O t r o k


Ten chlápek mne už na první pohled něčím zaujal. Vypadal k světu, na rozdíl od mnoha jiných, kteří se v našem klubu také objevují. Takoví jako on tady nebývají moc často k vidění, tak jsem si ho vzala do parády, aby mne některá z kolegyň nepředešla. Pro ně by ho byla škoda.

Ve svém odhadu jsem se nemýlila. Byl u nás poprvé. Nevadí. Vstupní pohovor s nezkušeným nováčkem umím udělat také. Pěkně jsme si popovídali. On se dozvěděl, co ho u nás čeká, a já se dozvěděla všechno, co jsem o něm potřebovala vědět. Byl to obyčejný otrok, který hledal paní, aby jí sloužil. Takových jsem už pár měla. Klidně mohu přijmout dalšího. O jednoho víc nebo míň, co na tom záleží? Tenhle měl jen jedno přání: líbí se mu prý škrcení. Zatím o tom jenom četl a představoval si to, ale to prý není ono. Rád by zažil doopravdy, jaké to je, když ho někdo cizí škrtí. Zároveň z toho měl trochu strach, proto se o tom ještě nikomu nezmínil. Proto přišel k nám do klubu. Předpokládal, že tady najde nějakou expertku, která už to umí a která ho bude škrtit odborně, bez rizika.

Nu, proč ne. Otrok sice nemá právo si něco přát, ale když jde o škrcení, dá se udělat výjimka. Když bude dobrým otrokem, když bude vzorně plnit svoje povinnosti, mohu ho za odměnu přiškrtit. Krk má pěkný, s vystouplým ohryzkem, zhodnotila jsem ho jediným pohledem. S takovým krkem se mi bude dobře pracovat. S kulatým tlustým krkem, který je ze všech stran obrostlý špekem tak, že na něm není nic vidět, se nepracuje moc dobře. Tenhle otrok měl ale krk pěkně vytvarovaný, ten půjde škrtit docela pohodlně. Jestli se o něj bojí, pak se to bude muset rychle odnaučit. Expertka jsem, umím ledacos, ale nesnáším zbabělce ani nějaké zchoulostivělá těla. Moji otroci musí být schopní něco vydržet.

Chlápek vypadal potěšeně, že jsem ho neodmítla. Hned se chlubil, jak dlouho vydrží se zadrženým dechem. Rychle jsem poznala, že vlastně neví, co chce. Zjevně neznal rozdíl mezi škrcením, dušením a rdoušením. Nevadí. To už ho naučím. Postupně mu to předvedu, a až to zažije, pak pochopí, jaký je v tom rozdíl. Pak mu dopřeji možnost si vybrat.

Pro začátek jsem mu poručila, aby mi vyčistil střevíčky. Jazykem, pochopitelně. Pěkně zespodu. Prostě aby mi olízal podrážky, vysvětlila jsem mu, když napoprvé nepochopil, co po něm chci. Takovou nechápavost mu ale příště už tolerovat nebudu. O debilního otroka nestojím. Moji otroci musí mít důvtip a inteligenci, aby i bez rozkazu poznali, co po nich chci. Musí jim stačit jen můj pohled nebo maximálně pohyb prstu. Pochopitelně mne také ani nenapadlo se kvůli tomu čištění vyzouvat. Seděla jsem pohodlně v křesle nohu přes nohu, a to musí každému otrokovi stačit. Až bude s jedním střevíčkem hotový, pak si třeba nohy přehodím.

Chlápek přede mnou poklekl na zem, sklonil se k mé noze, a pak zjistil, že ani tak se k podrážce mého střevíčku jazykem nedostane. Chilku mu trvalo, než pochopil, že si musí na zem lehnout na záda a zasunout se hlavou pod moji nohu. V první chvíli se pokusil rukama si nastavit moji nohu do nějaké vhodnější polohy, ale to už bylo trochu moc. Něco takového prostě nestrpím. Své paní se žádný otrok těmi svými sprostými pazoury nesmí ani dotknout! To jsem mu okamžitě rázně objasnila a pro zdůraznění jsem mu šlápla do obličeje, aby si to rychleji zapamatoval. Tenhle otrok bude potřebovat ještě důkladnou výchovu, než mi bude aspoň trochu vyhovovat!

Musel vleže na zemi připažit a dotýkat se směl jen mých střevíčků a to pouze jazykem. Směl popolézat po zemi od špičky mého střevíčku až k jeho podpatku, dovolila jsem mu i převalovat se na zemi a natáčet se do různých poloh, aby mi mohl olízat podpatek ze všech stran. V každé poloze ale musel mít vždycky ruce připažené a položené na zemi, aby se mne jimi nedotkl ani náhodou. Tak se mi to líbí, když se chlap přede mnou plazí po zemi a když ho to stojí hodně úsilí. Samozřejmě, že když si při tom nemůže pomáhat rukama, protože je musí mít stále připažené, je to pro něj mnohem obtížnější. Nevidím ale důvod, proč bych měla svým otrokům práci nějak usnadňovat. Od toho přece chlapi na světě jsou, aby zvládli všechno, co jim poručím.

Tenhle to ještě moc neuměl, takže mu to trvalo dost dlouho. Nevadí, však on se vycvičí. I ten jazyk se mu časem prodlouží a získá na obratnosti. Všechno je to jenom cvik. Zatím jsem se jen dívala, jak se snaží. Musím uznat, že bylo na co se dívat. To tělo vcelku ušlo. Nebylo špekaté, ale ani nijak třeskutě svalnaté. Kulturisty nemám ráda, ale ani tučňáky, kterým není na těle vidět vůbec nic. Tohle tělo bylo pevně stavěné, pěkně tvarované, a hlavně se po zemi pohybovalo mrštně a energicky. Vypadalo slibně. Nemám ráda apatické otroky, kteří jen nehybně snášejí všechno, co jim dělám, a nijak na to nereagují. Tenhle chlápek vypadal, že je plný života a že mu ta živost třeba vydrží hodně dlouho, až s ním začnu něco dělat.

Konečně byl s tím oblizováním hotov. Přišel čas ho za to patřičně odměnit. Dostane, co chtěl.

"Vstávej, hovado!" poručila jsem mu a povzbudila ho rýpnutím špičkou střevíčku do žeber. Když si hraju s něčím krkem, musí ten dotyčný přitom vždycky stát přede mnou v pozoru. Je to pro mou kontrolu. Pokud pevně stojí na nohou, mám jistotu, že ty moje hrátky přežívá bez problémů a já si s ním mohu klidně hrát dál. Také nikoho nerafnu za hrdlo jen tak z ničeho nic. Občas se totiž najde někdo, kdo je na tu svou dýchací trubici háklivější, než je zdrávo, a třeba o tom ani sám neví, když to ještě nikdy nezažil. Když mu ale na ni někdo sáhne, tak z toho dostane psotník. Já si proto každého vždycky napřed vyzkouším, aby mne něčím nepřekvapil. Tomuhle hovadu jsem tedy položila jednu ruku na záda a druhou na hruď. Pak jsem mu rukou přejela po zádech nahoru a vzala ho za zátylek. Chlápek se ani nepohnul a čekal, co bude dál. Přejela jsem mu tedy druhou rukou po hrudi a vzala mu lehce spodní část krku mezi palec a ukazováček. Chlápek se trochu zachvěl a zhluboka se nadechl. To nebylo moc dobré znamení. Chvíli jsem tedy počkala, co to s ním udělá dál. Stál ale klidně, neskládal se k zemi, tak jsem po chvilce pokračovala. Přejela jsem mu dlaní po hrdle a nahmátla mu tep po obou stranách krku. Ten vždycky u každého sleduji. Podle něj nejlíp poznám, co ty moje hrátky s kým dělají. Líbí se mi pozorovat, jaké potíže svým otrokům způsobuji, když si s jejich těly hraji, a ráda porovnávám, jak kdo na co reaguje.

Tohle hovado mělo tep docela klidný a pravidelný. Poznala jsem, že tohle tělo tak snadno nezkolabuje. Že to je odolné hovado, o které nemusím mít obavy.

Hned jsem toho využila. Až dosud jsem měla ruce položené na jeho krku jen docela lehce, teď jsem mu tedy sevřela krk trochu silněji. Chlápek rychle napjal krční svaly.

"Kdo ti dovolil napínat krk, hovado?!" vyjela jsem na něho okamžitě. "Jak ses mohl jen opovážit vzdorovat své paní?!"

"Já - Promiňte, já už - " zablekotal. Rychle krk povolil a při tom blekotání mu ohryzek v mé dlani poskakoval nahoru a dolů.

"Hubu držet!" nenechala jsem ho domluvit. "Mluvit budeš jen když se tě na něco zeptám, hovado, a dělat budeš jen to, co ti přikážu!" Když si hraju s něčím krkem, tak nesnáším, aby se přitom ten krk napínal a kladl mi nějaký odpor. Jednak se mi nechce jakýkoliv odpor přemáhat, a také krk je dost choulostivá část těla, tam se hrubší síla nedá použít. Kromě toho napnutí krku je přirozený nouzový signál. Když otrok bez dovolení sám od sebe napne krk, tak vím, že jsem asi něco přehnala, a okamžitě ho nechám být. Tohle hovado se to muselo naučit taky.

Učil se rychle. Teď už měl krk uvolněný a měkký jako modelovací hlínu. Zatlačila jsem mu ruku do hrdla na tom citlivém místě pod bradou. Tiše zachrčel, ale už se nebránil. Bez odporu se nechal připravit o dech. Jen němě pootevřel ústa a z nich mu vylezl jazyk. Skutečně trpělivě čekal, až ho zase nechám nadechnout. Pak jsem mu ještě jednou sevřela krk trochu silněji. Zrudl v obličeji, ale krční svaly už se neodvážil napnout. Jedním prstem jsem mu do nich rýpala, jestli je má stále stejně měkké a poddajné. Možná z něj přecejenom bude dobrý otrok. Jen ruce měl trochu moc živé. Při každém mém sebemenším pohybu prsty na jeho krku vždycky vymrštil ruce nahoru. Pravda, vždycky si včas uvědomil, že mých rukou na svém krku se těmi svými pazoury nesmí ani dotknout, a vždycky je hned zase spustil dolů, ale přesto se mi to nelíbilo. Sice vždycky vzorně poslechl, když jsem mu přikázala "Připaž!", ale za chvilku ty ruce zase vymrštil vzhůru ke krku. Příště mu budu muset s těma rukama něco udělat.

