru rozeznávat obrysy nábytku. Na víc jsem už nečekala. Spustila jsem nohy na zem a opatrně se postavila vedle postele. Šlo to. Rovnováhu jsem udržela mnohem snadněji než jsem čekala. Na spoutané nohy jsem si od včerejška už docela zvykla.

Zalila mne nepopsatelná úleva. Už jsem nemusela ležet na otlačených kloubech, už jsem nemusela násilím udržovat tělo v nějaké nepřirozené poloze! Najednou jsem se cítila jako znovuzrozená. Je to neuvěřitelné, jak málo někdy stačí ke štěstí. Stále jsem byla pevně spoutaná, zoufale jsem toužila moci se protáhnout, což mi pochopitelně pouta na rukou neumožňovaly, a přesto jsem se po té změně polohy těla cítila na okamžik volná jako pták.

Bohužel tenhle nádherný pocit mne velice rychle přešel.

Po pokoji jsem se mohla pohybovat pouze poskoky snožmo. Zkusila jsem také dělat v poutech drobné krůčky, ale nešlo to. Po noci, strávené v poutech jsem měla kotníky nepředstavitelně otlačené. Když jsem se pokusila udělat krůček, utažený provaz se mi po rozbolavělých kotnících posouval, pootáčel se mi kolem nich a rozdíral mi otlačenou kůži tak, že se to nedalo vydržet. I při poskocích mne kotníky nepříjemně bolely, protože jsem při nich musela napínat lýtka a šlachy, tím se mi obvod kotníků zvětšoval, pouta napínala a tlačila ještě víc. Jenže zůstávat na jednom místě a čekat na vysvobození jsem prostě nedokázala. Mé tělo, zdřevěnělé stále stejnou polohou, se mocně dožadovalo pohybu a změny.

Po místnosti jsem se pohybovala naboso. Včera večer jsem se zula bez pomoci rukou docela snadno o okraj postele. Vůbec mně ale nenapadlo, že teď ráno už se mi nepodaří se zase obout. Bez pomoci rukou to prostě nešlo. Kdybych neměla svázané nohy, možná bych dokázala jenom samotnýma nohama se do těch bot nějak nasoukat. Ovšem jen kdybych si mohla jednou nohou botu přidržovat, když bych do ní druhou cpala. S oběma nohama svázanýma dohromady to nešlo. Asi tady teď budu muset chodit všude naboso tak dlouho, dokud mi někdo ty nohy nerozváže.

Prohlédla jsem si pouta na nohou. Na bosých nohou se mi vyjímaly opravdu hrozně. Kdybych se tak mohla z nich vyzout stejně snadno, jako jsem se včera vyzula z bot! Byly zavázané na jednoduchý uzel, ten bych rozvázala jako nic - jen kdybych měla volné ruce. Takhle jsem si mohla ten uzel jen prohlížet, ale nedosáhla jsem na něj.

Při mém celonočním bezesném převalování se na posteli s rukama za zády se mi rozepnula podprsenka. Uvolnila se mi už když mne sem vedli za prsa. Během noci jsem si nesčetněkrát ohmatávala pouta na zápěstích a pokoušela se něco s nimi udělat. Pochopitelně jsem při tom musela kroutit rameny a to zkázu uvolněné podprsenky dokončilo. Prsa mi z ní vypadly a nepříjemně se mi teď třely o šaty a pohupovaly se mi při každém sebemenším pohybu a hlavně poskoku na spoutaných nohou.

Doskákala jsem na spoutaných nohou k zrcadlu a pohlédla na sebe, jak vypadám. Bylo to hrozné. Byla jsem nevyspalá, unavená, neupravená, v široce rozchlípeném výstřihu se mi bělala splaskle visící podprsenka, zatímco uvolněné obnažené prsy se mi draly z výstřihu ven a ještě více mi ho rozevíraly. Takhle mne tady nikdo nesmí uvidět! zděsila jsem se. Musím se rychle nějak upravit, než mi někdo přijde rozvázat ruce. Jenže jak, když mám ty ruce svázané? Už nesčetněkrát během té noci jsem se přesvědčila, že nemohu dělat nic. Až po chvíli mi došlo, že ani na svém vzhledu nedokážu nic změnit. Mohla jsem pohybovat jen rameny a hlavou, a trochu vzadu za zády i pažemi, jenže ať jsem se snažila a kroutila sebevíc, jenom samotnými pohyby ramen a brady se šaty uvést do pořádku nedaly. Zakrýt si prsa se mi nepodařilo, a vrátit je zpět do podprsenky teprve ne. Nedalo se dělat vůbec nic. Přinejmenším ten, kdo mi přijde rozvázat ruce, mne prostě uvidí v tomhle příšerném stavu.