Postupně jsem zkoušela, co všechno snese a co mu bude vadit. Zatlačila jsem mu jedním prstem na ohryzek, odtlačila mu ho kousek stranou, pak jsem mu zaryla palcem do jamky mezi klíčními kostmi. Zakuckal se, a protože jsem v něm ryla dál, vykuckal postupně všechen vzduch z plic a začal lapat po dechu. S tím kuckáním to moc dohromady nešlo, ale snášel to dobře. Nenapjal krk, dokonce i připažit se mu podařilo. Snažil se ovládnout se a přestat kuckat, aby se mohl nadechnout, ale stačilo jen mu palcem lehce pošimrat průdušnici v hloubi té jamky, a rozkuckal se znova.

Ilustrační obrázek

Pak jsem mu palci zabrnkala na nervy, které jsou dole po stranách krku. Tentokrát kromě rukou zvedl i ramena, aby si ta místa chránil. Znova jsem mu musela důrazně připomenout, že něco takového si nesmí dovolit. Uvolnil se tedy, přestal zatahovat hlavu mezi ramena, ale zaťal zuby, zavřel oči a zadržel dech. Probrala jsem mu ty nervy ještě jednou. Působilo to na něj pěkně. Celé tělo se mu cukalo, div neposkakoval. Ruce křečovitě tisknul k bokům, aby je nevymrštil vzhůru na obranu. Tohle snášel nějak špatně, tak jsem ho už nechala.

Ještě jsem chtěla vědět, jak dlouho vydrží s dechem. Nechala jsem ho tedy nadechnout a pak jsem mu stiskla hrdlo. Neřekla jsem mu, co ho čeká, protože to nepotřeboval vědět. Stál přede mnou s vyplazeným jazykem a čekal, co bude dál. Čekal dlouho, měl dobrý pajšl. Hezkou chvíli to trvalo, než se začal kroutit. Pak se vytáhl na špičky, snad doufal, že si tím pomůže. Ovšemže si tím nepomohl, držela jsem mu hrdlo stisknuté dál. Zapumpoval naprázdno hrudníkem a ohryzek v krku mu pod mou dlaní párkrát poskočil nahoru a dolů. Pak napjal celé tělo, ale hrdinně se dál snažil udržet krk v mých rukou uvolněný a nenapnout svaly na něm. Ruce ovšem v klidu neudržel, šermoval jimi před sebou stále rychleji, ale pořád se vší mocí chránil dotknout se jimi mne, mých rukou nebo svého krku. Stále jsem cítila jeho tep a všimla jsem si, že se začal zrychlovat. Jeho tělo bylo čím dál neklidnější. Nakonec už to nevydržel a napjal krk. To byl konec. Okamžitě jsem ho pustila a nechala ho, ať si lapá po vzduchu, jak chce.

Jako přijímací zkouška nového otroka mi to stačilo. Teď už jsem věděla, že má krk dost odolný i poddajný na to, abych si s ním mohla dělat, co se mi zlíbí. Jemu se to zjevně líbilo také, jeho vztyčenou ozdobu nebylo možné přehlédnout. Dovolila jsem mu tedy, ať si ji samoobslužně použije. Poslala jsem ho do koupelny, ať to vystříká do výlevky, a pak jsem mu dala pro dnešek volno.

Naše další setkání začalo opět úvodním pohovorem. Ten dělám vždycky. Rozdíl je jen v tom, že v křeslech při něm sedíme jen při prvním setkání. Při všech dalších už sedím otrokovi na těle. I tohle hovado se muselo přede mnou položit na zem a já jsem se pak na něj posadila. Sezení na živém lidském těle se nic na světě nevyrovná. Ani ta nejpohodlnější pohovka není tak příjemná jako pevné a pružné mužské tělo. Tohle hovado se ukázalo k tomu účelu naprosto dokonalé. Sedla jsem mu na břicho, chlápek pode mnou napjal svaly a jeho břicho tím získalo právě tu správnou tuhost a pružnost, jakou mám ráda. Nezabořila jsem se do něj jako do peřin, nebylo ale ani nadměrně tvrdé. Pěkně se přizpůsobilo tvaru mého pozadí, a když jsem se na něm zhoupla, pěkně zapérovalo. Tomu chlápkovi sice při tom mém pohupování vylézaly oči z důlků, ale to už byl jeho problém. Já jsem byla spokojená. Tohle přímo miluji, když cítím pod sebou živé pohybující se tělo, které dýchá, kroutí se, napíná se a uvolňuje. Jistě, uznávám, že každé tělo moji váhu na břiše nesnese, ale to mi nevadí. Když je nějaký otrok padavka, tak si mu mohu sednout i na záda či na zadek. Když má mocnou hruď, tak si mu sednu na hruď. Není to ale ono. Nejlíp se sedí přecejenom na břiše. To je měkčí a nic v něm mne netlačí. Tohle hovado mělo statnou postavu, takže jsem vůbec nepochybovala, že mne na břiše udrží jak dlouho budu chtít. A pokud bude mít nějaké potíže, pak se bude pode mnou kroutit a vzpínat a bude to o to lepší.

Chlápek pode mnou se při pohovoru rozplýval nadšením, jak se mu to minule líbilo. Tak je to správné. Otrok musí chválit a obdivovat svou paní. Já si při té chvále připomenu, co jsem mu dělala minule, dozvím se, co z toho se mu líbilo nejvíc, a promyslím si, co mu udělám dnes, až mne přestane bavit sezení na něm.

Nejdřív mi musel předvést, jak umí udělat stojku a jak dlouho tak vydrží stát hlavou dolů. Tuhle zkoušku musí přede mnou napoprvé složit každý, koho chci věšet za nohy hlavou dolů nebo koho chci škrtit. Nemusí to být vždycky stojka na rukou, stačí i stoj na hlavě. Kdo neudrží rovnováhu, tomu jsem ochotná ty nohy nahoře přidržet. Tenhle chlápek měl ale paže dost silné, takže jsem ho nijak nešetřila. Chtěla jsem si prověřit, jak snáší polohu hlavou dolů, co to s ním udělá a jak dlouho ten nával krve do mozku snese. Při škrcení je ten nával krve do hlavy přibližně stejný, a já se nechci dočkat nějakého nepříjemného překvapení. Za to mi takové hovado nestojí. Kdo nedokáže aspoň pár minut stát na hlavě, toho na žádné takové krční hrátky nepřijmu.

Poznala jsem, že je to zdatné hovado. Vzepřel se rukama o zem, nohama se opřel o zeď za sebou a stál jako socha. Zrudl v obličeji, na čele mu naběhly žíly, na předloktích ještě větší, po chvíli přestal dýchat nosem, otevřel ústa a začal těžce sípět ústy, ale držel se dobře. Seděla jsem před ním v křesílku a pozorovala ho. To všechno později při škrcení zažije znova, a já teď už budu vědět, že nic z toho mu neublíží. Hlavně jsem se snažila zapamatovat si barvu a vzhled jeho obličeje. Až do dosažení této barvy ho budu moci škrtit bez obav. Minuty běžely, chlápek stál na rukou, napínal svaly, zakláněl hlavu a hleděl na zem pod sebou, ústa dokořán, žíly mu nabíhaly už i na krku, ale nevzdával se. Pokorně čekal, až mu dovolím toho nechat. Ukazovalo se, že má slušnou výdrž a svaly dost neúnavné, že si s ním budu moci asi hodně užívat.

Ani nevím, jak dlouho jsem ho tak nechala stát. Neměřila jsem to. Nezáleželo na tom. Co jsem potřebovala vědět, to jsem už věděla, ale dovolit mu, že už toho může nechat, se mi prostě nechtělo. Na to vypadal moc zajímavě. Dívala jsem se na něj, jak ho to zmáhá a jak se poctivě snaží vydržet, a docela se mi to líbilo.

Nakonec se zhroutil na zem sám, bez dovolení. Paže měl nadobro vyřízené. Vynadala jsem mu za to jako psovi. Moc a moc pokorně se omlouval. Netušil, že to dovolení bych mu stejně nikdy nedala.

Za trest mi musel uvařit kafe. Ruce se mu chvěly únavou, ale to mne nezajímalo. Je to můj otrok, tak musí dělat, co mu poručím. Jeho problém, jak to zvládne. Není ovšem jeho věc, jak dlouho mu to bude trvat. Pracoval pomalu jako lenochod. Za to si zasloužil další trest. Za svoji únavu mi musel připravit malé občerstvení. Poručila jsem si pár obložených chlebíčků, které musel v kuchyňce vlastnoručně připravit. Pak mne musel vzorně obsluhovat jako číšník v nejlepším hotelu.

Paže už se mu trochu vzpamatovaly, ruce už se mu nechvěly, tak jsem mu je svázala za zády. Měl je už zase až příliš živé a hbité, a já jsem nepotřebovala, aby mi překážely při tom, co jsem s tím hovadem chtěla dnes dělat. Kromě toho takové pěkně svalnaté paže jsou nejhezčí, když jsou pevně svázané. Na nějakých hubených hůlčičkách se pouta tak pěkně nevyjímají. Zbytek provazu jsem mu natáhla po zádech nahoru ke krku, kolem hrdla a zpět po zádech dolů k rukám. Vznikla tak dlouhá velká smyčka, která se mu nestahovala kolem krku a proto mu nemohla ublížit, jen ho bude tlačit do hrdla a mírně mu zúží žíly v krku. Pak jsem mu tu smyčku začala zkracovat. Musel ruce za zády zvednout co nejvýš, pak zaklonil hlavu a prohnul krk dozadu, pak zvednul ramena až k uším, aby dostal spoutané paže za zády ještě o kousek výš, prohnul se celým tělem nazad, na zádech se mu vztyčily lopatky, a nakonec ještě zaťal pěsti. Víc už mi předvést nedokázal, tak jsem mu v téhle poloze uvázala smyčku k zápěstím a po rutinní kontrole, co to s ním dělá, jsem ho nechala tak. Posadila jsem se ke své kávě a chlebíčkům a spokojeně jsm přihlížela, jak se to hovado snaží vypořádat se s tím, co jsem mu udělala.

Snažil se pěkně. Pokoušel se prohnout trup ještě víc dozadu, Vzpíral si paže pěstmi o záda, aby je dokázal zvednout ještě o milimetr výš, s ústy dokořán se pokoušel zaklonit hlavu ještě víc. Zpočátku křečovitě napínal krční svaly, než zjistil, že mu to není nic platné. Tohle zkoušejí všichni, a nepomůže si tím nikdo. Obličej i horní část krku nad provazem mu zrudla, ale ani zdaleka ne tolik jako když dělal stojku. Nic špatného se mu tedy nedělo. Na tlak provazu do hrdla reagoval také naprosto obvyklým způsobem. Na to si vždycky dávám pozor, protože tohle má na některé chlápky přímo zničující účinky. Viděla jsem ale, že tohle hovado snese všechno. Jen ruce za zády mu ztmavly a zfialověly o něco víc. Tím, že se snažil dostat je za zády co nejvýš, aby si uvolnil provaz na hrdle, utahoval si pouta na zápěstích mnohem silněji než jak jsem mu je uvázala já. Ruce mu opuchly, vystoupily mu na nich žíly, ale ani to nebylo nic, co by stálo za pozornost. Tohle už jsem viděla mnohokrát, a vydržel to každý. Zato jsem ještě neviděla, že by nějaký otrok reagoval na přiškrcení takhle bouřlivě. Tohle hovado nejenže se kroutilo a prohýbalo a pořád se pokoušelo svázanýma rukama něco dělat, ale navíc i neklidně přešlapovalo z nohy na nohu a pobíhalo z místa na místo, i když mu to nebylo nadobro nic platné. Ten provaz na hrdle s ním dělal přímo divy. Což o to, člověka potěší, když jeho práce má u druhých takový úspěch. Ten chlápek se ale motal po místnosti a točil se na všechny strany tak, že jsem si ho ani nemohla pořádně prohlížet. Příště mu svážu i nohy, aby byl klidnější, umiňovala jsem si.

Popíjela jsem kávu a ukusovala chlebíčky, které mi předtím naservíroval. Uměl to, byly dobré, a pohled na jeho ruce, které je připravily a které teď byly svázané, fialové a napuchlé, jim dodával na pikantnosti. Takhle nějak si představuji příjemné posezení u kávy. Lahodná vůně linoucí se z šálku, chutné pohoštění, pohodlná pohovka a pro pobavení bezmocný otrok usilovně zápolící s potížemi, které jsem mu zařídila. Znám to už dopředu, o co všechno se takový otrok bude pokoušet. Některé věci dělají všichni, a stejným způsobem, ale občas mi někdo předvede i něco nového, co jsem ještě neviděla. Je zajímavé sledovat, jak se stejně uvázanou smyčkou zápasí každý trochu jinak.

Nic netrvá věčně. I tenhle otrok se časem smířil s tím, co se mu stalo. Přesvědčil se, že si sám nepomůže. Přestal se namáhat rukama, přestal pobíhat po místnosti a uvolnil paže. Obličej mu ztemněl o trochu víc, protože se teď přiškrcoval navíc vahou uvolněných paží. Poznal, že se to dá vydržet a že je to snesitelnější než předchozí marná námaha. Já to věděla od začátku, že to vydrží, protože jeho obličej pořád ještě nedosahoval té barvy, kterou jsem si zapamatovala jako mezní. Zjistil, že nemusí tak moc zaklánět hlavu, že stačí jen ohýbat krk. Už jen zrychleně dýchal otevřenými ústy - a jeho ozdoba mu stála v plné délce a pohotovosti. Pochopitelně. Škrtil se přece, a to bylo přesně to, co si přál.

Dojedla jsem poslední chlebíček, dopila kávu a uvažovala jsem, co s tím hovadem podniknu dál. Měla jsem připraveno pokračování, ale ta jeho ozdoba už měla tak mohutné rozměry a tak výbojně trčela dopředu, že bylo zbytečné dělat mu ještě něco dalšího. Připravené pokračování jsem si tedy nechala napříště a věnovala jsem se jiným věcem. Toho hovada jsem si dál už nevšímala. Jako otrok byl se svázanýma rukama nepoužitelný, a na to, abych mu tu škrticí smyčku odvázala, bylo ještě příliš brzy. Ještě si jí tolik neužil, aby mi to stálo za tu práci.

To hovado, ponechané samo sobě a přiškrcené, bylo schopné myslet jen na jednu jedinou věc. Ta jeho ozdoba mu trčela daleko kupředu, zcela mimo dosah jeho svázaných rukou. To hovado tedy začalo hledat, kam by mohlo tu ozdobu zastrčit a o co by si ji mohlo ošoustat. Když jsem se na něj přišla po chvíli podívat, jak si vede, našla jsem ho, jak se snaží masturbovat s nábytkem.

Musela jsem mu znovu důrazně připomenout, že smí dělat jen to, co mu poručím. Žádné uspokojování jsem mu nedovolila. Za trest jsem mu utáhla škrticí smyčku o pár centimetrů víc, aby musel znovu napnout všechny svaly na pažích, na zádech a na krku. Pak jsem mu přikázala, že bude stát uprostřed místnosti a z toho místa se nehne ani na krok. Tam jsem ho pak také nechala stát a škrtit se samotného s tou jeho ozdobou napřaženou doprázdna. Čas od času jsem se pak na něj chodila dívat, jak dodržuje můj příkaz.

Dodržoval. Přešlapoval sice nepokojně z nohy na nohu, ale stál poslušně na místě, které jsem mu určila. Prohýbal se do oblouku jako luk, spoutanými pažemi pracoval, div si je nevykloubil, a obličej už mu docela pěkně ztmavnul. Ta jeho ozdoba mu nepřetržitě stála v pozoru jako voják na stráži, plně připravená, jen neměla k čemu. Chlápek na mne koukal úpěnlivě jako skutečné hovado, kdy už ho osvobodím. Byla jsem ale nemilosrdná. To, co provedl, si nesměl dovolovat ani ve snu. Musel se naučit, že s uspokojením musí čekat až na mé svolení a uspokojit se může jen takovým způsobem, jaký mu určím.

Nakonec jsem se nad ním smilovala. Odvedla jsem ho do koupelny, aby mi nezasvinil podlahu. To hovado už bylo nadržené jako přehrada při povodni. Vystříklo to z něj, jakmile jsem se té jeho ozdoby rukou jen dotkla, a byl to tak mocný proud, jaký jsem už dlouho neviděla. Připadala jsem si na chvilku jako zahradnice, když kropí záhony hadicí. Teprve až když ztratil všechnu sílu a nadobro zvadl, rozvázala jsem mu ruce a dopřála mu, aby se přestal škrtit a mohl se zase narovnat. Pak už jsem ho propustila, už pro mne neměl cenu. Co také s hovadem, když už je prázdné?

Při příštím setkání jsem si při úvodním posezení na břiše toho hovada vyslechla nadšený a podrobný popis všech pocitů, které působí napnutý provaz tlačící do hrdla a na žíly okolo něj. Takové popisy od svých otroků poslouchám se zájmem, protože sama jsem nikdy nic podobného nezažila a ani nikdy nezažiji. Mého hrdla nebo mých zápěstí se nikdy žádný provaz nedotknul a rozhodně nikdy nedotkne. Mařka sice hlásá, že bych si měla někdy na vlastní kůži vyzkoušet, co zažívají moji otroci, abych věděla, co jim dělám. Mařka je moje komteska a kolegyně, uměleckým jménem Lady Bloody Mary, a někdy také moje otrokyně, když spolu děláme nějaké šou. Ona už to sama všechno zažila, a pěkně natvrdo. Všechno, co dělávám, jsem jí už udělala. Na ní vždycky všechno předvádím, když někomu ukazuji svůj repertoár. Mařka tedy velice dobře ví, jaké to je dostat se mi do rukou, a ovšem také velice dobře ví, co zažívá ten, komu něco dělá ona sama. Já to samozřejmě vím také, ale jen z vyprávění. Sama to zakoušet nemusím. S mým tělem nikdo nic takového dělat nebude, ani Mařka ne. Moje tělo je posvátné a nedotknutelné, i pro Mařku.

Ten chlápek pode mnou mi vykládal, jaký to byl minule divný pocit, když jsem mu smyčku s krku sundala a jeho už pak dál nic neškrtilo. Prý mu pak pořád jakoby něco chybělo. Až do večera se cítil celý nesvůj, že už na hrdle nic necítí. Připadal si málem jako nahý, když už na krku nic neměl. Tak jsem mu připnula kolem krku obojek. Pravý psí. Utáhla jsem mu ho jen tak, aby mu přilehl na kůži, aby ho na krku cítil, ale aby se ještě neškrtil. Na to ještě nebyl čas. Otrok musí napřed pracovat, zábava přijde až potom. Napřed musí být hotov se svými úkoly, pak teprve ho za odměnu přiškrtím.

Tentokrát jsem si přizvala i Mařku a ještě jednu další kolegyni, a ten můj otrok nás musel obsluhovat všechny tři. Pochopitelně že jsme si přály každá něco jiného, aby to neměl tak jednoduché. Zvlášť Mařka měla velice bujnou fantazii při vymýšlení svých přání. Omezoval ji jen rozsah zásob, které jsme měly v kuchyňce připravené. Nebylo to ale moc velké omezení, protože jsme s tímhle rautem počítaly a zásobily jsme se už předem nejrůznějšími ingrediencemi, které by mohlo to hovado při přípravě našeho pohoštění potřebovat. Hovado muselo kmitat tempem, o jakém se číšníkům a kuchařům v Internacionálu ani nesní. Protože se mi jednou při pohovoru zmínil, že umí také nějaké triky s kartami, musel nás potom ještě pobavit a něco nám předvést. Uměl to dobře, nepřišly jsme mu na to, jak to dělá. Měl opravdu šikovné ruce. Tak jsem mu potom ty ruce svázala. Dokonce se zvláštním potěšením. Šikovné ruce svazuju ze všeho nejraději. Takové ruce svázané za zády vypadají hned docela jinak, když vím, co všechno by s nimi ten chlápek dovedl dělat, kdyby je neměl svázané.