Vlasy jsem měla včera večer stažené v týle svorkou. Svorka naštěstí vydržela mé celonoční převalování se na posteli, i když na to vůbec nebyla stavěná. Mnoho ovšem nezachránila. To, co jsem měla na hlavě, jen vzdáleně připomínalo můj včerejší účes. Jistě že bych se potřebovala znova učesat, bohužel pouta mi nedovolila ani to.

Celý obličej jsem měla zbarvený vrstvami zaschlého mýdla. Bylo modré, takže se nedalo přehlédnout. Včera, kdy se mi ještě tvořily v ústech sliny a rozpouštěly mýdlo, vzniklý mýdlový roztok mi vytékal z otevřených úst a zasychal na obličeji. Polykat jsem ho nemohla a zavřít ústa také ne. Jak jsem se v noci převalovala na posteli, roztok mi tekl po obličeji všemi směry a jeho zaschlé stopy na tvářích od mých úst teď připomínaly ztuhlé lávové proudy z kráteru sopky. Teď už jsem žádné sliny neměla, mýdlový roubík ze mne v průběhu noci vyssál všechnu tekutinu, takže jsem teď měla nepředstavitelnou žízeň. V ústech bych asi teď měla naprosté sucho - kdybych tam neměla to mýdlo, které jako jediné bylo pořád vlhké a mazlavé. V zrcadle jsem si mohla prohlížet pěkně zblízka tu hrůzu, kterou jem měla v ústech.

Měla jsem tam zasunutou docela obyčejnou kostku běžného mýdla, jaké sama denně používám, ovšem k účelům docela jiným. Vladěna zřejmě kostku napřed okrájela, aby mi do úst lépe zapadla. Stopy nože byly na mýdle ještě trochu patrné. Na té straně kostky, kterou jsem mezi svými zuby mohla vidět, byl v mýdle zaražený hřebík a trošku mi trčel z úst ven. K hřebíku Vladěna přivázala šňůrku, tou mi obtočila hlavu a na zátylku mi ji zavázala. Šňůrka mi procházela přes obličej nad koutky otevřených úst, přes tváře a pod ušima dozadu na krk. Nebyla nikterak silná, ale dokonale stačila k tomu, abych si ani sebevětším úsilím nedokázala to mýdlo jazykem vytlačit z úst ven. Když jsem zvedla hlavu a svaly vzadu na šíji se mi napjaly, napjala se i šňůrka a zatlačila mi mýdlo hlouběji do úst. Na to jsem přišla už včera večer, nicméně stalo se mi to za noc tolikrát, že bych to už ani spočítat nedokázala. Jak zoufale jednoduché to všechno bylo! A jak příšerné následky pro mne to mělo!

Zuby i dásně jsem měla oblepené hrudkami mýdla. Opuchlé rozpraskané rty jsem měla potažené vrstvou zaschlého mýdla. V rozevřených ústech v mezerách kolem původní Vladiny mýdlové kostky se mi převalovala odporná vazká mýdlová hmota. Ještě pořád jsem ji musela občas zpracovat jazykem, aby mi nebránila v dýchání. Mýdlová hmota na povrchu zasychala, pod tlakem mého jazyka se rozpadala na hrudky, bohužel lepkavé, které se rychle a pevně spojovaly se vším, čeho se jen dotkly. Mezerami mezi hrudkami mýdla se prodíral vzduch, který jsem dýchala. Mýdlové hrudky se však pomalu slévaly dohromady, mezery mezi nimi se ztrácely a já musela svůj dýchací průduch mezi nimi prorážet jazykem stále znova a znova.

Svůj jazyk jsem v ústech vůbec nezahlédla. Viděla jsem jen, jak se mi v ústech pohybuje ta strašná polotuhá hrudkovitá mýdlová kaše. Můj ubohý jazyk byl celý obalený shora i zdola odpornou hustou štiplavou mýdlovou hmotou a už úplně ztratil jakoukoliv citlivost. Tu hnusnou chuť mýdla rozpuštěného ve vlastních slinách jsem vlastně už ani nevnímala. Cítila jsem jen obrovskou únavu svého jazyka, přímo živelnou touhu zastavit se, spočinout v klidu, bez pohybu, v té vazké protivné lezoucí mase, která ho obklopuje ze všech stran, a odpočívat. Jazyk mne tupě bolel při každém pohybu. Jenže nebylo pomoci. Jiným způsobem dostat vzduch do plic a potom z nich zase ven prostě nešlo. Jakmile jsem přestala pracovat jazykem, po krátké chvilce jsem se začala dusit.