Po zkušenostech odminule jsem mu pak svázala i nohy. Tím byl připraven na závěrečné utažení obojku. Utáhla jsem mu ho o dvě dírky, což byly asi tři centimetry. Mám vyzkoušené, že tohle snese každý, kdo prošel mými přijímacími testy odolnosti. Ani tenhle chlápek nebyl výjimkou. Napnul krk, otevřel ústa a začal rudnout v obličeji. Přesně tak, jak jsem to už dávno znala. Zacloumal pažemi za zády. I to udělá každý. Proto tam na nich měl pouta, aby se měl s čím přetahovat. Sklonil hlavu a začal hlasitě dýchat ústy. I jemu se ucpal nos, když mu tam po utažení obojku napuchly sliznice. Postavila jsem se před něj a dívala jsem se, jak ho utažený obojek proměňuje. Čekala jsem, až mu obličej oteče a ztmavne do konečného odstínu. Zatím mu jen nabíhaly žíly na čele a otékala víčka. Některým chlápkům při tom i vylézají oči z důlků, Mařce taky, ale tohle hovado mělo oči malé a nevýrazné. Takové oči obvykle zůstávají na svých místech.

Hovado už mělo obličej viditelně o něco větší, oteklý pěkně do kulata, temně rudý, a už mu víc netmavnul. Na první pohled bylo poznat, že nedosahuje té barvy, kterou tenhle chlápek snesl při přijímacím testu. Sice se k ní dost přiblížil, ale přecejenom měl teď obličej o něco světlejší. Ještě jsem ho chvíli pozorovala, jestli neztmavne víc, ale ta barva už byla stálá. Jsou chlapi, kterým takový utažený obojek zacvičí s tělem až neuvěřitelným způsobem. Někdo se rozklepe jako ratlík, jiný se přímo roztéká, jak se potí. Tenhle nic. Byl to tvrdý chlap, ani to s ním nehnulo. Stál pevně na nohou, ani náznak nějakého zakolísání jsem na něm neviděla. I všechny ostatní jeho reakce byly zcela správné. Oddechoval pravidelně, jen při tom trochu sípal. Škrtil se přesně podle předpisu. S klidným svědomím jsem si ho mohla přestat všímat a vrátit se k drbům, které provozovaly moje kolegyně zatím samy dvě beze mne. Nejvyšší čas se k nim připojit. Ještě by mohly zapomenout, že tady jsem také a mohly by začít pomlouvat mne.

Otočila jsem si židličku u stolku tak, abych při té zpravodajské konferenci měla současně stálý výhled na to škrtící se hovado. Jednak jsem ho chtěla mít pořád pod kontrolou, a jednak se ráda dívám na takové chlápky, kteří jsou mojí zásluhou nadobro bezmocní a kteří se přesto musí usilovně pinožit, aby vydrželi to, co jsem jim způsobila. V tomhle případě bylo na co se dívat. Tenhle chlápek byl až překvapivě živý a pohyblivý, i když měl svázané ruce i nohy. Rukama se pořád o něco snažil, i když jsem nepoznala, o co. I nohy měl velice neklidné. Sice je měl svázané dohromady za kotníky, takže s nimi nic moc dělat nemohl, ale kolena svázaná neměl, takže nám předváděl něco na způsob pochodování na místě. Jeho ozdoba se natahovala do délky, trčela mu kupředu a pohupovala se podle jeho přešlapování. Se skloněnou hlavou ji upřeně pozoroval a chvílemi zkoušel, jak by měl zkroutit tělo, aby si na ni dosáhl spoutanýma rukama. Jistěže neměl šanci, mně to bylo jasné, ale jemu asi ne. Měl sice tělo nádherně pružné a dosáhl si rukama na boku hodně daleko, konečky prstů až skoro k pupku, ale na svoji ozdobu si nedosáhl ještě nikdo z těch, které jsem kdy spoutala. Ani tenhle ne. Snažil se ale vytrvale, a to jeho kroucení spolu s udržováním rovnováhy na spoutaných nohou dávalo dohromady zajímavý hadí tanec. Je to marné, ale člověk je v poutech nejhezčí, když je plný energie a nevydrží ani na okamžik v klidu, aby mu ty pouta měly v čem bránit.

Pak ho napadlo něco jiného. Dřepnul si a pokusil se zachytit tu svoji ozdobu mezi stehna. To už by se mu mohlo podařit, a to jsem nechtěla připustit. Nedovolené svévolné uspokojování svým otrokům prostě netrpím. To ovšem tohle hovado ví už od prvního dne. Další opakování nemělo cenu. Tak jsem mu svázala dohromady i kolena, aby nemohl roztáhnout stehna a něco mezi ně sevřít. Zároveň to byl i trest, protože on pouta neměl moc rád, jak mi řekl dnes na začátku, když jsem na něm seděla. Tím lépe. Aspoň si dá příště pozor. Každého jiného bych za takovou neposlušnost už dávno vyrazila. Tohle hovado mi však bylo čím dál víc sympatické. Ta jeho živost a spousta energie se mi líbila. I ta jeho urputnost, s jakou se snažil vydržet všechno, co jsem mu způsobovala a co třeba neměl rád, jen aby nemusel říct to domluvené kouzelné slůvko, po kterém bych s tím okamžitě přestala. I to pevné tělo, na kterém se tak dobře sedělo. I ten jeho neúnavný pohyb, ve kterém mu dokonce ani pouta nezabránila. I ta jeho ozdoba, která vydržela vztyčená a pevná vždycky tak neuvěřitelně dlouhou dobu. Někoho s tak neumořitelnou vitalitou jsem ještě nepoznala. Byl to prostě tvrdý chlap s tvrdými svaly a s tvrdou náturou - a s tvrdou ozdobou. Lákalo mne krotit takové nezkrotné hovado.

Ještě jsem si ho zkontrolovala, i když podle toho, co vyváděl, musel být dokonale fit. Barvu obličeje měl pěknou temně rudou, přesně takovou, jakou měl mít, celý obličej jakoby nafouknutý, oči utopené ve škvírkách mezi opuchlými víčky. Utažený obojek měl zabořený hluboko do kůže. Už zjistil, že napínáním krku si moc nepomůže, takže měl krk uvolněný a jen občas na okamžik napjal krční svaly pod obojkem. Zato objevil, že trochu pomáhá polykání, takže teď pořád polykal naprázdno. I to bylo v pořádku. To dělají všichni. Naběhlý jazyk mu vyplňoval celá ústa, takže dýchal trochu sípavě. I to bylo dobře. Kdekoliv jsem byla, pořád jsem slyšela jeho dech a pořád jsem měla kontrolu, že dýchá naprosto normálně. Ještě jsem si zkusila jeho tep. Krk nad obojkem měl sice také oteklý, takže přístup k jeho tepnám nebyl tak snadný jako jindy, ale když jsem zatlačila prstem trochu silněji a do hloubky, tepnu jsem našla. I tady bylo všechno v pořádku, tep měl pořád stejně klidný a silný jako předtím. Když jsem ho pustila, na temném krku mu po mém prstu zůstala bílá skvrna, která ale rychle získala zpět temně rudou barvu okolní kůže. I to bylo správné. Mohla jsem se vrátit ke svým kolegyním. Žádný z mých otroků nemůže očekávat, že se mu budu věnovat víc než je nezbytně zapotřebí. V tom zbylém čase musí umět čekat, až zase někdy na ně budu mít náladu. Do té doby to musí nějak vydržet.

Těžko říct, co bylo zajímavější, zda naše drby nebo pohled na to mé hovado. Převázaný byl teď jako balíček, moc možností k pohybu už mu nezbývalo. Mohl už jen prohýbat trup a pak ještě paže za zády měl poměrně dost pohyblivé. Obojího patřičně využíval, zejména pažemi všemi možnými způsoby napínal pouta na zápěstích. Jeho ozdoba mu nepřetržitě trčela z těla kupředu jako větev z dubu. Prohýbal trup dopředu a dozadu v pravidelném rytmu jako při nějaké souloži. Vůbec ho nezajímalo, o čem si tam my tři povídáme. Tohle hovado, když se škrtilo, nebylo schopné myslet na nic jiného než jenom na sex.

Musel to vydržet hodně dlouho, než jsme s tou naší informační kanceláří skončily. Po celou tu dobu se bezúspěšně a přesto vytrvale snažil dosáhnout si rukama na tu svoji ozdobu. Ta mu za celou tu dobu ani na okamžik nezvadla. Když už jsme si s kolegyněmi neměly co dál povídat, usoudila jsem, že už asi nemám žádný další důvod, proč mu to čekání ještě dál protahovat. Přikázala jsem mu, aby šel do koupelny. Nohy jsem mu nechala svázané, ať si nějak poradí. Odskákal tam sounož, sice těžkopádně, ale měl předtím dost času zvyknout si na svázané nohy a naučit se, jak se na nich udržuje rovnováha. Zvládnul to. Věděl už, že jinde bych mu uspokojení nedovolila. Teď tam stál stále svázaný a nedočkavě mne vyhlížel, kdy už mu to umožním. Vzala jsem tu jeho ozdobu do ruky, zkusila, jak moc je tvrdá - a víc už jsem nestihla. Už to z ní letělo ven. Zkusila jsem mu trochu přimáčknout tu trubici vespod, abych ten proud zeslabila, ale nešlo to. Ten chlápek měl silné nejen svaly, ale i tu trubici, a vystříkal se naprosto nezvladatelně. Když zvadl, nechala jsem ho být. To znamená, že jsem ho tam nechala stát svázaného tak, jak byl, ať se škrtí dál. V první chvíli se tvářil překvapeně, ale pak si připomněl, že správný otrok musí bez námitek snášet všechno, co se mi zlíbí mu udělat. Nevysvětluji svým otrokům své úmysly. Chtěla jsem poznat, co všechno v sobě má.