Stála jsem uprostřed pokoje, rozhlížela se kolem sebe a nevěděla jsem, co mám dělat. Samozřejmě, nemohla jsem dělat nic. Jenže nečinnost, vynucená spoutáním, mne ubíjela. Musela jsem prostě něco dělat, o něco se snažit, o něco usilovat, i když to nemělo žádný smysl. Zahánělo to však ten příšerný pocit bezmocnosti, absolutní závislosti na tom, co si nějací moji přátelé zamanou se mnou udělat. V těchto chvílích jsem dokonale pochopila, proč zvířata v kleci musí neustále celé dny přecházet z jednoho rohu klece do druhého a zase zpět. Musela jsem se něčím zabývat, musela jsem něco dělat. Ovšem to jediné, co jsem svýma spoutanýma rukama byla schopná udělat, byla jen další cesta do té rajské zahrady. Stále to šlo, i když už to nebylo tak fantasticky nádherné jako poprvé, a každý pohyb rukama v poutech při práci s kalhotkami představoval čím dál větší utrpení. Nic jiného jsem ale dělat nemohla.

Zato teď ve stoje, ve vratké poloze na svázaných nohou, to najednou bylo zase úžasné. To blaho mi neovladatelně zkroutilo tělo, padla jsem na kolena a pak se zhroutila nabok na podlahu a tam jsem se svíjela rozkoší. Zase to bylo fantastické, zase jsem byla v ráji a zase jsem pak litovala, že tam nemohu zůstat pořád a že se musím vrátit zpět do toho děsu tady.

Ilustrační obrázek

Ležela jsem na podlaze a nebyla jsem schopná vstát. V poutech to prostě nešlo. Musela jsem lézt po zemi jako píďalka, abych se dostala k posteli, protože jedině s její pomocí jsem se uměla postavit. Musela jsem se dostat na postel jako včera, tam se posadit a teprve potom jsem dokázala vstát.

Doskákala jsem k oknu. Žaluzie byly sice stažené, ale mezerami mezi nimi bylo trochu vidět ven. Oknem jsem uviděla svoje "přátele", užívající si všech krás života na louce u plaveckého bazénu před domem. Nikomu z nich jsem nechyběla. Ani jednoho z nich nenapadlo, že mně tady v poutech asi není tak příjemně jako jim.

Ilustrační obrázek

Přemýšlela jsem, jak bych je mohla upozornit, že tady na ně čekám jako na smilování. Zavolat na ně jsem nemohla. Pokud jsem byla schopná vydat nějaký zvuk, byl tak slabý, že by si ho asi nevšiml ani ten, kdo by tady byl se mnou v jedné místnosti. Okno otevřít jsem nemohla, na to byla klička příliš vysoko. A vyjít ven za nimi? Pravda, po místnosti jsem se dokázala pohybovat, i když s obtížemi. Vzdálenost od postele k oknu, kterou jsem s takovou námahou urazila, byla ovšem nesrovnatelně kratší než cesta po chodbách z domu ven. Snad bych to ale zvládla. Dveře bych si možná také dokázala svázanýma rukama otevřít. Ale se schodů dolů bych se živá nedostala. Padat se schodů s rukama i nohama svázanýma, bez možnosti chránit si hlavu či cokoliv jiného - brrr! Musela jsem se smířit s tím, že se odtud sama nedostanu, že jsem tady uvězněná a že to všechno budu muset vydržet tak dlouho, dokud si na mne sami nevzpomenou. Do té doby je budu moci jen pozorovat škvírou v okně a závidět jim jejich volnost.

Mohla jsem porovnávat. Karel, který mi to vše způsobil, si sám blaženě celým tělem užíval volnosti. Vladěna už určitě chutně posnídala, zatímco já kvůli ní už od včerejška přežvykuji v ústech to hrozné mýdlo.