Něco v sobě opravdu ještě měl. Po chvíli škrcení se mu ozdoba začala vztyčovat znovu. Spolu s ní ožily v poutech znova i jeho ruce. Všechno se opakovalo: jeho hadí tanec, hemžení jeho rukou, pokusy vytrhnout je z pout. Ozdoba mu vyrostla do stejně velkých rozměrů jako poprvé, a stála mu stejně vytrvale. Byla jsem zvědavá, jak dlouho mu vydrží stát. Je už přece poloprázdná, tak mu musí zase brzy splasknout, když mu ji nechám trčet do prázdna bez obsluhy. To jsem se ale pěkně zmýlila. Ozdoba byla jako vytesaná z kamene a on se čím dál usilovněji snažil navzdory poutům s ní něco udělat. Myslím, že jsem dost vytrvalá a umím čekat, ale nakonec mne to přestalo bavit. Usoudila jsem, že že se asi od něj toho splasknutí nedočkám a že mu k němu budu muset napomoci.

Nebylo to nijak těžké. Stačilo vzít tu jeho ozdobu do ruky jako joystick a trochu s ní zacvičit, a nový proud šťávy života byl na světě. Ne sice na první dotyk, a také už nebyl tak mocný jako předtím, ale pořád to ještě bylo pěkných pár solidních dávek. Když je dostříkal, joystick jsem mu zase pustila a nechala ho opět samotného. Samozřejmě stále svázaného a s utaženým obojkem. Ten obojek měl na něj úžasný vliv. Vůbec nebylo třeba s ním nic dělat, jen občas přijít a spustit mu tu stříkačku. Bylo to tak i potřetí. Když jsem se na něj přišla po chvilce podívat, ozdoba už mu stála znova a celé jeho tělo už bylo zase plné života a pohybu. Ani tentokrát jsem se nedočkala, že by mu ozdoba zvadla sama od sebe. Zase jsem jí k tomu musela pomoci, a byla z toho třetí fontána. Pravda, tentokrát už to nešlo tak snadno a rychle, a také už tomu chyběla ta počáteční razance. Bylo prostě poznat, že to jsou poslední zbytky, že to hovado už je se zásobami na dně. Přesto měl dostřik pořád ještě solidní. Nechala jsem ho proto škrtit se dál a byla jsem zvědavá, co mi předvede ještě.

Nezklamal mne. Ozdobu měl i po čtvrté tvrdou jako páku, ale už jsem mu z ní nevyždímala nic. To hovado se sice pilně snažilo spolupracovat, vlnilo se na svázaných nohou a zmítalo mi tou ozdobou v ruce jak nejvíc mohlo, ale žádná další šťáva už z něj nevyšla. Hrátky byly u konce. Rozvázala jsem mu ruce, aby mohl po sobě uklidit. Nohy si musel rozvázat už sám. Dovolila jsem mu, aby si sundal i obojek, ale s tím kupodivu nespěchal. Škrtil se dál. Teprve až když zjistil, že při práci ho obojek přiškrcuje mnohem víc než když stál nehybně, obojek na krku si uvolnil. Ani pak si ho ale nesundal. Když potom musel kachličky vytírat hadrem, dělal to stále s obojkem na krku a pořád se přitom mírně škrtil.

Při příštím úvodním posezení se mi svěřil, že něco tak úžasného ještě nikdy v životě nezažil. To jsem mu i věřila. Neznám žádnou jinou, která by uměla tenhle kousek s utaženým obojkem bezpečně udělat. To už prostě chce odbornici. Ani Mařka k tomu zatím nesebrala odvahu, i když jsem ji učila, na co všechno si musí dávat pozor. Párkrát jsem jí to i předvedla na jejím vlastním krku, takže si mohla vyzkoušet, co se dá vydržet a co už ne. To hovado pode mnou se nemohlo dočkat, kdy mu to udělám znova. Tak to si počká. Tenhle kousek je opravdu dost silné kafe, a dobrá kuchařka nevaří takové každý den, aby nezevšednělo.

Pro dnešek jsem vybrala něco jiného. Ještě dřív, než jsem si na něj sedla, nasadila jsem mu na krk smyčku, kterou jsem si předem připravila z asi metru šňůry. Byla to dost velká smyčka, taková, abych mu ji mohla přetáhnout přes hlavu, a pevná, aby se nestahovala a nemohla se mu kolem krku utáhnout. Tedy rozhodně žádná oprátka. Na druhém konci šňůry jsem měla připravené malé očko a to jsem si navlékla na palec u nohy. Pak už jsem mu seděla na těle jako obvykle, nohy si opírala o zem za jeho hlavou a stačilo mi jen lehce pohnout nártem nebo jen palcem u nohy, a smyčka na krku mu nemilosrdně stiskla hrdlo. Přitom ho nijak hrozně neškrtila, na to byla příliš volná, jen mu zarazila dech. Anebo mu jen zúžila ten průduch v krku, takže dýchat mohl, jen mu to šlo o něco obtížněji. Anebo se musel trochu vynasnažit, aby se mohl nadechnout, když jsem mu smyčku přitáhla o trošku víc. To už záleželo na mně, jak snadno nebo těžce ho nechám dýchat. Hrála jsem si s ním tak hlavně když mluvil. Uprostřed slova jsem mu tak zarazila dech, takže zmlkl, vyplázl jazyk, ale ještě chvilku němě artikuloval rty dál, než pochopil, že to slovo už nedořekne. Pak jsem mu hrdlo zase uvolnila a nechala ho zatáhnout jazyk zpět do úst a mluvit dál. Stačil na to skutečně jen mírný pohyb palcem. Pak jsem mu při řeči ten průduch v krku jen přivřela a nechala ho mluvit tou zúženou trubicí. Pak teprve konečně pochopil, že ho nepřipravuji o dech proto, aby mlčel, ale že to je jen další způsob, jak si chci pohrát s jeho krkem. Navíc jsem mu dovolila, že smí té smyčce vzdorovat, co mu síly krčních svalů stačí. V tomto případě mu totiž smyčka nemohla ublížit, i když se mu zarývala do hrdla hodně velkou silou. I to už mám dávno a mnohokrát vyzkoušené, mimo jiné i na Mařce. Přivřela jsem mu tedy ten ventil na krku a nechala ho, ať se ze všech sil snaží, aby mohl mluvit a říct mi všechno, co mi říct chtěl. Pokud se snažil hodně, pak mu dařilo udržet jazyk uvnitř úst a jeho slovům bylo i rozumět. Jenom nadechování se mu nějak nedařilo. Když mu došel vzduch v plicích, tak prostě zmlkl a nemohl dál. Tak jsem mu pak vždycky na okamžik hrdlo uvolnila, aby mohl nabrat vzduch, a jakmile jsem pod sebou cítila, že už má hrudník dost velký, zase jsem mu hrdlo přivřela, aby to s tím vzduchem nepřeháněl.

Ilustrační obrázek

Tak jsem si s ním hrála a bavila se tím, jak zvláštním způsobem se mu měnil hlas, když měl hrdlo přimáčknuté, a jak obtížně se mu mluvilo, když jsem mu při tom větším nebo menším napínáním smyčky více nebo méně vytlačovala jazyk ven z úst. Že se při tom také trochu dusil, nebylo důležité. Měla jsem ho přece vyzkoušeného, že vydrží bez vzduchu mnohem déle, než jsem ho nechávala teď, a kromě toho jsem věděla, že ho nedostatek vzduchu navíc vzrušuje. Když jsem počkala trochu déle, něž jsem ho nechala nadechnout, ucítila jsem, že mne něco tlačí do zad. Ovšemže to byla jeho ozdoba, která se mermomocí drala vzhůru a dožadovala se tvrdě svých práv. Bylo nutné tuhle hru ukončit, i když byla viditelně úspěšná. Netoužila jsem mít postříkaná záda.

Opět bylo nutné tomu hovadu svázat ruce za zády. Litovala jsem, že jsem to neudělala hned ze začátku. Po celou dobu těch hrátek se smyčkou si jimi šermoval kolem krku, i když měl přísný zákaz se svého krku nebo dokonce smyčky na něm dotknout třeba jen jediným prstem. Sice to dodržel, ale to šermování těch jeho rukou mne vyrušovalo a kazilo mi zábavu. Tohle hovado prostě potřebuje mít ty ruce svázané vždy a za všech okolností, jinak je naprosto nemožné. Sice se mu to moc nelíbilo, ale jinak to s ním prostě nešlo. Normálně byl klidný až líný, ale jakmile se mu něco dělo s krkem, jeho tělo rázem celé ožilo k nebývalé aktivitě a nebylo možné ho udržet v klidu. Bez pout se prostě neobešlo.

Když už tak přede mnou ležel na zemi na břiše s rukama na zádech, svázala jsem mu ještě i nohy. To sice taky neměl rád, ale velice mu to prospělo. Ta jeho živost a energičnost byla nejhezčí v poutech. Když nebyl svázaný, byla spíš na obtíž. Pak jsem mu tu smyčku, kterou pořád ještě měl na krku, natáhla ke kotníkům jeho nohou a pomalu přitahovala.