Jak já k tomu přijdu? Stovky běžných a přitom pro mne tak důležitých věcí nemohu dělat jen proto, že Karel s Honzou uzavřeli jakousi pitomou sázku! Viděla jsem je oknem, jak se rozvalují u bazénu. Ruce i nohy měli vyzývavě volné, dělali si s nimi, co chtěli, a na mne si ani nevzpomněli. Nejspíš si nedovedli ani představit, co všechno mi způsobili, co já teď tady prožívám. Ani podívat se na mne nepřijdou, jestli mi třeba nehrozí nějaké nebezpečí, které sama v poutech nemohu odvrátit, ani zda pořád ještě dokážu zvládat všechny potíže, které mi pouta působí. Oni zavinili všechno to, co teď prožívám, a přitom oni nemusí přemáhat přirozené požadavky svého těla. A co Vladěna? Ona není rozježená a neupravená jako čaramura, ona se v noci pohodlně vyspala a teď si volně užívá krásného dne venku. Renáta si klidně listovala v knížce a prohlížela si obrázky. Já jsem s rukama za zády na něco takového nemohla ani pomyslet. Karel vstal, doširoka roztáhl paže a blaženě se protáhl. Po tomhle já toužím od samého rána. Mé tělo se přímo nesnesitelně dožaduje takového nádherného protažení, a přitom já nemohu s pažemi skoro ani pohnout a ruce nemohu dát od sebe ani o centimetr! Karel mezitím přešel k bazénu. Skutečně přešel, nemusel dělat takové nemotorné poskoky sounož jako já. Dělal volné plavné kroky a vůbec si toho nevážil. Sestoupil do vody, položil se naznak na hladinu a zase provokativně roztáhl ruce i nohy tak daleko od sebe, že to snad ani nebylo možné. Vždyť přece nemůže vědět, že se na něj právě teď dívám škvírou v žaluzii a porovnávám jeho báječnou volnost se svou bezmocí! Vždyť to vypadá, jakoby si ze mne dělal legraci! Plaval teď po hladině bazénu pomalými tempy jako žába. Když jsem viděla rozmáchlé pohyby jeho paží a nohou, svobodné a ničím neomezované, přímo jsem se zachvívala touhou moci dělat také něco takového.


Moji "přátelé" si na mne vzpomněli až před obědem. V té době už mé potíže s vnitřnostmi nabyly takové intensity, že jsem už nebyla schopná myslet na nic jiného. Bolestivý a stále sílící tlak v útrobách mne dokonce připravil o možnost pohybu po místnosti. Měla jsem pocit, že kdybych třeba jen jedinkrát poskočila vpřed na svázaných nohou, musely by mi vnitřnosti explodovat a rozprsknout zbytky mého těla po celé místnosti. Stála jsem uprostřed pokoje, zkroucená jako paragraf, neodvažovala jsem se ani pohnout, jen jsem zoufale čekala, kdy už konečně za mnou někdo přijde. Ať už pak se mnou udělá cokoliv, ale hlavně ať mně pomůže od toho děsného utrpení. Počítala jsem do tisíce a zase zpátky, abych si nějak ukrátila to nekonečné čekání, abych nějak přehlušila nesnesitelné pocity, kterými mne bombardovalo moje tělo. Na nějakou další cestu do ráje jsem už neměla ani pomyšlení, tak kruté potíže to byly. Už mi ani nevadilo, že ten, kdo mne přijde zachránit, uvidí, jak vypadám. Na příchod kohokoliv jsem čekala úplně jako na smilování.

Přišli všichni, viděli mne všichni a chvíli na mne civěli. Můj vzhled musel skutečně vzbuzovat silný dojem. Pohled na mně musel být hrozný. Neupravená, rozcuchaná, špinavá, ústa plná mýdla, obličej kolem úst pokrytý vrstvami zaschlé mýdlové pěny, jedno obnažené ňadro trčící ven z výstřiku a z uvolněné podprsenky, tělo zkroucené bolestivým tlakem vnitřností...

"Cos to tady dělala?" podivil se Karel. "To jsem netušil, že kouzelníci používají takové drastické metody!"

"Ale účinné." poznamenala Zuzka a sebrala z postele svůj ručník, kterým mi včera zavázala oči. "Tohle si dokázala sundat, i když má ruce svázané. A ten můj uzel tady je naprosto neporušený! Jaks to udělala?"

Na to jsem nemohla odpovědět ani kdybych chtěla. Se zacpanými ústy jsem nemohla vydat ani ten nejslabší zvuk. Mazlavá mýdlová hmota mi vyplňovala ústa takovým způsobem, že tlumila veškeré mé snahy daleko účinněji než cokoliv jiného.

Kecali a prohlíželi si mne ze všech stran, jakoby na mně bylo kdovíco zajímavého. Jako kdyby netušili, že mi každá vteřina dalšího prodlužování mého pobytu v poutech připadá nekonečnou. Oni ovšem měli času dost, oni spoutaní nebyli, jim moje pouta nevadila. Oni neměli potíže se svými vnitřnostmi, viditelně se cítili báječně. Pohoda a radost ze života z nich přímo sálaly. Báječně se bavili tím, co mi způsobili, schválně nijak nespěchali. Určitě to bylo úmyslné, jak ostentativně mi předváděli svoji volnost, svěžest a spokojenost. Až po nekonečně dlouhé době je napadlo, že by mi měli asi nějak pomoci.

"Ukaž ruce!" přikázal mi Karel.

Musela jsem se několika namáhavými poskoky otočit k němu zády, protože Karla ani nenapadlo, že by mne mohl obejít, aby se dostal k mým rukám. Možná, že nevěděl, jak hrozné potíže mi činí každý pohyb trupu, jakým příšerným utrpením je pro mé k prasknutí napjaté vnitřnosti každé, i to nejmenší a nejopatrnější poskočení. Neodvažovala jsem se jeho příkazu neuposlechnout, ze strachu, že by si to třeba mohl ještě rozmyslet a nechat mne svázanou dál. V tom stavu, v jakém jsem byla, jsem byla ochotná udělat naprosto cokoliv, jen aby mé utrpení už skončilo, jakýmkoliv způsobem a za jakoukoliv cenu.

Karel to asi přecejenom věděl, protože toho bezostyšně zneužíval. Musela jsem se zase předklonit a zapažit, aby se Karel nemusel milostivě k mým rukám sehnout.

"Tak co, Honzíčku? Vidíš, jak to dopadlo?" zeptal se vítězně, místo aby mi ty ruce rozvázal. "Prohlédni si je pořádně!" chytil mi ruce a zvedl mi je tak vysoko, až mne zabolela ramena. Nejspíš mi je strkat Honzovi přímo před nos. "Tak co? Jsou pořád ještě svázané? A to jsem čekal ještě o půl dne déle než jsi chtěl!"

Tak proto mne tady nechali tak dlouho! Proto jsem tady celé dopoledne tak trpěla! Aby ta jejich sázka byla jistější!

"Tak se přesvědči, jak vypadají opravdová pouta!" pokračoval Karel v krasojízdě. "Zkus je rozvázat!"

Honza převzal moje ruce a začal s nimi dělat co uměl. Moc mu to nešlo, trvalo mu to hodně dlouho. Nakonec mi ale ruce přecejenom rozvázal - a tím jeho zájem o mne skončil. Mých nohou si ani nevšiml - ty jsem už si musela rozvázat sama. Ze všeho nejdřív jsem si ale vytáhla z úst to děsné Vladino mýdlo. Ta úleva, když jsem konečně mohla plnými plícemi nadechovat vzduch nefiltrovaný přes tu odpornou mýdlovou hmotu!

Vladěna nevypadala nijak překvapeně, když viděla, jaký hnus jsem měla v ústech. Ani jediným slovem to nekomentovala, dokonce ji to ani nezajímalo. Jakoby i tahle úděsná náplň mých úst byla naprosto normální.

A tím to všechno skončilo. Tenkrát jsem se zařekla, že s takovými "kamarády" už nadosmrti nechci nic mít. Už jsem se s nimi nikdy potom nesešla. Jenom teď nevím, jestli jsem udělala dobře nebo špatně. To, co jsem tehdy zažila, bylo příšerné a současně nádherné. Nic tak děsného a přitom úžasného jsem už od té doby nezažila. Jistěže jsem se snažila, dělala jsem všechno možné, i s těmi kalhotkami jsem to nakonec zkoušela tak, jako tenkrát, ale už to nešlo. Ty kalhotky samotné na to prostě nestačí. Zřejmě při tom musím být napřed důkladně svázaná, naprosto bezmocná a pořádně zmučená, teprve potom jsem schopná pocítit tu rajskou nádheru. Asi to jinak nejde a je nutné zažít to všechno současně: to hrozné i to krásné. Musím brát buď všechno nebo nic. Jenže já už bez toho fantastického pocitu nemohu být. Chci se zase jednou dostat do toho ráje, který jsem poznala, a to i za cenu té hrůzy, která tomu předcházela. Nejspíš se k těm "přátelům" vrátím a požádám je, aby mne zase svázali tak jako tenkrát a nechali mne spoutanou přes noc - a pokud možno i přes celý ten následující den. I s tím mýdlem v ústech.

K o n e c