Nejdřív ohnul nohy v kolenou, jak nejvíc to šlo, pak zvedl hlavu a zaklonil ji až málem mezi lopatky. Přitahovala jsem dál a byla jsem zvědavá, co udělá teď. Prohnul se v zádech a pak se vzepjal vzhůru jako lachtan. Že má pěkně pružné tělo, to jsem už poznala, ale že se dokáže tolik prohnout do výšky, jsem netušila. Pak už se začal škrtit. Víc už zjevně nedokázal. Mírně mu zrudl mu obličej, smyčka na krku mu zatlačila do hrdla a zabořila se mu do kůže. Rozkašlal se, ale to bylo normální. Takhle na tlak smyčky reaguje skoro každý. Mařka taky. Napjal krční svaly, ale žádný viditelný výsledek to nemělo. Nic jiného už udělat nemohl, tak jsem ho už víc neprohýbala, ale uvázala jsem mu smyčku ke kotníkům v téhle poloze. Uvelebila jsem se vedle něj do křesílka a čekala jsem, co to s ním udělá. Kašlal pořád, ale toho jsem si nevšímala. To nic neznamená. Barvu obličeje měl dobrou, takže o nic nešlo, a smyčka se nestáhne, takže ho nebude škrtit o moc víc ani až už nebude mít sílu vzpínat se do výšky tak jako teď. Mohla jsem být klidná, ale přesto jsem sledovala, jak se s takovou situací dokáže vypořádat.

Snažil se seč mohl. Ležel na břiše, trup měl prohnutý jako luk, na zádech mu vystupovaly mohutné brázdy napjatých svalů, ramena vzpínal co nejvýš, kolena měl také dost vysoko nad zemí, hýždě mu ztrvrdly úsilím zanožit co nejvíc. Roztahoval kolena a zase je srážel dohromady, napínal lýtka a zase je uvolňoval, zkoušel všechno možné, co mu pouta dovolovaly. Ani ruce na zádech nenechával v klidu. Ihned zjistil, že si snadno dosáhne na smyčku mezi krkem a kotníky, a začal ji spoutanýma rukama ohmatávat. Byla jsem klidná, na uzly nemohl dosáhnout. Nenapadlo mne ale, že provaz smyčky chytí do jedné ruky a bude si ji přitahovat, aby se tolik neškrtil. To ale asi nebylo to, co chtěl, takže provaz zase pustil, nechal ruce ležet na zádech a škrtil se dál. Dlouho ale ruce v klidu neudržel a začal provazy ohmatávat znova. Znovu uchopil provaz, ale teď už za něj netahal a zase ho pustil. Vypadalo to, jakoby nevěděl, co chce. Napínal paže, škubal pouty na zápěstích, zatínal pěsti, ohmatával provazy jednou rukou, pak zase druhou, občas je bral do ruky, ale pořád se bránil viditelné snaze přitáhnout je a zmenšit tah smyčky.

Pak se začal na zemi ještě jaksi podivně kroutit a cukat. V první chvíli jsem nevěděla, co to má znamenat, ale protože se mu nic zlého nedělo, nechala jsem ho cukat se podle libosti. Pak se najednou převrátil nabok a mně bylo všechno jasné. Ozdobu měl už zase vztyčenou, tvrdou a dlouhou, a dokud ležel na břiše, ležel si i na ní a měl pro ni pod tělem příliš málo místa. Teď měla ozdoba místa dost a okamžitě toho využila. Téměř bleskurychle se natáhla do plné délky a tvrdosti. Jen se zase ničeho nedotýkala. Chlápek byl ovšem tentokrát svázaný tak, že se nemohl hnout s místa ani o centimetr, ani kdybych mu to dovolila. Kroutil se a vzpínal se, ale pro svoji ozdobu nemohl udělat nic.

Ilustrační obrázek

Zato obličej mu trochu zesvětlel. V leže na boku mohl prohýbat tělo trochu víc a proto už si smyčku na krku nohama tolik nenapínal. V téhle poloze mu nic nehrozilo, mohla jsem ho nechat takhle ležet a vzrušovat se hodně dlouhou dobu. Navíc na něj byl hezký pohled, protože na prohnutém trupu měl pěkně vystouplý vyklenutý hrudník, protažené napjaté břicho s plasticky vyrýsovaným svalstvem, natažený a ztenčený krk s nezvykle vystupujícím ohryzkem a ovšem i tu svoji ozdobu vystavenou v plné délce a velikosti jako ve výkladu. Rukama za zády pořád dál osahával provaz, ale už mu to teď tak dobře nešlo, protože si ležel na jedné paži. Jednu chvíli si zkusil položit hlavu na zem, ale smyčka na krku mu to z nějakého důvodu neumožnila, takže musel dál držet zakloněnou hlavu ve vzduchu kousek nad zemí. To už jsem věděla, že tak vydrží hodně dlouho, a že mám dost času si ho prohlížet. Tímhle způsobem svázání jsem ho donutila napínat skoro celé tělo, takže teď ho měl krásně vymodelované jako od sochaře, všechny svaly pod kůží pěkně vytvarované a pevné a navíc skoro všechny v neustálém pohybu. Celé jeho tělo sebou škubalo, protože musel pořád kuckat. Smyčka tlačící mu do hrdla na něj působila velice účinně. Napadlo mne, že je skoro škoda se na tak pěkné tělo jenom dívat, a tak jsem si na něj i sáhla. On nemohl dělat nic ani proti tomu, ani pro to, tak jsem mu začala ohmatávat svaly a šlachy a prohlížet si je každý zvlášť, a hlavně ty nejvíc napnuté. Zkoušela jsem, jak moc jsou napnuté, mačkala jsem mu je mezi prsty, jak jsou silné a tvrdé, chtěla jsem cítit jejich pohyb a vzdouvání. Že má pořádnou sílu v pažích, to jsem už poznala. Když zápasil s pouty na zápěstích, utáhl si je vždycky tak silně, že jsem pak měla co dělat, abych mu ten uzel rozvázala. Teď se ty paže nemohly skoro ani pohnout, tak jsem si svaly na nich pomalu prohlížela, prohmatávala a promačkávala. Stejně tak jsem systematicky prozkoumala i jeho lýtka a stehna. Tak pěkného statného otroka jsem myslím ještě neměla. Na takovém silném zdatném těle, jaké má, navíc s tou jeho výdrží, se mi budou dobře zkoušet různé nové hrátky, které ještě moc neumím. Jak jsem si jeho tělo osahávala, dostávala jsem ještě další nápady. Jednou si je na něm určitě vyzkouším. Takový odolný otrok je vydrží. Až si ho ještě trochu vychovám, mohl by být perfektní. Třeba pak ani nebude potřebovat, abych ho pořád svazovala, a já si ušetřím práci. Tenhle otrok mne totiž úžasně vzrušoval. Samozřejmě mne nikdy ani nenapadlo se udělat přímo před ním. To se prostě nedělá. Kdyby pro nic jiného, tak už jen proto, že musím mít svého otroka neustále pod kontrolou, abych v každém okamžiku věděla, co se s ním děje. To je nutnost, když mu dělám něco náročnějšího. Když jsem ale potom večer sama ve svém pelíšku, pak se mi vybavuje, co jsem mu dělala a jak při tom vypadal a co při tom cítil. To je potom nádhera! Tomu se nic nevyrovná! S tím ohmatáváním jeho těla jsem ale musela přestat, jinak bych se asi navzdory všem svým zásadám udělala přímo tady nad ním. To se nesmělo stát. Ještě jsem ho tedy pomalu obešla a důkladně si ho naposledy prohlédla ze všech stran, a pak jsem mu rozvázala ruce a dala mu volno. Předpokládala jsem, že si pak už sám hned rozváže i nohy ale mýlila jsem se. Ze všeho nejdřív na spoutaných nohou odskákal do koupelny a prudké vykřiky jeho orgasmu prozrazovaly, že se udělal okamžitě, jakmile doskákal na kachličky. Až teprve potom si rozvázal i nohy, a smyčku s krku jsem mu musela sundat sama až když jsem ho pro dnešek propouštěla.

Při těch našich posezeních se mi to moje hovado několikrát zmínilo, že by chtělo něco prožít třeba taky někde venku. Například nějaké lesní hrátky. Napoprvé jsem to rezolutně odmítla. Otrok nemá co chtít, a co prožívá, na tom nezáleží. Otrok dělá, co mu jeho paní poručí, a prožívá to, co jeho paní uzná za vhodné. Nicméně přemýšlela jsem o tom, protože nápad to nebyl špatný. To hovado se k němu pořád vracelo, a když potom s podobným nápadem přišla i Mařka, dala jsem se přemluvit.

U takových nápadů bývá nejtěžší najít nějaké místo, kde by se daly realizovat. Náhodní diváci při takových hrátkách nebývají obvykle moc vítáni. Chce to najít nějaké místo, kde netáhnou davy turistů. Naštěstí já o jednom takovém místě věděla. Je to takový kopec s plochým vrškem porostlým lesem, na kterém vůbec nic není. Ani hrad, ani rozhled, ba ani houby tam nerostou, takže tam celý rok nikdo nepřijde a proto tam ani cesta nevede. Pro náš účel to bylo místo naprosto ideální.

Začala jsem hned, jak jsme sešli z cesty, která kolem kopce vede, a zapadli do lesa na jeho úpatí. Zastavili jsme, a obě ty naše hovada se musela svléct do půli těla. Teď hned, protože později už by to nešlo. Hned tady jsme jim totiž oběma svázaly ruce na zádech. Ten můj se na to sice trochu šklebil, ale už věděl, že jinak to nejde, a uznával to. Ten Mařčin byl naopak rád, jemu se to líbilo. Pak jsem tomu svému uvázala kolem krku dlouhý provaz, na kterém jsem ho chtěla vést jako na vodítku. To už se nešklebil, i když jsem mu ho neutáhla nijak moc. Čekala ho totiž tvrdá dřina, a ta by mu s příliš staženým krkem asi nešla moc dohromady. Mařka udělala tomu svému totéž, aby mu to nebylo líto. On tím sice moc nadšený nebyl, ale i on už věděl, že občas musí snést i něco navíc, co mu není po chuti. My dvě s Mařkou z toho přece také chceme něco mít. Ten Mařčin pak ještě musel sebrat se země svou košili, kterou tam nechal ležet. Mařka se mu o ni přece starat nebude. Musel si ji nést ve svázaných rukou za zády sám. Pak vyrazili. On před ní na délku provazu, a ona s provazem v ruce za ním.

Mně napadlo něco jiného. Sebrala jsem košili toho svého hovada a zavázala jsem mu s ní oči. Pak jsem ho pobídla, ať jde taky.

"Kam? Já nic nevidím!" odvážil se namítnout.

"Kdo ti dovolil kecat?! Ptala jsem se tě na něco?" vybafla jsem na něho. "Poručila jsem ti jít, tak půjdeš a budeš držet hubu!"

Vykročil tedy a při prvním kroku zacloumal svázanými pažemi. Asi by rád hmatal rukama před sebou, aby nevrazil do některého stromu, ale ruce měl svázané pevně. Sílu měl sice pěknou, ale ta šňůra na zápěstích na ni stačila. Vykročil tedy po paměti tam, kde předtím viděl těch stromů nejméně. Ovšemže mu to dlouho nevydrželo. Po několika metrech už mířil čelem přímo do kmene stromu.

"Doleva!" přikázala jsem mu. Poslechl, udělal vzorně vlevo vbok a měl před sebou zase volno. Jen šel nesprávným směrem. Po dvou krocích jsem mu tedy zase přikázala "Doprava!". Otočil se znovu ne sice přesně do původního směru, ale přibližně to vyhovovalo. Hlavně že ten strom obešel. Poznala jsem, že poslouchat bude umět. Jen šel nějak pomalu, Mařka už byla mezitím daleko vpředu.

"A pohyb, pohyb! Tempo! Přidej!" poručila jsem mu. Bylo mi jasné, že jde co noha nohu mine, protože se bojí a chce, až vrazí do stromu, aby nenarazil moc silně. Jenže to právě nesměl. Když se naučí přesně plnit každý můj rozkaz, tak do žádného stromu nevrazí. A kdybych se spletla já, tak ho mám uvázaného na provaze a tím ho mohu kdykoliv zastavit. On se musí především jako každý otrok naučit bezmezně věřit své paní, že mu žádnou újmu nezpůsobí. To hovado tedy muselo šlapat plnou rychlostí a zcela se spolehnout na mně, že ho do stromu vrazit nenechám.

Po chvíli začal terén stoupat. Škubla jsem provazem a to moje hovado zastavilo tak prudce, jakoby narazilo hrdlem do zdi. Uvázala jsem si provaz od jeho krku kolem boků, jakobych chtěla do něj usednout, a pak jsem ho pobídla, aby šel dál. Vykročil, provaz se napjal a on ho znovu tvrdě pocítil na ohryzku. Nemohl vidět, co jsem udělala a co ho čeká, musela jsem mu to poručit.

"Chyť to rukama! Potáhneš mně nahoru! Snad nechceš, abych do toho kopce lezla sama?!"

Konečně pochopil. Trochu se předklonil, rukama svázanýma za zády zachytil provaz, na kterém jsem mu visela, trochu si ho přitáhl k sobě, vzal jej do levé ruky, protože pravá mu od svázaných zápěstí trčela za zády na nevhodnou stranu, zaťal pěsti, na předloktích mu vystoupily svaly a šlachy na zápěstích se mu pod pouty napjaly, a vykročil do kopce. Poněkud jsem se zaklonila, skutečně jsem si plnou vahou těla do smyčky provazu jakoby sedla a jako na lyžařském vleku se nechala od toho hovada táhnout vzhůru.

Šli jsme přímo nahoru, jiná orientace v tom hustém lese ani nebyla možná. Výstup to byl dost strmý, ale díky tahu toho hovada mne výstup nestál téměř žádnou námahu. Před sebou jsem viděla jeho lesknoucí se záda a paže, na nichž se dokonale rýsovaly všechny kosti a svaly. Na zádech mu zřetelně vystupovaly lopatky a hrbolky páteře. Paže měl napjaté námahou, levou pěst ze všech sil zaťatou do provazu, na kterém mně táhl, pravou zaťatou naprázdno, a na spoutaných předloktích mu vystupovaly napjaté šlachy a naběhlé žíly. Pod mojí vahou se trochu předkláněl, ale táhl neúnavně a vytrvale jako kůň. Měl pěkné a silné nohy a věděl to, proto přišel v kraťasech a já teď měla na jeho nohy perfektní výhled. Svaly na stehnech a lýtkách se mu vzdouvaly a pracovaly radost se podívat.

Pak najednou začal těžce supět. Těžce oddechoval otevřenými ústy a rukama za zády škubal provazem, na kterém jsem visela. Po chvíli jsem pochopila, že mu asi provaz ve zpocené ruce poněkud proklouzl, takže teď už mou váhu netáhne jen rukou, ale i krkem, a že ho asi svou vahou škrtím víc než je mu milé. Potřeboval by asi ten provaz znovu pevně chytit o kousek dál směrem ke mně. To by ovšem provaz alespoň na chvilku nesměl být tak napjatý. To bych mu na něm nesměla viset a aspoň na chvilku bych se musela postavit na vlastní nohy. Napjatý provaz si spoutanýma rukama sám přitáhnout nemohl. Snažil se sice zmírnit škrcení tím, že svázané paže vzadu za zády ohýbal v loktech, ovšem tím si utáhl pouta na zápěstích tak, že mu levá ruka opuchla a zmodrala ještě víc než obličej. Táhnout mne jen jednou rukou oslabenou utaženými pouty, navíc s pokrčenou paží vytočenou vysoko za záda bylo na něj asi příliš namáhavé. Domluvené kouzelné slůvko ale neříkal, tak mne ani nenapadlo mu nějak pomoci. To byl jeho problém a já ho přece nebudu řešit za něj. Líně jsem se opírala o smyčku provazu, přímo jsem se v ní rozvalovala a se spokojeným výrazem ve tváři se nechávala vléci do prudkého kopce, jakoby se nic nedělo. Aspoň si trochu procvičí krk. Třeba mu pak zesílí a já si s ním pak budu moci hrát ještě lépe než doposud.

Chlápek se snažil, jak jen mohl. Napínal krk, tísněný vahou mého těla, předkláněl se málem až k zemi, zakláněl hlavu a krk co nejvíce dozadu a uhýbal smyčce jak jen to šlo. Vší silou svíral provaz v levé ruce, aby mu neproklouzl ještě víc. Objevil, jak může využít toho, že má obě zápěstí svázaná dohromady, aby si pomohl i pravou paží. I když mu pravá ruka nebyla k ničemu, opíral se pravým zápěstím do pout a tím mne táhl vlastně oběma pažemi. Na obou mu obrovsky vystupovaly bicepsy pokryté naběhlými žilami, držící téměř celou moji váhu. Takhle jsem to tažné hovado ještě neviděla, a docela se mi líbilo. Neulevila jsem mu nejen proto, že bylo příjemné nechat se táhnout vzhůru, ale i proto, abych se mohla dál a co nejdéle dívat na tak pěkně pracující svaly a šlachy. Když jsme se ocitli na vrcholu kopce, skoro mi to bylo líto. Nejraději bych ho zahnala zpátky dolů a nechala se vytáhnout ještě jednou, ale Mařka už tam byla také a nevím, jestli by se jí chtělo čekat.

Ilustrační obrázek

Tažné hovado těžce oddechovalo, až se mu košile omotaná kolem hlavy vzdouvala. A ještě něco se mu vzdouvalo: kalhoty. Jeho ozdoba se mu vší mocí dobývala ven. Už zase to hovado zkoušelo svázanýma rukama všechno možné, aby se k té své ozdobě dostalo. Ovšemže nemělo šanci, zato já jsem využila toho, že ty jeho kraťasy byly opravdu hodně krátké, a sáhla jsem mu dovnitř jednou nohavicí. Nahmátla jsem mu tu jeho ozdobu a přitáhla si ji do nohavice. Šlo to dost obtížně, ozdoba to už byla pěkně tvrdá a neohebná. Přesto se mi podařilo její koneček mu vytáhnout z nohavice ven. Když jsem jej stiskla mezi prsty, ozdoba sebou cukla - a to už jsem radši uhnula stranou. Dobře jsem udělala - z nohavice vystříkl mocný bílý proud a za ním v rychlém sledu následovaly další.

Když tažné hovado zvadlo, sundala jsem mu košili s očí a provaz s krku. Dnes už mne dál nepotáhne, tak ho nebude potřebovat. Ani ty kalhoty nepotřeboval mít. Sám si je ovšem sundat nemohl, ale to nevadilo. Byl tady přece ještě ten Mařčin pazneht. Dostali tedy oba rozkaz, aby si sundali kahoty navzájem. Těma svázanýma rukama, které oba měli. Těma si to navzájem jeden druhému udělat mohli. Přece jim kvůli tomu nebudeme ruce rozvazovat! Ty budou mít svázané nepřetržitě celou tu dobu až do našeho návratu.

Pak jsem tomu mému hovadu uvázala pevnou smyčku, jaká se nestahuje, a velkou tak, aby mu šla přetáhnout přes hlavu, a nasadila jsem mu ji na krk. Pak se musel postavit pod jednu pevnou větev a já jsem mu k ní tu smyčku přivázala pár závity režné nitě. Vytáhla jsem ho tou nití pěkně nahoru, až se mu smyčka pod bradou zamáčkla do hrdla a připravila ho o dech. Chlápek zachrčel a sklonil hlavu skoro jako oběšenec. Vystoupil na špičky a protáhl tělo do délky jako kdyby ho měl z gumy. Přesně to jsem chtěla a právě tak nataženého jsem ho tam nechala stát přivázaného. Když se snažil a stál na špičkách, mohl dýchat docela volně. Byl tam krásný čistý zdravý vzduch, jakého bylo pro takové hovado škoda. Musel si prostě takový nádherný lesní vzduch něčím zasloužit. Pokud se nesnažil, moc ho nezískal. Já jsem přitom byla docela klidná, o nic nešlo. Kdyby ztratil síly, prostě by se utrhl. Těch pár režných nití by váhu jeho těla neudrželo ani náhodou, takže žádné riziko nehrozilo.

Mařka mezitím uvázala i toho svého, a pak jsme si v trávě před nimi udělaly malý piknik pro dvě dominy. Všechno potřebné nám tam naši otroci donesli, a my jsme si jen užívaly. Naši otroci na to koukali od svých stromů, ke kterým byli přivázaní. Možná i cítili tu vůni, ale museli si nechat zajít chuť. Pro ně to nebylo. Oni měli jiné starosti.

Ten můj začal mít problémy s průchodností dýchacích otvorů už za pár minut. Lýtka se mu nějak unavila a začala pod ním podklesávat. Smyčka provazu se mu zařízla do krku a začala mu svírat hrdlo. Chlápek sice napjal krční svaly, jediným výsledkem ale bylo, že se začal škrtit. Obličej mu zrudl, dech mu však chrčel v přivřeném hrdle stejně jako dřív. Po chvíli asi pochopil, že vzdorováním smyčce si jen zhoršuje situaci. Že bude pro něj lepší, když se smyčce bez odporu poddá, a krční svaly zase uvolnil. Škrtil se teď už o něco méně, zato otevřel ústa, vyplázl jazyk a začal chrčivě dýchat otevřenými ústy. Pak zkusil něco jiného. Protáhl celé tělo, vypjal hruď, vtáhl břicho, celý jakoby povyrostl a přestal chroptět. Na chvilku dýchal zase docela normálně, než se znovu uvolnil a smyčka mu zúžila hrdlo zas. Zato jeho ozdoba už nebyla ani zdaleka uvolněná. Vztyčovala se a natahovala do délky mnohem úspěšněji než ostatní části jeho těla.

Pochutnávaly jsme si s Mařkou na tom všem, co nám sem ta naše hovada donesla, a bylo nám fajn. Les tiše šuměl, ptáci zpívali, sluníčko svítilo. Našly jsme si mástečko, kde nám stromy tolik nestínily, a opalovaly jsme se vysvlečené donaha. Byl tam nádherný klid. To moje hovado sice trochu chrčelo přiskřípnutým hrdlem, ale to se dalo vydržet. Ten Mařčin pazneht byl zticha. Ten neměl rád škrcení, ale vojenské tresty. Nebyl proto uvázaný za krk, ale za ruce. Na špičkách musel stát také, ale s dechem potíže neměl.

Zato ten můj usilovně zápasil s čím dál většími obtížemi, které mu můj způsob uvázání způsoboval. Čas od času pod ním lýtka zrádně povolily a chlápek na okamžik klesl k zemi. Smyčka se mu na tu chvíli pod krkem zamáčkla hluboko do hrdla, zarazila mu dech nadobro a vytlačila mu jazyk z úst jako oběšenci. Chlápek se sice vždy hned zase zvedl na špičky, začal zase dýchat a jazyk se mu alespoň částečně vrátil zpátky do úst, ale tyhle okamžiky byly stále častější. Zato ozdoba mu stála neúnavně vztyčená tvrdá a dlouhá jako hlaveň děla a mířila přímo na nás dvě s Mařkou. Odhadovala jsem, jestli dokáže dostříknout až na nás, až z ní ten proud vyletí. Zatím byla v klidu, ale v pohotovosti. Přemýšlela jsem, jestli to moje hovado dokáže přivést až k orgasmu jenom samotná smyčka na stisknutém hrdle, i když se té jeho ozdoby nic ani nedotkne.

Hovadu se už lýtka chvěla únavou, tělo mu v rytmu toho chvění vibrovalo nahoru a dolů a smyčka na krku mu v tomhle rytmu přerušovala dech. Celé tělo se mu lesklo potem, obličej měl temně rudý a oteklý, jazyk vyplazoval, jak nejvíc to šlo, a při dýchání mu v zúženém hrdle strašidelně chrčelo. Ústa měl plná slin a protože správně tušil, že díky smyčce zaříznuté do hrdla se mu stejně nepodaří je polknout, ani se o to nepokoušel. Sliny mu tekly z otevřených úst po vyplazeném jazyku a kapaly mu na nahou vzdouvající se hruď. Rukama svázanýma za zády horečně manipuloval, pokoušel se dosáhnout prsty na provaz utažený kolem zápěstí, nebo zase zatínal spoutané pěsti a vší silou se pokoušel pouta roztrhnout. Svaly na pažích se mu vlnily jako klubka hadů a pod kůží mu námahou nabíhaly žíly tlusté jako provazy. To vše v zoufalé snaze nějak si ruce uvolnit. Jen jsem si nebyla jistá, jestli se chtěl rukama zbavit té smyčky anebo si obsloužit tu svou ozdobu.

Čím dál víc jsem byla zvědavá, jestli ta jeho ozdoba dokáže nebo nedokáže vystříknout sama bez cizí pomoci ať už mých nebo jeho rukou. Přitom nebylo nic jednoduššího než to zkusit. Stačilo jen počkat. Nechala jsem tedy hovado stát a dusit se dál, a čekala jsem, co všechno mi ještě předvede.

Chlápek v nouzi zkusil další způsob, jak vydržet moje uvázání. Už se nesnažil nepřetržitě stát na špičkách. K tomu už mu asi nezbývaly síly. Napjal krk a plnou vahou těla se pomalu opatrně zavěsil do smyčky, aby mohl spočinout patami na zemi a ulevit vyčerpaným lýtkům. Smyčka mu zarazila dech, ale nestahovala se mu kolem krku, byla zavázaná pevným uzlem, který se neposouval. Nebyla to oprátka. Přesto mu vylezl jazyk z úst, tmavnul mu obličej, naběhly mu žíly na čele a otékaly víčka a tváře. Po chvíli chlápek vystoupil na špičky, sevření smyčky se uvolnilo, chlápek zvedl hlavu, vtáhl jazyk zpět do úst a několikrát rychle za sebou se hlučně zhluboka nadechl, žíly na čele se mu ztratily jeho obličej získal zase normální vzhled. Pak se chlápek naposledy nadechl, nejvíc, jak jen to šlo, napjal krk a znovu sklesl patami na zem. Znovu ztratil dech, smyčka na hrdle mu vymáčkla jazyk z úst a sklonila hlavu k zemi, obličej mu začal brunátnět a otékat a znova mu na něm vystoupily žíly. Chlápek tak zůstal bez dechu a s vypoulenýma očima snad půl minuty a znova se zvednul na špičky, aby si dal do pořádku, co mu smyčka na krku za tu chvíli v obličeji napáchala. V té chvíli mi připomněl potápěče, který se v pravidelných intervalech vynořuje na hladinu k dalšímu nadechnutí.

Majka byla nadšená. Zvedla se a šla si ho prohlédnout zblízka. Obcházela ho a zvědavě si prohlížela jeho zápasící tělo ze všech stran. Občas si sáhla na jeho lýtko a stiskla je mezi prsty, jakoby chtěla znalecky vyzkoušet jeho napjatost nebo jeho chvění. Jindy zas položila dlaň na jeho přiskřípnuté hrdlo a hmatem sledovala, jak mu je provaz přivírá a zase uvolňuje, nebo mu ohmatávala předloktí a sledovala pohyb svalů na něm při jeho zápase s pouty na zápěstích. Jeho trčící ozdobě se ale vyhýbala obloukem. Ta patřila mně. O té jsem rozhodovala jen já. Majce patřila ozdoba toho jejího paznehta. Ta už mu také stála v pozoru přímo vojenském. Vzájemná výměna sice také byla možná, ale tehdy jsme po ní netoužily, a tak k ní nedošlo.

Zdálo se, že chlápek tím svým potápěčským stylem objevil způsob, jak vydržet hodně dlouho. Nechávala jsem ho tedy dál bojovat o vzduch a o přístup ke své ozdobě. Výdrž měl úžasnou. Ozdoba se mu už občas zacukala, ale na vystříknutí to pořád ještě nevypadalo. Chlápek byl už sice celý mokrý, ale to bylo námahou, potem a slinami z otevřených úst. Ta jeho živá voda v tom ještě nebyla. Vypadal ale pěkně. Smyčka na hrdle mu hezky natahovala tělo, když nestál na špičkách. Rovný jako jedle, s protaženým krkem, ostře vystupujícím vyklenutým hrudním košem, vpadlým břichem, namířeným dělem a neustále zápolícími pažemi za zády byl opravdu půvabný. Cítila jsem, že mezi nohama vlhnu. Nemohla jsem se na něj dál dívat, jinak bych to nevydržela a musela bych se udělat. Ale nedívat se na něj jsem také nevydržela. Bylo to příliš silné. Musela jsem to skončit. Stačilo jen lehce vzít do ruky hlaveň jeho děla. Chlápek mi jen párkrát bleskurychle přirazil k ruce a dělo vystřelilo. Když jsem cítila v dlani pohyby toho děla, měla jsem pocit, že mně mezi nohama také něco vystříkne. Aspoň že ten chlápek byl potichu. Nestál na špičkách, proto stisknutým hrdlem nebyl schopen vydat ani hlásku. Hrudník se mu ale zmítal jako při divokém řevu, naštěstí naprázdno. Kdybych navíc slyšela jeho extázi, určitě bych se neudržela. Šlápla jsem mu na nohu, aby nemohl vystoupit na špičky.

Konečně dostříkal a hlaveň děla se v mé ruce změnila v gumovou hadičku. Pak jsem přetrhla nit, kterou byl chlápek uvázaný k větvi. Chlápek s úlevou sklesl ze špiček na celá chodidla a vypadal dost zničeně. Dokonce se pokusil klesnout k zemi a ulevit svým nohám vsedě. Nenechala jsem ho ale sednout a odpočívat. To svým otrokům netrpím. V přítomnosti své paní si žádný otrok sednout nesmí. Znova jsem ho uvázala vestoje k té samé větvi, jenom poněkud volněji. Nemusel se už vytahovat na špičky. Musel ale dál stát na chvějících se nohou a vzpamatovávat se pěkně vestoje. Odvázala jsem ho až když jsme odcházely.

Na tom kopci jsme si to pak pro velký úspěch zopakovali ještě několikrát. A pak to hovado přišlo s nápadem na společnou dovolenou. Tam by prý mohl být přivázaný ke stromu celou noc a třeba i déle. Mařka byla nadšená, a ten její pazneht také. Nakonec i mne začaly napadat hrátky, které se dají uskutečnit jen na dovolené. Na tu dovolenou jsme pak doopravdy všichni jeli, a byla fajn. To už je ale úplně jiné povídání.

K o n e c